Hudební ohlédnutí za rokem 2015
Končící rok 2015 je ideální dobou k rekapitulaci hudebních počinů, které se letos na poli muziky urodily. Předkládám vám svůj výběr alb, z nichž mnohá jsem letos slyšela v živém provedení na koncertech, mnohá byla mnou netrpělivě očekávána a zhodnocena v samostatných recenzích zde na blogu (v tom případě najdete v článku odkaz) a některá rozšířila mou hudební sbírku v podobě zakoupeného nosiče. Asi nepřekvapí, že ve výběru nenaleznete jediného zástupce české scény - abych se přiznala, jsem dost skeptická k tomu, že by mě něco z ní dokázalo překvapit či oslnit a alba vydaná v tomto roce mě nepřesvědčila, abych svůj názor změnila.
Co se týče koncertů, letos bezesporu vede červencové vystoupení Roberta Planta v brněnské hale Rondo, které považuji za jeden ze svých vrcholných zážitků, hned v závěsu následuje zářijový koncert Bassekoua Kouyaté a jeho rodinné kapely Ngoni Ba v pražském paláci Akropolis. Velkou událostí byl samozřejmě festival Colours of Ostrava, který jsem navštívila v červenci a na němž jsem se sešla se svým oblíbencem Imedem Alibi, jenž odehrál skvělý koncert v Gongu, který si zasloužil zcela určitě větší propagaci i účast diváků, než se mu nakonec dostalo. Ti, kteří nezaváhali a šli se na něj podívat, určitě nebyli zklamáni. Nesmím zapomenout ani na vynikající Touré & Raichel Collective, jejichž vystoupení v divadle U Hasičů mě nadchlo v únoru, i na zatím poslední zážitek z listopadového koncertu Hindi Zahra v Praze.
Letos jsem také poprvé viděla film Timbuktu (2014) režiséra Abderrahmane Sissako (původem z Mauritánie), v němž hrál hlavní roli baskytarista tuaréžské skupiny Terakaft Ibrahim Ahmed (zvaný též Pino Desperado). Snímek mě zaujal přesvědčivým vykreslením situace v Mali, které ovládli islámští fundamentalisté se svými nelidskými pravidly - je to působivé vyprávění o světě, který je nám vzdálen a v němž se snoubí absurdita moci a nelidskost džihádistů s jejich lidskými slabinami a touhou obyčejných lidí po svobodě. Jde o líčení volně inspirované skutečným příběhem (jedním z mnoha), kdy byli ukamenováni muž se ženou za to, že spolu žili a měli děti, aniž byli sezdáni. Ve filmu nechybí černý humor, i když celé jeho vyznění je tragické a na hony vzdálené hollywoodskému happyendu. Za pozornost stojí také hudební stránka filmu - v jedné z rolí se představila malijská zpěvačka a hudebnice Fatoumata Diawara.
A teď už se - pokud budete mít zájem - podívejte, jaká hudba letos vyšla ve světě. Pokud si něco pustíte, přeji vám dobrý zvuk a pokud máte nějaké své tipy, podělte se o ně v komentářích.
leden - Samba Touré - Gandadiko
Gandadiko je v pořadí čtvrtou sólovou deskou malijského bluesmana Samby Touré. Tento songhajský hudebník se především na svém předposledním albu Albala (Nebezpečí) ostře vymezuje proti násilným pokusům extremistů obsadit Timbuktu a zavést právo šaría a ani poslední počin Gandadiko ( v překladu Vyprahlá země) nezůstává pozadu. Vykresluje realistické obrazy krajiny zmučené dlouhodobým konfliktem, přesto však vyznívá oproti Albale optimističtěji a vyjadřuje naději na obnovu a změnu. Touré čerpá z bohaté pokladnice malijského hudebního dědictví a pokračuje ve stopách svého učitele a jmenovce Ali Farky Tourého, který byl prvním malijským umělcem, jenž získal věhlas po celém světě.
únor - Steven Wilson - Hand. Cannot. Erase.
Multiinstrumentalista a zpěvák Steven Wilson je jedním z členů Porcupine Tree (britské progresivní rockové kapely), jejíž základy byly položeny už v roce 1987. Není žádným tajemstvím, že u zrodu této skupiny stál právě Wilson a že v prvních letech byla vnímána jako jeho sólový produkt. Tento hudebník od roku 2001 působil v uskupení Blackfield, byl také členem několika dalších formací a působí i jako producent. Kromě toho vydává pravidelně své sólové desky a Hand. Cannot. Erase. je jednou z nich.
Velkolepě pojaté koncepční album popisuje příběh ženy, která vzpomíná po letech na své idylické dětství prožité na venkově - v kontrastu s hektickou současností života ve velkoměstě. Inspirace vychází z dokumentu o Joyce Vincent, o níž tři roky nikdo nevěděl a poté byla nalezena ve svém bytě mrtvá. Album poukazuje na odcizenost dnešní doby, kdy žijí lidé víc vedle sebe než spolu (což je problém zvláště velkoměst) a ukazuje, jak rychle se mění časy a celý svět. Pokud máte rádi mnohovrstevnatá hudební aranžmá a silné, převážně melancholické melodie s dechberoucí gradací, je tato deska určena pro vás.
únor - Ibeyi - Ibeyi
Devatenáctiletá dvojčata Naomi a Lisa-Kaindeé Diaz (Francie-Kuba) vydala v únoru letošního roku svůj debutový počin. Ve třinácti písních alba osobitým způsobem interpretují současnou elektronickou hudbu, do níž roubují jak své kořeny s prvky černošských spirituálů, tak i jazzové (jejich otcem byl zemřelý jazzový hudebník Anga Diaz) či soulové inspirace. Zpívají v angličtině i v nigerijském jazyce Youruba, jímž mluvili jejich předkové v dobách před zavlečením do otroctví, kromě toho také hrají na tradiční nástroje - cajon a buben bata. Tohle album jste také mohli slyšet naživo, pokud jste navštívili 13. března pražské divadlo Archa, kde v rámci festivalu Electronic Beat dvojčata vystoupila. Myslím, že o těchto talentovaných kráskách ještě uslyšíme - album velmi vřele doporučuji!
Další vydaná alba: North Mississippi Allstars - Freedom & Dreams, José Gonzáles - Vestiges & Claws
Březen - Sam Lee - The Fade In Time
Sam Lee je poměrně nedávným objevem britské folkové scény - jeho debutové album Ground Of Its Own vyšlo v roce 2012. Už tehdy ale jeho vydání způsobilo poprask, prestižní magazíny se předháněly v superlativech, v časopise fRoots vyhrál anketu o nejlepší světové album world music, následovala nominace na Mercury Prize, pozvání na veletrh Womex i několikanásobná nominace na BBC Folk Prize. A v čem tkví příčina úspěchu? Sam Lee totiž udělal něco, co bylo možná běžné v dávných dobách, dnes je však takový přístup k hudební tvorbě zcela ojedinělý. Několik let strávil sběrem melodií mezi lidmi na pokraji společnosti - britskými cikány a skotskými kočovnými Travellers. Jeho hudba tak působí autenticky a osobitě, používá netypických nástrojů a využívá pomalého tempa k stavění silné atmosféry skladeb. Zajímavostí je, že Leeovi předkové pocházejí z oblasti mezi Běloruskem a Polskem, má tedy slovanské kořeny.
Další vydaná alba: Seasick Steve - Sonic Soul Surfer
Duben - Bassekou Kouyaté & Ngoni Ba - Ba Power
Ngoni, tradiční nástroj griotů, má v africké hudbě své pevné místo a tradici. Bassekou Kouyaté své umění hry na tento původně třístrunný nástroj po předcích - jeho otec i dědeček byli uznávanými hráči. Odmítl ovšem ustrnout v stereotypu a povýšil ngoni na nástroj sólový - pověsil si jeho sedmi až devítistrunnou variantu na krk a zvuk proháněl přes wah wah pedál. Bassekou ohromuje svou geniální a virtuosní hrou na tento jednoduchý nástroj bez hmatníku a dokáže jeho struny rozeznít s drajvem nejlepších světových kytaristů. Aktualizoval původní strohý zvuk ngoni a s přidáním efektů a zkreslení vytváří bohatý sound přecházející od jazzových figur až k prvkům blues, soulu a rock'n'rollu.
Album bylo nahráváno stejně jako předchozí Jama Ko (2013) v Bamaku, hlavním městě Mali, a produkce se ujal Chris Eckman. V MBK Studios jen kousek od Bassekouova rodného domu vznikala v listopadu 2014 tato nahrávka, z níž je cítit dokonalá souhra všech zúčastněných i radostná energie. Na rozdíl od Jama Ko, které se v textech i hudbě zabývalo především politickou krizí v Mali, je Ba Power mnohem univerzálnější a poskytuje možnost vychutnat si poutavé melodie i rytmy v takřka rockovém hávu. Bohaté a zdobné instrumentální pasáže umně kombinují moderní zvuk s tradicemi a celé album se poslouchá jedna radost - podle mého je jedním z top letošního roku.
Květen - Souad Massi - El Mutakallimûn (Master of the Word)
Alžírská zpěvačka se od mládí věnovala hudbě - čelila však jako žena nejrůznějším předsudkům. Před šestnácti lety odcestovala do Paříže a už se domů nevrátila. V nové vlasti se časem prosadila jako hudebnice a nyní jí po delší odmlce vychází velmi aktuální album.
Souad Massi zpívá ve své rodné řeči zhudebněné texty arabských básníků od 6. století až po současnost a poukazuje to, že nelze házet do jednoho pytle Araby a teroristy. Mnoho básníků, novinářů i obyčejných lidí z její domoviny se muselo uchýlit před pronásledováním do exilu, jako ostatně i ona sama. Hudebně se její novinka spíše přiklání k jazzu, reggae a západním vlivům, což ji však činí i díky překladům textů do angličtiny přístupnou širšímu publiku.
Další vydaná alba: Terakaft - Alone (Ténéré), William Fitzsimons - Pittsburgh
Červen - Cheikh Lo - Balbalou
Šestapadesátiletý senegalský zpěvák alby šetří - Balbalou je teprve jeho pátá deska. Přesto tento muzikant patří k zásadním osobnostem západoafrické hudby a letos na mezinárodním festivalu world music Womex převzal hlavní cenu. Celoživotní vyznavač senegalské formy súfismu, humanista a bojovník proti islámskému fanatismu vydal album, na němž s ním spolupracovali významní hosté - malijská zpěvačka Oumou Sangaré či libanonský trumpetista Ibrahim Maalouf. Vzniklé dílo prozrazuje různorodé vlivy - od těch západoafrických až po kubánské či brazilské rytmy.
Další vydaná alba - Richard Thompson - Still
Červenec - reedice Led Zeppelin ( Presence, In Through the out Door, Coda)
Světlo světa letos také spatřila čtveřice alb Led Zeppelin - přesněji řečeno v nové remasterované a rozšířené podobě. Čtveřice proto, že album Physical Graffiti, jež nezmiňuji v samostatném článku, vyšlo už v únoru - přesně po čtyřiceti letech od své premiéry.
Physical Graffiti - vinyl
Poslední trojice alb z archivu Led Zeppelin je poznamenána mnoha neblahými okolnostmi, které kapelu postihly. Presence byla nahrávána v době rekonvalescence Roberta Planta po jeho nehodě na řeckém ostrově Rhodos, k níž došlo dne 4. 8. 1975. Auto, jenž řídila Robertova manželka Maureen, vyletělo ze silnice a narazilo do stromu. Maureen utrpěla těžké zranění - frakturu lebky, zlomeninu pánve a byla pořezaná v obličeji; jejich dvě děti Karac a Carmen byly jen lehce zraněny. Robert to odnesl tříštivou zlomeninou nohy a zlomenou měl také ruku - čekala ho operace a dlouhá rekonvalescence, při níž byl odkázaný na invalidní vozík. Presence byla v této situaci, kdy Robert nebyl schopen vystupovat, jedním z východisek a také duševní terapií. Album bylo nahráno v mnichovském studiu Musicland během sedmnácti dnů - což byl docela šibeniční termín, ale na studio po Led Zeppelin už čekali Rolling Stones. Presence symbolizovala návrat ke kořenům blues a rocku a i když stojí v celkovém srovnání tvorby Zeppelinů trochu ve stínu, přesto je jednou z jejich nejsyrovějších a nejupřímnějších desek. Skladby jako Achilles Last Stand či Nobody's Fault But Mine obstojí zcela určitě i dnes - reedice je doplněna čtyřmi alternativními verzemi původních skladeb, jedna píseň, instrumentální 10 Ribs & All/Carrot Pod Pod (Pod)10, je dříve nevydanou novinkou.
Když se Robert Plant vzpamatoval po nahrávání Presence, přišla druhá a horší rána - náhlé úmrtí jeho malého syna Karaca. Po této tragédii se uchýlil domů k rodině a dlouhou dobu trvalo, než bolest přešla natolik, aby se vrátil zpět ke kapele. Trvalo to víc než rok, co spolu Led Zeppelin nehráli a za tu dobu se celá scéna změnila. Punkové hnutí se svou nenávistí k "rockovým dinosaurům", k nimž počítali i Led Zeppelin, sice pomalu sláblo, ale na scénu se draly diskotékové hity a filmové soundtracky. In Through the out Door přišlo ve špatnou dobu - navíc kapelu rozkládaly drogy, kterým propadal čím dál víc kapelník a hlavní motor Jimmy Page. Deska byla nahrávána ve Stockholmu a hlavní slovo na ní dostal John Paul Jones - do té doby zvyklý být v pozadí. On a Robert byli často ve studiu sami a tak jim nezbylo než nahrát své party a čekat na ostatní, až se uráčí přijít. Jonesymu se tak podařilo udat tón celého alba - a taky si vyzkoušet svou novou hračku - syntezátor značky Moog. Snaha o modernizaci zvuku byla zcela jistě i přirozeným vývojem; nakonec nezapomeňme, že nastupovala osmdesátá léta. I když se poslední řadovka Led Zep nedá počítat k tomu nejlepšímu, přesto byla fanoušky toužebně očekávána a trhala žebříčky prodejnosti. Dnes ji můžeme slyšet rozšířenou o sedm alternativních mixů původních skladeb.
The Epic (Carouselambra)
***
Desire(The Wanton Song)
Podobně truchlivý příběh má i Coda - album, vydané po rozpadu skupiny. V roce 1980 skončila jejich společná pouť a o dva roky později ji dal Jimmy Page dohromady - tedy z toho, co se nevešlo či nehodilo na předchozí alba. Nejde ale o žádný odpad - naopak právě Coda potvrzuje, že tvorba Led Zeppelin měla jen málo slabých míst. Představuje výlet do historie skupiny a nová reedice nabízí ještě mnohem víc písní. Kromě klasického materiálu obsahuje čtrnáct skladeb napříč celou diskografií v alternativních verzích.
Září - Patty Griffin - Servant of Love
Bývalá profesní i životní partnerka Roberta Planta, americká hudebnice Patty Griffin, vydala letos jedno ze svých nejlepších alb. Jeho základním rysem je jednoduché až minimalistické pojetí hudebního doprovodu - převážná část skladeb se obejde bez použití rytmické sekce a zní v nich většinou akustické kytary. Písně však mají dostatečnou hloubku a potenciál zaujmout, navíc se v nich odráží opravdový prožitek. Oduševnělý zpěvaččin hlas na albu vypráví (jak už název napovídá) o lásce - nejde však o typické milostné písně. V textech se zabývá především vnitřním vyrovnáním po ukončení vztahu dvou lidí s důrazem na duchovní stránku. Patty Griffin podle všeho pojala práci na albu jako emocionální terapii, kterou si naordinovala po rozchodu s Robertem Plantem. Všechny písně otextovala sama a co se hudební stránky týče, pohybuje se v žánru Americana - ale také rocku, blues, folku, jazzu i world music.
Září - Oum - Zarabi
Marocká soulová zpěvačka Oum vydala letos v září album, které nahrávala v obci M'Hamid El Ghizlane, kde se už několik let koná festival Taragalte věnovaný kultuře kočovných národů. Navštívila jsem ročník 2012, který se konal pod patronátem Oum - ta zde představila skladbu Taragalte, jež vyšla o dva roky později na zpěvaččině albu Soul of Morocco.
Název novinky znamená v dialektu daría koberce a je poctou ženám, které v M'Hamidu tkají koberce ze zbytků látek. Album působí jako živá nahrávka - hlavně díky spontánnímu nahrávání přímo v poušti. Její mystická atmosféra se přetavuje do tónů skladeb a působí velmi sugestivně.
Září - David Gilmour - Rattle That Lock
Nejočekávanější hudební novinkou tohoto roku se stalo sólové album Davida Gilmoura, bývalého kytaristy a zpěváka Pink Floyd. Jeho typický rukopis se určitě nezapře a poznáte ho od prvních tónů. Tématem alba je stárnutí, pomíjivost času a vědomí smrtelnosti a žánrově se snaží o větší rozmanitost. Posluchače tak čekají jak floydovsky stavěné skladby, tak i hudební překvapení.
Komentáře
Okomentovat