Robert Plant slaví sedmašedesát
Stárnutí je proces, který se nevyhýbá nikomu - výjimkou není ani dnešní oslavenec Robert Plant. Kdysi dávno frontman Led Zeppelin, v současnosti především uznávaný sólový umělec, jehož tvorba v sobě snoubí tradici s experimentálními a novátorskými postupy. I když se skupina Led Zeppelin rozpadla už před pětatřiceti lety, zájem o nové počiny tohoto legendárního muzikanta stále neustává - naopak by se dalo říci, že v posledních letech sílí.
Robert Plant v Brně - 23. 7. 2015
O Plantovi se v žádném případě nedá mluvit jako o "rockovém dinosaurovi", byť by k tomu sváděla číslovka zapsaná v jeho rodném listu. Vnímá hudbu v souvislostech s důrazem na vlastní kořeny v blues, keltské i staroanglické hudbě - ale právě tato jistota mu poskytuje prostor ke zkoumání dalších hudebních teritorií. Jeho alba vydaná po roce 2000 jsou stylově různorodá, přesto se v nich dá vystopovat společný prvek - skvěle propracovaná produkce, radost z tvorby, zkušenosti a v neposlední řadě i výběr inspirativních spoluhráčů. Na posledních pěti albech se jich vystřídala hezká řádka - od americké bluegrassové houslistky a zpěvačky Alison Krauss, s níž nahrál několika cenami Grammy ověnčené dílo Raising Sand (2007), přes Band of Joy (2010), na němž mu sekundovali taktéž američtí spoluhráči. Jedním z nich byl uznávaný kytarista, producent a písničkář Buddy Miller, aktivně se účastnící už turné s Alison Krauss.
Základním kamenem v jeho současném ansámblu však zůstává Justin Adams, znalec západoafrické a arabské hudby, s nímž začal spolupracovat už v roce 2001 a jenž je jedním z jeho nejvytrvalejších a nejuznávanějších kolegů z původních Strange Sensation. Adams dříve spolupracoval jako producent a kytarista s Jahem Wobblem a Planta zaujala především jeho jeho láska k world music, jazzu, punku a reggae - vždyť sám vždy usiloval o propojování různých stylů hudby a world music byla jeho láska už v dobách Led Zeppelin. Spolu s Adamsem přišli do Strange Sensation muzikanti z různých hudebních prostředí - bubeník Clive Deamer, který dříve nahrával s triphopovými Portishead, ale také s Vanem Morrisonem a psychedelickými rockery Hawkwind. Z Massive Attack přišel John Baggott (klávesy), Porl Thompson (kytara) nahrával v minulosti s The Cure a po boku Planta (a Jimmyho Page) se objevil už v roce 1995 na jejich společném světovém turné. Thompson, stejně jako původní baskytarista Charlie Jones (někdejší manžel Plantovy dcery Carmen), však odešli brzy po nahrání alba Dreamland (2002) - vystřídali je Skin (Liam) Tyson (kytara) a Billy Fuller (basa). Tito hudebníci zůstávají i v jeho staronové sestavě Sensational Space Shifters.
Se Strange Sensation nahrál dvě alba - kromě už zmiňovaného Dreamlandu, který obsahoval převážně coververze jeho oblíbených autorů nahrané v méně rockovém duchu s ozvěnami wescoastu a arabských melodií, to byla v roce 2005 čistě autorská deska Mighty Rearranger. Jedno z mých nejoblíbenějších alb vůbec, snoubící v sobě world music s progresivním rockem a různými vrstvami zvukových struktur. Zazněla na něm celá řada nástrojů, které v rockové hudbě nemají obdoby - třístrunná loutna tehardant, rámový buben bendir, basový syntezátor moog a lap steel kytara. Aranžérsky pestré, odvážné a současně znějící album získalo dvě nominace na Grammy a v rámci evropského turné ho čeští fanoušci mohli slyšet krátce před jeho vydáním v pražské O2 aréně. Nemusím asi ani psát, že jsem byla samozřejmě u toho.
Mighty Rearranger však v žebříčku mé obliby šlape na paty úplně poslední album Lullaby and... The Ceaseless Roar, jež spatřilo světlo světa loni v září. Deska, nahraná už za spoluúčasti Sensational Space Shifters, opět jen potvrzuje pověst Roberta Planta jakožto muzikanta, jenž se nenechá svázat do žádné škatulky. Snoubí na něm citlivě úctu a obdiv k svým dávným hudebním láskám s nadčasovými aranžemi. Na tom by nebylo možná nic zvláštního - ovšem když si v úvodu poslechnete prastarý bluesový tradicionál Little Maggie s kombinací zvuku amerického banja a západoafrických jednostrunných houslí Juldeha Camary, budete možná překvapeni, jak je možno tyto rozdílné hudební světy spojit v kompaktní a svěže znějící celek. Některé skladby z této desky bylo možno slyšet na loňském ročníku festivalu Colours of Ostrava, a také před necelým měsícem v Brně.
Ač to může znít některým fanouškům svatokrádežně, považuji sólovou tvorbu Roberta Planta za minimálně stejně důležitou jako bývalé projekty Led Zeppelin. Nepotřebuje se vracet k stokrát ohraným trikům a s každým dalším albem dokazuje, že má posluchačům co nabídnout. Současný Plant je určitě silnější, svobodnější a šťastnější, než by byl coby člen zeppelinovského reunionu. Stoupající úroveň hudby, kterou produkuje, je toho víc než pádným důkazem. Přeji mu, ať mu entuziasmus a touha tvořit vydrží co nejdéle!
Lullaby and... The Ceaseless Roar
Téměř vše o Robertu Plantovi najdete zde
Komentáře
Okomentovat