Colours of Ostrava 2015 - den druhý

V pátek, tedy druhý den na Colours, jsme měli s Jirkou společnou jenom část programu - zatímco on se chystal na Kasabian, já měla zaplacenu rezervaci do Gongu na koncert Avishai Cohen's New York Division. Do areálu jsme se vypravili s předstihem, abychom si pořádně užili festivalové atmosféry. První koncert druhého dne se odehrál na druhé největší scéně Arcelormittal a byli to afričtí Abavuki. Abavuki jsou osmičlennou kapelou z Kapského města a jejich rytmická hudební smršť je založena na rytmu marimby, bubnů a dechových nástrojů. Kluci to parádně rozjeli, předváděli smělé taneční kreace a hlavně publikum dokonale rozpohybovali. Na rozjezd nejnáročnějšího dne to byla dobrá volba.

Jirka před koncertem Abavuki...

***

***

***

***

---

Po koncertě jsme zůstali na místě, protože za hodinu zde měl vystoupit švédský písničkář José González, jehož jsem si stačila už před Colours zamilovat a moc se na něj těšila. Stála jsem v první řadě vedle fanynek, které držely v rukou kus kartonu s nápisem "José, stay here forever", zatímco Jirka zaujal výhodnější pozici víc zkraje, aby mohl pak odejít na Kasabian včas. Prostor před scénou, na níž José vystupoval, byl slušně narvaný už před koncertem a bylo vidět, že González patří k velkým favoritům letošního ročníku.

Komorní vystoupení tohoto výborného muzikanta s kapelou mě naprosto uchvátilo. Zazněly jak skladby z posledního alba Vestiges & Claws, které si produkoval sám a jež překypuje intimní a vlídnou atmosférou (Leaf Off/The Cave, Let it Carry You, What Will), tak i covery (Teardrop od Massive Attack, závěrečná Heartbeats od The Knife). Neubránila jsem se dojetí a koncert si naplno vychutnala - jeden z těch zážitků, na něž se nezapomíná.

***

***

***

Leaf Off/The Cave live

(Jirka) Zatímco se Robka vydala po Gonzálezovi do Gongu, já jsem vyčkával v prvních řadách na Kasabian. Ti vystupovali na hlavní scéně a už s předstihem na ně čekala spousta fanoušků. Kasabian jsou britskou indie rockovou kapelou. Bývají přirovnáváni k žánrově podobným Primal Scream díky mísení rocku s elektronickými prvky. Na koncertě zazněly i skladby z jejich nového loňského alba 48:13a bylo vidět, že si davy lidí užívají show stejně jako já. Mělo to šťávu a zazněl i cover The Doors - People Are Strage na počest Jima Morrisona, který mě moc potěšil. Po ukončení koncertu jsem odcházel s pocitem zatím nejlepšího koncertu letošních Colours. Bohužel jsem u sebe neměl foťák a na mobilu jsou fotky příšerně rozmazané, tak tu na ukázku dám alespoň foto z oficiálního zdroje.

***

***

Měla jsem dost času na přechod do Gongu, kde měl vystoupit izraelský kontrabasista Avishai Cohen se svou družinou z New Yorku. Sál v bývalém plynojemu byl zaplněn do posledního místečka - jeho kapacita je 1500 lidí, takže se vyplatilo pořídit si rezervaci včas. Jazzový improvizátor a geniální muzikat s kapelou, složenou ze špičkových hráčů (trumpetista Diego Urcola, trombonista Steve Davis, klavírista Nitai Hershovtis, kytarista Kurt Rosenwinkel a bubeník Daniel Dor) odehráli naprosto památné vystoupení. Mezi muzikanty to na pódiu jiskřilo a jejich dechberoucí výkony publikum hodnotilo bouřlivými aplausy, které ke konci přerostly v obrovské ovace ve stoje. Publikum nakonec si vyprosilo dva fantastické zpívané přídavky, v nichž vynikl Cohenův jemný hlas, a odcházelo naprosto spokojeno. Intenzivní a dokonalé!

***

***

***

Plná hudebních dojmů jsem se pak vracela k hlavní scéně, kde měla vystoupit St. Vincent, tedy Grammy oceněná zpěvačka Annie Clark. Ale ještě předtím jsem zabrousila do stanu Drive stage, abych stihla alespoň část koncertu Johna J Presleyho, a taky jsem doufala, že se tam někde potkám s Jirkou. Nikde jsem ho ale neviděla a ani z jeho esemesky jsem nebyla moc moudrá, tak jsem na chvíli zůstala na koncertě, kde kupodivu nebylo moc lidí - většina seděla na trávě před stanem a sledovala dění na obrazovce. (???) Vystoupení mělo atmosféru zakouřeného klubu, což ještě umocňoval zpěvákův chraplavý hlas a drsné kytarové riffy - hodnotit celé vystoupení bych se ale z těch několika slyšených skladeb neodvažovala. No a ze stanu šup k hlavní scéně.

St. Vincent

***

Na koncertě St. Vincent už jsem měla být s Jirkou, ale ten pořád nikde. Dovolat se mu v tom kraválu nešlo, esemesky moc nezafungovaly. Dopadlo to nakonec tak, že jsme každý stáli někde jinde - i přesto, že prostor před hlavní scénou byl zaplněný jen napůl. St. Vincent neposlouchám, takže jsem koncert viděla jen ze zvědavosti, ale musím přiznat, že to nebylo špatné. Zpěvačka, cupitající ve vysokých botkách a kostýmu robota, ve mně vzbudila vzpomínky na koncert Davida Byrnea z roku 2009, který byl také choreograficky velmi precizní. Ale rozladění z nepřítomnosti Jirky a únava dokonaly své dílo a nakonec jsem si vystoupení neužila tak, jak bych chtěla.

Sešli jsme se těsně po skončení koncertu - a pak už zbývalo jen zjistit, jak nám jede spoj domů a odebrat se do říše snů. Před námi byla přece ještě celá polovina festivalu...