Cesta do Namibie, Botswany a k Viktoriiným vodopádům

Koho by v dětství nelákaly cestopisné dokumenty z afrického safari? Určitě nejeden z nás zatoužil někdy vidět na vlastní oči pláně plné zvířat, nespoutanou přírodu a tajemné, daleké kraje. V tomto článku vám chci přiblížit jeden takový splněný sen.

Dcera se svým manželem už zcestovali pěkný kus světa - dvakrát navštívili Indii, podívali se do Peru, Maroka, Turecka, Kambodže i Vietnamu, kde stvrdili (ne)oficiálně svůj vztah svatebním obřadem. Jednou z posledních velkých cest měla být Afrika - po této dovolené toužila především dcera - a to se povedlo právě letos na jaře. Šestadvacátého dubna odlétali z Prahy do Londýna, odkud pokračovali v letu do Kapského města v Jihoafrické republice a odtud dál už s průvodcem a spolucestujícími do Namibie. Skupinka turistů čítala dohromady pět osob - kromě Lucie s Láďou jela ještě Miriam z Německa, Reinhardt z Rakouska a Bruce z Austrálie. Pokud by vás zajímalo věkové složení skupiny, mohu vám prozradit, že nikomu nebylo méně než osmadvacet a nejstarší Bruce zde dokonce oslavil své pětašedesáté narozeniny.

Mys Dobré naděje (JAR)

Průvodcovské služby zajišťovala jihoafrická cestovní kancelář Sunway Safaris s dvěma zdatnými chlapíky - asi padesátiletý Christopher ze Zimbabwe většinu času řídil auto, všechny bavil a poskytoval cenné informace; jedenadvacetiletý Charlie, Afrikánec z JAR, se staral o hladové krky a jeho hlavním úkolem bylo dobře uvařit. V autě byl prostor pro zavazadla, stany i veškeré vybavení polní kuchyňky, samozřejmě i lednička. Snídaně se připravovaly venku pod rozkládací střechou, téměř každý večer se grilovalo a popíjelo výborné jihoafrické víno. Zásoby cestovatelé nakupovali na několik dnů dopředu v supermarketech (v Namibii to byl Superspar, obdoba Intersparu). Rozdíl byl snad jen v personálu - děvčata, oblečená do stejnokrojů, byla usměvavá a v pauze si před obchodem zpívala. Úsměv a pozitivita jsou hlavními poznávacími znaky všech Namibijců. Lidé se k sobě chovají většinou přátelsky a tak se i oslovují - "bratře, sestro".

Na průvodce si naši cestovatelé nemohli vůbec stěžovat, ba naopak. Vše, na čem se domluvili, platilo - což není samozřejmost. Všichni se snažili, aby věci měly hladký průběh a to se neobejde bez dodržování určitých zásad bezpečnosti. V Etoshe se například mimo kempy nesmí vystupovat z auta. Je to nebezpečné, ale někteří lidé bývají neukáznění. Výjimečně se stane tragédie, která bývá většinou zapřičiněna neznalostí, nedostatkem respektu ke zvířatům a - proč to neříct - i jistou nabubřelostí a hloupostí. Lidé ve snaze o nejlepší fotky občas riskují. Zvířata neútočí bez varování a pokud někdo přehlíží signály, naznačující napadení, může také vyfotit svou poslední fotku.

Auto si Christopher pojmenoval. Říká mu Rose...

***

Teď krátce něco o Namibii samotné - žijí zde asi dva miliony obyvatel, rozlohou je velká jako Německo a Francie dohromady a hustota zalidnění je jedna z nejmenších v Africe. Přibližně třetina všech lidí žije v hlavním městě Windhoek. Namibie je pro cestování ideální - je bezpečná, disponuje na Afriku poměrně slušnou úrovní cest a silnic a také skvělou sítí kempů, které bývají vybaveny obchůdky se základními potravinami, restaurací, někde i bazénem a benzínovou pumpou. Kohoutková voda je zde pitná bez úprav, v odlehlých oblastech je třeba vodu převařit a přefiltrovat. Úředním jazykem je angličtina a platí se zde namibijským dolarem ( či jihoafrickým randem, jehož kurz je k ND 1:1), použít lze i kreditní karty.

Podnebí v Namibii je směrem k jihu suché, sever, sousedící s Angolou, je zelenější. Velkou část země pokrývají pouště - Namib a Kalahari. Mezi nejznámější lákadla pro turisty patří bezesporu národní park Etosha. Lze zde při projíždění autem (a samozřejmě za dodržení přísných bezpečnostních opatření) pozorovat v přirozeném prostředí slony, lvy, žirafy, zebry, antilopy, nosorožce černé a spoustu dalších zvířat. V kempech bývají osvětlená napajedla, takže zvěř lze pozorovat i dlouho po setmění.

Mezi hojně navštěvovaná místa patří také Sossusvlei (Údolí smrti), kde z pouště ční pahýly mrtvých stromů a mezi pohořím z dun se rozkládají pánve zkamenělého písku. Nejznámější je proslulá Duna 45, jež vznikla navátím písku od pobřeží - písek je zde pět milionů let a jeho červená barva je způsobena oxidací železa. Známý je také fantaskní skalní masiv Spitzkoppe, působící dojmem mostu vystavěného nějakým bájným obrem.

duna

***

Zkamenělý písek

***

Mrtvý strom

***

Spitzkoppe

***

Etosha - slon

***

***

Lvi odpočívající ve stínu auta - vystupovat se určitě nevyplatí

***

Co si asi povídají?

***

Dokonalá symetrie

***

Hyena - nebo spíš hyeňák

***

***

Buvol africký

***

"Souboj" nosorožců - nepřipomíná vám Cestu do pravěku?

***

Na pobřeží Atlantiku u Cape Cross žijí rozsáhlé kolonie lachtanů, mezi něž se není radno pouštět - ostré tesáky samců a jejich výhružné zvuky udržují návštěvníky v uctivé vzdálenosti. Smutný osud ztroskotavších mořeplavců zase připomíná Pobřeží koster, kde můžete spatřit vraky lodí i zvířecí kosti. Nehostinná a pustá krajina nedávala trosečníkům žádnou šanci na přežití a dodnes se zde v písku dají najít i lidské kostry.

Lachtaní kolonie

***

Šakal

***

Na historii Namibie se podepsali především němečtí kolonizátoři, kteří tuto oblast obsadili koncem 19. století. Stupňující útlak vyburcoval kmeny Hererů a Námů k povstání, jež však bylo záhy brutálně potlačeno. V roce 1904 ho rozehnala německá armáda v bitvě u Waterbergu a zahnala povstalce do pouště. Systematické vyhlazování domorodců po prohrané bitvě trvalo nejméně čtyři roky a za tu dobu byly zabity tři čtvrtiny původní populace Hererů a polovina Námů. Zacházení s těmito původními obyvateli mělo ještě jeden hrozivý aspekt - bylo předzvěstí událostí, které se odehrály zhruba o třicet let později v Evropě. Koncentrační tábory byly v Namibii zavřeny v roce 1908 a lebky zajatých a umučených vězňů sloužily Němcům jako důkazní materiál o nadřazenosti bílé, árijské rasy.

V této souvislosti nelze nezmínit ještě jedny obyvatele Namibie - Sany. Křováci, žijící po tisíce let nezměněným způsobem života, byli považováni kolonizátory za nejnižší formu člověka a dokonce byly zaznamenán i případ, kdy holandští osadníci Křováka ulovili a jedli jeho maso - protože ho považovali za zvíře a ne za člověka.

Veselí Sanové

***

Jak rozdělat oheň

***

Co se týče našich cestovatelů, odnesli si z Namibie nezapomenutelné zážitky. Nebyla to ale jediná země, kterou v rámci této dovolené navštívili - podívali se i do sousední Botswany na největší vnitrozemskou deltu řeky Okavango a do Zimbabwe, kde viděli proslulé Viktoriiny vodopády. Dojmů byla spousta a některé historky mě opravdu srdečně pobavily. Jednou z perliček je zkazka o amerických turistech a antilopě kudu.

Průvodce vyprávěl, že Američani jsou kudu doslova posedlí - a to do takové míry, že se při pohledu na jakékoliv zvíře, které pozná i tříleté dítě, vytrvale ptají: "A to je kudu?" Údajně to pronášejí i při pohledu na slona, nebo na hrocha... pro ně je důležitá jednoduše jen tahle antilopa. K Američanům ještě jedna specialita - vyskytli se dokonce i lidé, kteří se domnívají, že zvířata v Africe pochází z Disneylandu... No comment:-)