Robert Plant v Brně 2015 (recenze)
Téměř na den přesně rok od koncertu na festivalu Colours of Ostrava jsme se opět dočkali - Robert Plant s kapelou přijel do brněnského Ronda, aby potěšil fanoušky pořádnou porcí (nejen) zeppelinovské muziky. Hala, narvaná až po strop, mu za to nadšeně aplaudovala a vytvořila skutečně nezapomenutelnou atmosféru nejlepšího Plantova vystoupení u nás.
Budiž útěchou, že jsme se Plantem vyfotili alespoň před koncertem...
***
Naše čtyřčlenná parta vyjela do Brna už brzy ráno a po nezbytných formalitách kolem ubytování se vypravila rovnou k Rondu. Bylo krátce po půl třetí, když jsme zaujali strategické pozice před vstupem a rozhodli se, že si první řadu prostě vystojíme - ať se děje cokoliv. Čekání ubíhalo rychle a celkem příjemně v družném rozhovoru s přibývajícími fanoušky, a po šesté hodině, kdy se začínalo pouštět dovnitř, už se za námi vytvořila docela slušná fronta. Nepříjemná situace nastala až během vpouštění, které sekuriťáci zbytečně zdržovali, a pro mě největší facka přišla ve chvíli, kdy mně po řádném "odpípnutí" lístku odmítli dát na ruku náramek s tím, že můj e-ticket není vstupenka a pro vysvětlení si mám zajít na informace. Nechápu, proč na tuhle práci najímají idioty s IQ šumící trávy, kteří nepochopí, že s neplatným lístkem bych se do haly nedostala. A kteří v dnešní době nikdy neviděli vstupenku vytištěnou z internetu - připadalo mi ale, že jim jen dělalo radost lidi po tom několikahodinovém čekání trochu zdeptat. Nakonec mi prudič milostivě dal pásek a já mohla vejít - ovšem kdybych neměla svou skupinku, už bych se do první řady nedostala. Naštěstí se pouštělo na obou stranách a přátelé to vzali z té druhé, takže už mi drželi místo.
Jako mínus bych tedy hodnotila práci pořadatele, který evidentně nezvládl organizaci a jehož hlavním záměrem bylo na celé akci vytřískat co nejvíc. Jak jsem se pak dozvěděla, prodaných lístků bylo víc než skutečných míst - což ale na druhou stranu svědčí o mimořádném zájmu o Roberta Planta, jehož koncerty u nás přitahují v posledních letech víc a víc fanoušků. S tím by bylo dobré do budoucna počítat.
Nicméně můj sen se splnil a z místa v první řadě uprostřed už jsem netrpělivě vyčkávala začátek akce. Celý večer zahájila tříčlenná kapela Please the Trees, jejichž vystoupení bylo velmi nervózní a rozpačité. Hudebníci svůj půlhodinový set pojali jako exhibici a i když nebyli hlavními aktéry večera, chovali se jako rockové hvězdy. Podle mého to nebyla zrovna nejšťastnější póza k naladění fanoušků před hlavním koncertem. Vlažné a zdvořilé tleskání publika zřejmě vyprovokovalo agresivitu zpěváka a kytaristy, který kolem sebe nejprve plival (myslela jsem, že z něj tak stříká pot, ale byly to opravdu plivance), a pak mrskl téměř plnou lahví vody přímo do kotle. Korunu tomu ovšem nasadil ve chvíli, kdy po zběsilém a nerytmickém třískání do velkého bubnu hodil paličky mezi lidi s takovou razancí, že to spíš vypadalo, jako by jimi chtěl někoho přizabít. Čekala jsem, že pánové alespoň něco řeknou - slušelo by se třeba poděkovat za možnost být Plantovou předkapelou, nebo popřát fanouškům hezký večer - ale nic z toho se nekonalo. Za této situace bylo celkem zbytečné, aby na koncertě vůbec předskokani hráli - navíc byli přezvučení a hudba splývala v jednolitou masu. Asi by dopadli lépe, kdyby dělali support nějaké divočejší kapele, kde by byla jiná sorta fanoušků.
↓ Recenze koncertu Roberta Planta (100%) ↓
Kdo navštívil více sólových koncertů Roberta Planta v České republice, ten asi ví, že pokaždé může čekat nějaké překvapení. Letos jede turné k loňskému albu Lullaby and... The Ceasseles Roar, ale do koncertního setlistu kromě skladeb z novinky zařazuje také písně z nepřeberného archivu Led Zeppelin i řadu coverů svých oblíbenců. Obklopen skvělými muzikanty (Justin Adams - kytara, Skin Tyson - rytmická kytara, John Baggott - klávesy, Dave Smith - bicí, Billy Fuller - baskytara a Juldeh Camara - jednostrunné housle ritti) dokáže vyhmátnout kousky, které se k současnému stylu hry kapely hodí a improvizačně je propojovat se současným materiálem.
Hned na úvod v Rondu Plant vyrukoval se skladbou Trampled Under Foot z alba Physical Graffiti, což bylo možná pro mnohé překvapující, protože na žádném z dosavadních tuzemských koncertů tato píseň nezazněla. Publikem byla vřele přijata a vlastně tak trochu předesílala nádech celého večera - odehrával se převážně v rockovém duchu a zejména choutky fanoušků chtivých Led Zeppelin byly zcela uspokojeny. A určitě mnohým z nich už hned zkraje došlo, že Robert Plant se nepotřebuje vracet ke svým starým parťákům, protože jeho nová kapela je excelentní a společně jim to šlape výtečně.
Do současnosti jsme se dostali s následující Turn it Up, což je temná bluesová záležitost v moderním hávu, ale vzápětí kapela vypálila Black Dog, při níž publikum poprvé dostalo šanci ukázat sílu svých hlasivek. Velký úspěch slavila mezihra, ve které na housličky zahrál a zazpíval Juldeh Camara, a lidé se postupně dostávali do varu. Atmosféra koncertu se postupně stávala čím dál vřelejší a fanoušci v hale se semkli jako jedna velká rodina. I na Robertovi bylo vidět, že je příznivými reakcemi potěšen a koncert si užíval s námi. Také to byla první skladba, kdy jsme zdvihli plachtu s nápisem "Ostrava loves Robert", kterou jsme vyrobily s kamarádkou den předem u nás doma.
Následující Rainbow (opět z Lullaby and... The Ceasseles Roar) roztleskávala halu a i když fanoušci většinu koncertu působili staticky a užívali si ho v poklidu, jásot v mezihrách a mezi skladbami byl neutuchající. Další písní byl opět zeppelinovský nářez a opět se jednalo o skladbu z Physical Graffiti - Wanton song. Stejně jako Trampled Under Foot tuto skladbu kapela pojala v téměř originálním podání a zněla jako za starých časů Led Zeppelin a to včetně nestárnoucího a dechberoucího vokálu hlavního protagonisty.
Poctou bluesmanům byl cover Spoonful z pera Willieho Dixona. Willie Dixon býval svého času oblíbeným autorem Led Zeppelin a asi každý ví, že neuvedení jeho jména na jejich prvních nahrávkách zapřičinilo pozdější soudní tahanice, z nichž samozřejmě Dixon vyšel jako vítěz. Tuto skladbu hrál Robert Plant také loni na Colours of Ostrava a kdyby mi někdo řekl, ať porovnám oba tyto koncerty, tak mu odpovím - je to nemožná věc. Na Colours bylo samozřejmě větší pódium, hezčí dekorace a obří publikum, ale na samostatném koncertě jde o intimnější zážitek, bližší kontakt a především fakt, že v publiku jsou pouze lidé, kteří Planta zbožňují.
Pro mě asi největší překvapení a nejdojemnější moment přinesl Rain Song (z alba Houses of the Holy), během nějž mi doslova vyhrkly slzy do očí. S klavírním úvodem Johna Baggotta a akustickým doprovodem vynikajícího Skina Tysona se skladba pomalu rozvíjela do své křehké krásy a konečná dohra působila jako lehký osvěžující deštík v horkém letním dni. Na tom, že tato skladba patřila k jednomu z vrcholů večera, jsme se po koncertě shodli i s dalšími fanoušky.
A přišla chvíle pro improvizace - skladba No Place to Go, která se zhruba v polovině přehoupla do působivé Dazed and Confused, patřila k dalším překvapivým a vrcholným momentům večera. Robert Plant ji ukončoval zvoláním "Can You Feel It?" a opravdu jsme to cítili. Bylo to magické! Následující Little Maggie, přepracovaný tradicionál nahraný poprvé ve čtyřicátých letech bratry Stanleyovými, byl uveden představením celé kapely. Večírek už byl rozjetý a mezi pódiem a publikem to fungovalo na sto procent.
Lemon Song navodila bluesovou atmosféru a ve Fixin' To Die dostal příležitost Justin Adams, který předvedl energické sólo, během nějž si s kytarou doslova pohrával. A co následovalo? Ze začátku to vypadalo, že se bude hrát You Shook Me, ale po krátkém úvodu se rozjela fanoušky milovaná Whole Lotta Love. Zároveň to byla také předzvěst blížícího se konce, ale my to odmítali brát na vědomí a kapela se vrátila na přídavky. Zazněl Satan You Kingdom Must Come Down, tradicionál přearanžovaný na předposledním Plantově albu Band of Joy, do nějž byl šikovně zakomponovaný text z In My Time of Dying (původem od Blind Willie Johnsona). Tento závěrečný hold starým bluesmanům korunoval našlapaný Rock&Roll. Úžasně temperamentní zakončení večera!
Po koncertě se nám ještě nechtělo jít na pokoj a já navíc měla domluvené setkání s jedním známým z internetu. Po chvíli hledání nějakého podniku, který by měl po jedenácté večer otevřeno, jsme zakotvili ve Sport baru u nádraží, kde jsme si dali pivko a probrali zážitky z koncertu. Zůstali jsme tam hodně dlouho přes půlnoc a i když nás známí už opustili, nebyli jsme tam sami. Prožité koncerty neuvěřitelně sbližují lidi všech věkových kategorií, a tak jsme si ve společnosti dvou Brňáků a starších manželů z Karlových Varů (Dášeňka a Děkan) prodloužili pokoncertní euforii. S Robertem Plantem jsem se sice nesetkala, ale doufám, že splní slib, který nám dal a brzy se k nám zase vrátí. Viděla jsem ho ze tří metrů a už to samo o sobě byl velký zážitek!!!
Komentáře
Okomentovat