Tim Mitchell Band v klubu Parník
V rámci jarní části festivalu Jazz Night do Ostravy zavítal rythm&bluesový kytarista, zpěvák a producent Tim Mitchell se svým bandem a já si opět v práci zahrála na kulturního referenta. Vždy se mi podaří zlanařit jedinou (stále tutéž) kolegyni, která mi udělá garde, abych se nepotulovala po ostravských klubech sama. Program nedělního večera byl tedy jasný a my se těšily na báječnou atmosféru živého vystoupení, které se nevyrovná sebekvalitnější hudební přehrávač.
Tim Mitchell je z Oklahomy, kde se v roce 1955 narodil. Pochází z rozvětvené rodiny - jeho dědeček Hulon Mitchell hrál prakticky na jakýkoliv hudební nástroj a babička, přezdívaná "Mother Pearl", vystudovala hudební konzervatoř a byla nadanou klavíristkou. Patnáct dětí této dvojice zpívalo v gospelovém sboru; jedna z dcer - Leona Mitchell - se později stala uznávanou operní zpěvačkou newyorské Metropolitní opery a zpívala i s Pavarottim. Hudební štafetu převzal v další generaci i Tim.
Ve třech letech se začal seznamovat s kytarou a ve čtrnácti už vystupoval v klubech s místními kapelami. Kromě kytary se postupně naučil ovládat klávesy, baskytaru, bicí i svůj hlas. Jeho první kapela se jmenovala Sound Check, v osmdesátých letech si zahrál s The Stylistics a napsal pro ně dvě písně. Později spolupracoval s The Drifters a se španělsko-argentinskou bluesrockovou kapelou Vargas Blues Band, která je úzce spjatá s Carlosem Santanou. Na pódiu se setkal také s Princem, Buddy Guyem či Jamesem Brownem.
Tim Mitchell
Koncert v Parníku začal krátce po sedmé, byl rozdělen na dvě části a trval bezmála dvě a půl hodiny. V rytmu blues okořeněného funky zazněly ( mimo jiné) skladby Hey Joe (The Jimi Hendrix Experience), Supestition (Stevie Wonder), Stand By Me (B. E. King), American Woman (The Guess Who), Always on the Run (Lenny Kravitz), Owner of a Lonely Heart (YES), Whole Lotta Love (Led Zeppelin) či Purple Rain (Prince). Tim Mitchell se ukázal nejen jako výborný kytarista, ale také neméně schopný zpěvák. Plynule přecházel z vyšších poloh do hlubokých tónů a místy si zvládal zpívat i druhý hlas. I když zazněly vesměs známé skladby, přesto byly podány s puncem osobitosti a rozbíhaly se do širokých improvizací.
Klubové koncerty mám ráda pro jejich neformálnost a blízký kontakt hlediště s jevištěm. I tentokrát jsme se dočkaly kytarové exhibice přímo u našeho stolu ( seděly jsme jen pár centimetrů od pódia) a hlavní protagonista na závěr přišel zazpívat mezi lidi bez mikrofonu. Za své výkony (na to, že je mu přes šedesát, má obdivuhodnou výdrž!) si zasloužil nejen on, ale i celá kapela, potlesk ve stoje. Hudební mise byla splněna, publikum uspokojeno a má kolegyně nakonec litovala jen toho, že se neučila anglicky, protože druhému kytaristovi zjevně padla do oka a chtěl si s ní popovídat.
Tim Mitchell Band - Uncle Bo
***
***
Komentáře
Okomentovat