Paul Rees - Robert Plant
Za zhruba patnáct let u nás vyšel překlad řady knih o tvorbě skupiny Led Zeppelin. Příběh kapely, která prodala celosvětově více než třista milionů alb a patřila k těm nejvlivnějším, fascinuje fanoušky i po letech - kouzlo jejich hudby a určitá aura nedotknutelnosti, jež ji dodnes obestírá, stále udržuje pozornost. Přispívá k tomu i fakt, že se kapela nikdy znovu nezformovala; pokud nepočítáme několik (dnes už legendárních) vystoupení. Věčné dilema reunionu je tématem, které dodnes fanoušky zajímá - ať už z nostalgie, či proto, že kapelu nikdy živě neviděli. Poslední možnost měli v roce 2007 v londýnské O2 Aréně a právě zde se otevírá biografická kniha o Robertu Plantovi.
Silná a rozporuplná osobnost zpěváka a frontmana kapely vždy vyvolávala řadu otázek, na něž zčásti můžete nalézt odpověď právě na stránkách knihy. Hudební publicista Paul Rees ji napsal na základě osobních rozhovorů s Robertem Plantem i lidmi, kteří s ním spolupracovali. Před čtenářem postupně defilují obrazy z Plantova dětství i raného mládí, jsme svědky jeho nezměrné hudební vášně a propadů i vrcholů, které zažil coby člen Led Zeppelin. Právě Zeppelinům je věnována poměrně obsáhlá část, jež se věnuje jak tvorbě alb a koncertům, tak především vzájemným vztahům mezi jednotlivými členy a událostem, které kapelu poznamenaly.
Je zde dobře popsán pozvolný rozklad, k němuž nevyhnutelně docházelo daleko dřív, než museli nuceně přistát po smrti bubeníka Johna Bonhama. Přispěl k němu nezměrný úspěch kapely v prvních letech a bouřlivý život, který vedli - se všemi možnými i nemožnými excesy. Robert Plant by se v jejich světle mohl jevit jako ten, kdo vyfasoval Černého Petra; v době největší slávy utrpěl on i jeho rodina vážné zranění při dopravní nehodě a o dva roky později se musel vyrovnávat s náhlou smrtí svého milovaného syna Karaca. Pokud člověk prožije takové tragédie, pravděpodobně ho to změní. Planta po smrti syna pronásledovaly pocity viny z toho, že nebyl rodině nablízku. Že vyměnil dekadenci a aroganci, která je provázela, za možnost být se svým dítětem. V té době už bylo jasné, že se kapele vzdaluje - a to nejen fyzicky.
Asi mnohé z těchto pocitů projikují do Plantovy nechuti znovu se ponořit do podniku zvaného reunion. Jeho vytrvalé odmítání může vyznívat jako egoistická hra člověka, který je si vědom vlastní důležitosti. Možná jistá dávka ega v tomto odmítání je přítomna, především však Plant není člověk, který by byl zahleděný do minulosti. O tom svědčí jeho sólová dráha, jíž se kniha také poměrně podrobně věnuje.
Na přebalu si můžete přečíst citát: "Byl jsem mladík, když Led Zeppelin skončili. Myslel jsem, že jsem odepsanej." Ve skutečnosti se mu ale ulevilo a brzy, obklopen přáteli muzikanty, se mohl ponořit do hudby s radostí a s pocitem vlastní odpovědnosti. V době prvních let sólové kariéry se důsledně vyhýbal všemu, co s Led Zeppelin souviselo a na koncertech odmítal hrát jejich skladby. Potřeboval ze sebe setřást minulost - nebo lépe řečeno - vyrovnat se s ní.
Sólo dráha o Plantově osobnosti vypovídá mnohé. Především jde o člověka, který miluje výzvy a rád zkouší nové věci. Nehodlá se vyhřívat na výsluní toho, co pomohl stvořit - jde dál. Zkoumá nové zvuky, kombinuje a stále přichází s novými nápady. Je jedním z mála muzikantů své generace, kteří projevují tak trvalé hudební nadšení, zvědavost a takřka sálající lásku k hudbě. A to jsou pravděpodobně ty nejdůležitější ingredience v tvorbě Roberta Planta.
"Já jsem tak nadšenej tím, co dělám," řekl mi před pár lety. "Pečuju o to jako o miminko, jak by řekl Robert Johnson. Jsem velice šťastnej chlap. Ty kontakty, co mám - dopisuju si s tisícem lidí, někteří mluví jazykem tamašek a žijí na jih od Sahary. Ale jde o to, že nemůžu nic dělat sám. Nemůžu ani pomyslet na to, že bych něco udělal, aniž bych předtím nemusel přemlouvat čisté duše a duchy. To totiž hledám, určitej druh vyzařování a nevinné laskavosti. Já vím, že zním jako zasranej hipík, ale nepřibližuju se ničemu, v čem tahle rovnost není.
Nemůžu říct, že bych v tomhle ohledu měl nějaký moc velký štěstí, protože do toho hodně dávám, ale mou odměnou nejsou fanfáry, celoživotní dílo a tyhle...věci. Spíš to, že s tou nenasytnou láskou k hudbě a výzbrojí, co mám, je repertoár, do kterýho se teď můžu pouštět, naprosto fenomenální."
Robert Plant
Robert Plant (* 20. 8. 1948) se narodil ve West Bromwich v hrabství Staffordshire a vyrůstal v západní části Midlands ve venkovském městečku Kidderminster v rodině stavebního inženýra. Po studiích na gymnáziu se měl stát na přání rodičů účetním. Mladého Planta však fascinovalo americké blues a sám coby teenager zkoušel štěstí v místních kapelách. V létě 1968, těsně před svými dvacátými narozeninami, byl osloven Jimmy Pagem, který na troskách The Yardbirds stavěl novou kapelu a potřeboval zpěváka. Slovo dalo slovo a mladík se stal členem New Yardbirds, z nichž se velmi brzy stali Led Zeppelin. Dalšími členy ( kromě kytaristy a kapelníka Pagee) byl John Paul Jones (studiový muzikant a všeuměl, jehož nástrojem byla baskytara a klávesy) a bubeník John Bonham, Robertův kamarád a spoluhráč z jejich společného projektu Band of Joy., V letech 1968 - 1980 byl Robert členem kapely, v roce 1981 se vydává vlastní cestou. Od té doby má na kontě dvanáct sólových alb a dvě alba., která nahrál se svým dřívějším spoluhráčem Pagem v devadesátých letech. Na kontě má také nespočet ocenění, z nichž uvádím jen ty nejdůležitější - v roce 2009 převzal z rukou prince Charlese řád Britského impéria a v témže roce s americkou zpěvačkou a houslistkou Alison Krauss (společné album Raising Sand) převálcoval Grammy a odnesli si celkem pět sošek.
Komentáře
Okomentovat