Steven Wilson ve Foru Karlín
Výrazná postava současné progresivní rockové scény - hudebník, producent, multiinstrumentalista a tvůrce mnoha projektů Steven Wilson - přijel devatenáctého dubna do české metropole, aby zde v karlínském Foru odehrál bezmála tříhodinové vystoupení. Večer v jeho společnosti se nesl zejména v duchu loňského, výborně přijatého koncepčního alba Hand. Cannot. Erase., potěšil však také milovníky jeho mateřské formace Porcupine Tree a nabídl i ochutnávku z nově vydaného EP 4 1/2. Posledně jmenované dílko je složeno z "drobků", které při dřívějším nahrávání spadly takříkajíc pod pult - a ani sám autor je nepovažuje za plnohodnotné album, jak ostatně napovídá i jeho název. Což ovšem nic nemění na faktu, že hudba je to i tak kvalitní.
Steven Wilson zavítal do Prahy už loni, kdy koncertoval ve vyprodaném divadle Hybernia. Teprve letos se ale rozhodl představit publiku živě kompletní Hand. Cannot. Erase., kterému věnoval celou první půli večera. Hudební produkci doplňovala projekce dokreslující obrazy nastíněné v písních - odcizenost a šeď velkoměsta, v němž je člověk osamělým poutníkem, působily až tísnivě. Bezpochyby jedním z momentů, který mě zasáhl, byla skladba Routine, jež pojednává o ztrátě rodiny a zoufalém lpění osamělé ženy na zažitých zvycích - denní rutině, která jí má pomoci vyrovnat se s krutou realitou. Velmi osobně jsem vnímala také Happy Returns, při níž jsem cítila, že mi po tváři tečou slzy.
V této první části ještě tolik nevadilo, že se na koncertě sedělo - bohužel jsem nesehnala lístky dopředu, tudíž jsem se musela spokojit s osmnáctou řadou. Sezení mi začalo vadit až po krátké (asi dvacetiminutové) pauze, jíž bylo vystoupení přerušeno a po níž nastoupily energičtější songy. Těm předcházela až strašidelná Drag Ropes z Wilsonova dalšího projektu Storm Corrosion, a pak už se rozjela takřka metalová Open Car (Porcupine Tree), která sváděla k vlnění v bocích. Bylo legrační pozorovat publikum, jak se kýve v rytmu - a jen velmi málo "odvážlivců" se vydalo ze svých míst do uliček. Byla to škoda, protože vsedě není taková možnost vyjádření pocitů a určitě pohled na sedící publikum neprospívá ani kapele. Mezi Wilsonovými spoluhráči na koncertě byl kytarista Dave Kilminster, klávesy ovládal Adam Holzman a rytmickou sekci držel bubeník Craig Blundell a basák Nick Beggs. Doprovodné vokály zajišťovali Kilminster a Beggs, z reproduktoru zazněl pouze hlas izraelské zpěvačky Ninet Tayeb. Její hlas byl dominující v songu Routine a svou úlohu měl i v přepracované Don't Hate Me (původně Porcupine Tree).
Zaujala mě i My Book of Regrets, jejíž riff mi připomněl Led Zeppelin - celou dobu jsem si s tím marně lámala hlavu. Přišla jsem na to až doma a tou skladbou, v níž by se s trochou fantazie dala najít podobnost, byla Ramble On. A došlo i na další vzpomínání. Nedávno zesnulý David Bowie byl zmíněn v úvodu skladby Lazarus (Porcupine Tree), která se shodou okolností jmenuje stejně jako píseň z posledního Bowieho alba Blackstar. V přídavcích pak zazněla Space Oddity, doprovázená obřím hudebníkovým portrétem na plátně. To už stála celá hala na nohou a následovaly ještě dvě poslední písně. Celkem šlo o jeden z nejdelších koncertů, který jsem kdy absolvovala, i když mi to tak vůbec nepřipadalo. Odcházela jsem naplněna báječnou hudbou, která mi bude znít v hlavě ještě dlouho.
Komentáře
Okomentovat