David Gilmour - Rattle That Lock
Davida Gilmoura mám moc ráda - ať už jako člena legendárních Pink Floyd či jako sólistu. Od vydání jeho poslední desky On An Island uplynulo letos devět let, což je pořádně dlouhá doba; takže je jasné, že po novince jsem sáhla všemi deseti.
Gilmoura poznáte od prvních tónů a také hlasově je dobře identifikovatelný - byť jako zpěvák nedosahuje závratných výkonů, jeho civilní projev se příjemně poslouchá. Asi jako každý umělec, který pochází z tak kultovní formace, se ani on neubrání srovnávání s předešlou tvorbou a to u kytaristy a zpěváka poznáte dvojnásob. Ratttle That Lock Pink Floyd ve většině skladeb připomene, i když se snaží o větší žánrovou rozmanitost. Obsahuje deset písní, z nichž tři jsou instrumentální a ze zbylých sedmi pět otextovala hudebníkova manželka, spisovatelka Polly Samson, která psala texty i na Division Bell. Společným námětem skladeb je zobrazení všedního života, pomíjivost času a vědomí smrtelnosti, texty jsou inspirovány knihou Johna Miltona Ztracený ráj.Otevírák alba obstará tříminutová instrumentální 5 A.M., která - jak je naznačeno v předchozím odstavci - patří mezi ty "floydovské" písně. Rozjíždí se jako symfonická předehra s úvodním ptačím štěbetáním a následující tóny kytary už nás nenechají na pochybách, s kým že máme tu čest. To další skladba, singlová Rattle That Lock, už se trochu vymyká. Gilmour si jako její ústřední motiv vypůjčil znělku francouzských drah, kterou slyšel na nádraží v Aix-en-Provence, když byl navštívit své známé, což je samo o sobě poněkud zvláštní inspirace. Rattle That Lock je chytlavá, svižně ubíhající skladba v rytmu funky, již v refrénu oživuje sborový zpěv (The Liberty Choir) a v závěru potěší i pěkným kytarovým sólem.
Faces of Stone je melancholickou zpovědí stárnoucího muže. Atmosféru v úvodu nastolí klavír a skladba se poté rozjíždí s bohatou paletou nástrojů (jako je kupříkladu lesní roh či akordeon), jež navozují dojem opuštěného, zaprášeného šantánu. Gilmour zpočátku vypráví příběh s akustickou kytarou, teprve v druhé půli skladby rozehřívá struny svého Stratocastera a rozčísne jinak ponurou náladu krátkým sólem. Milou vzpomínku na klávesistu Floydů Richarda Wrighta představuje následující A Boat Lies Waiting. Paletu zvuků, od křiku racků na mořském břehu až po mluvené slovo (ve skladbě je nasamplovaný Wrightův hlas), doprovází elegantní klavír Rogera Ena a doprovodné vokály zpívají Graham Nash a David Crosby. Hořkosladká nostalgie, která ubíhá jako mořské vlny - v závěru působí ale trochu nedokončeně.
Dancing Right In Front of Me je celkem zajímavý kousek s bluejazzovou mezihrou, vrcholem alba pro mě však zůstává bezmála sedmiminutová In Any Tongue. V textu se odráží světové násilí a globální války v přímém přenosu, hudebně je to epická záležitost. Pískaný úvod se pomalu rozjíždí - na piano hraje Davidův syn Gabriel, orchestrální aranžmá vytváří Zbygniew Preisner a ve spojení s rozmáchlým kytarovým sólem působí jako celek majestátně. Pozor, může způsobovat husí kůži!
Drobná floydovská črta, instrumentálka Beauty, kde spolu v harmonii komunikuje kytara s klavírem, přenáší posluchače do snového světa a následuje další zpívaný kousek - The Girl In the Yellow Dress. S najazzlou náladou zakouřeného klubu: pianem Joolse Hollanda, saxofonem Colina Stetsona a výraznou basovou (vlastně kontrabasovou) linkou Chrise Laurence je to jedna z nejméně typických skladeb. Problémem je, že náladou a umístěním na albu působí rušivě a lépe se vychutnává samostatně. To Today s chrámovým sborem a motivem jako vypadlým z The Wall opět jede v známé linii. V textu Gilmour navozuje pocit, že život je třeba prožívat v každém okamžiku a že "bude zpívat, i pokud by to měl být jeho poslední den na Zemi." Epilogem je pak instrumentální And Them s krystalicky čistou kytarou, doznívající s tóny akustiky a zvuky hořícího a praskajícího ohně.
Rattle That Lock je poctivě a precizně nahrané album. Má možná pár slabin ve výběru a řazení některých skladeb, ale jako celek ukazuje, že schopnosti jednoho z nejvýznamějších kytaristů historie zůstávají nezměněny. Stále dokáže tvořit solidní hudbu, byť se jen nerad odpoutává od zavedených vzorců. Za pozornost stojí i umělecká stránka obalu, na niž dohlížel Aubrey Powell ze společnosti Hipgnosis. Za sebe určitě doporučuji a dejte poslechu čas. A ještě - pokud byste rádi Gilmoura viděli naživo, budete mít možnost 25. června příštího roku ve Wroclawi.
Today, chybí úvodní sbor
***
Rattle That Lock
Vydavatelství: Columbia, vydáno 18. 9. 2015
Komentáře
Okomentovat