Colours of Ostrava 2016 - den čtvrtý

Říká se - konec dobrý, všechno dobré. Čekala nás pořádná porce koncertů, takže jsme opět nabiti elánem vkročili do posledního festivalového dne. V programu se sešlo několik mých tipů, počasí už také vypadalo lépe, tudíž i nálada nutně stoupla - jen ji trochu kalilo pomyšlení, že to, nač jsme se celý rok těšili, bude brzy u konce. Poslední den se také už tradičně bilancuje a hodnotí festival, tudíž i já si dovolím několik slov.

Festival dostál svému jménu - během vystoupení 2Cellos se objevila duha...

***

---

V prvé řadě mě mrzí, že jsem letos propásla nové diskuzní fórum Meltingpot, které nabídlo debaty se zajímavými osobnostmi ( jen namátkou zde vystoupili Robert Fulghum, Chris Hedges, Sidney Strauss, Clemens Kuby). Program byl tak nabitý, že jsem to prostě nestihla a navíc mi chyběl parťák. Diskutovat se začalo už 12. července s doprovodným hudebním programem českých, slovenských, maďarských a polských hudebníků prezentujících zajímavé hudební projekty z oblasti world music. Název tohoto dvoudenního předvoje Colours zní Crossroads a z kapel zde porota vybírá jednu, která vystoupí na hudební přehlídce Womex - letos to bylo trio Ponk, které představuje klasickou lidovou hudbu osobitým stylem, v němž nacházíme prvky blues, rocku i jazzu. Pro příští rok si slibuji, že si udělám čas a tuto akci navštívím.

Dalším "problémem" se zdá být stále se rozšiřující nabídka scén a hudby - možná pro někoho nepochopitelný stesk, ale někdy je méně více. Zvlášť, když všechno nemůžete stihnout, a pak se dostaví frustrace z toho, že vám něco utíká. Někdy s nostalgií vzpomínám na roky, kdy Colours byly daleko menší rozsahem, ale nabízely podle mého více alternativní hudby ( hlavně z oblasti world music) a člověk se tolik nenaběhal.

Letos organizaci komplikovalo počasí a asi se dá stěží představit, co práce musel tým Colours udělat, aby vše fungovalo jak má. Likvidace kaluží, bahnitých jezírek, zajištění techniky před deštěm - klobouk dolů za všechnu snahu udržet i přes nepřízeň počasí pohodlí návštěvníků. Méně zdařilé bylo řešení hygienických stanovišť, dle mého byly nedostatečné v porovnání s jinými lety a hlavně nerovnoměrně rozmístěné. Co se týče jídla, bylo už tradičně všude dost stánků, kde si každý vybral - na festivalové jídlo se vždy těším a ani letos mě nezklamalo. Jen to pivo se moc nedalo pít a asi tentokrát opravdu pivní rekord nepadl a nebylo v tom na vině jen počasí.

To podstatné se však odehrávalo na scénách - a v neděli se představil ghanský zpěvák a skladatel Rocky Dawuni. Dawuni se angažuje v politice i humanitární činnosti, od roku 2012 je kulturním velvyslancem Ghany a zašťiťuje také tamější hudebníky. Je zapojen i do projektu Hillary Clinton, který se zabývá takzvaným "čistým vařením", tedy dopadem zplodin z přípravy potravin na životní prostředí, a mimo jiné se také zasazuje se o obnovení slavného festivalu Au Desert v Timbuktu. Vloni vydal na Grammy nominované album Branches of the Same Tree, jehož název se dá přeložit jako "větve jednoho stromu", což je myšlenka na společný původ lidstva. Jeho univerzální poselství zaznělo také na Colours - ve zdánlivě bezstarostném rytmu reegae charismatický Dawuni rozhýbal a burcoval publikum pod druhou největší scénou.

Rocky Dawuni

***

***

2Cellos splnili určitě do puntíku očekávání - jsou to dva pohlední mládenci, kteří své nástroje velmi dobře ovládají, mají skvělého bubeníka a hlavně hrají známé fláky. Potěšilo mě, když zahráli Whole Lotta Love od Led Zeppelin, hráli také poměrně dost kusů od AC/DC, Michaela Jacksona i U2. Spíš než koncert to však bylo pódiové show, takže jsem před přídavky (mimochodem, hráli "klasiku" od Avicii) opustila kotel a odešla vyhlížet Songhoy Blues.

2Cellos

***

Songhoy Blues je mladá kapela z malijského města Gao založená v roce 2012 uprostřed řádění islamistických ozbrojenců. Utekli před terorem do hlavního města Bamaka, protože jim hrozily tresty nejen za hudební produkci - za pouhý poslech hudby to mohlo být kupříkladu veřejné bičování nebo uvěznění. V Bamaku se dali dohromady Garba Touré, Aliou Touré a Oumar Touré a i když to tak na první pohled vypadá, nepojí je příbuzenský svazek - Touré je mezi Songhajci v Mali běžně rozšířené příjmení. Sestavu doplnil bubeník Nathanael Dembélé. Jejich album Music in Exile produkoval Nick Zinner (Yeah Yeah Yeahs) a Marc-Antoine Moreau (Amadou&Mariam) a jde o rockovou desku s odkazy na kulturní dědictví Songhayů.

Songhay Blues

***

O situaci v Mali také hudebníci pohovořili v debatě před vystoupením a zmínili i absurdity pro nás nepochopitelné - jako například to, jak obtížné je pro ně sehnat si vlastní nástroje. Naštvala mě banda fotografů - ne snad, že by mi vadilo focení na koncertech, ale asi kvůli mokru byly před pódiem vyvýšené desky. Možná čtvrt hodiny jsme tak měli výhled na záda fotografů, kterých tam bylo jako much. Poté, co odešli, se kapela rozparádila a naplno rozjela. Škoda, že hráli pouze hodinu.

Songhay Blues

***

Poslední koncert na Colours pro nás obstarali Vaccines, na něž v publiku čekalo mnoho fanoušků a díky tomu tlačenice u pódia houstla. Nejvíc pobavili dva fandové v pokémonských čepicích, kteří stáli kousek ode mě. Vaccines svými krátkými a dravými skladbami připomínají trochu staré rokenrollové kapely a podobně energicky se prezentovali také koncertně. Myslím, že to byl příjemný závěr, z nějž jsme se poté šli rozloučit s celým festivalem na hlavní scénu, kde krátce promluvila Zlata Holušová a začal koncert Underworld. Podle těch, co tam byli, to byla pecka a nám, kteří tam nebyli, zbývá jen doufat, že příští rok se s Colours zase potkáme a bude to ještě o chlup příjemnější setkání.

Vaccines

***

***