Colours of Ostrava 2015 - den čtvrtý

Poslední den na Colours mívá hořkou příchuť loučení, ale letos jsem se na něj těšila asi ze všech nejvíc. Ne snad proto, že bych byla takový masochista a libovala si v smutku, ale především kvůli vystoupení mnou nejočekávanějšímu. Pokud teď čekáte, že napíšu, jak jsem se nemohla dočkat Miky, budete asi zklamaní. Ale když se podíváte na můj předběžný výběr koncertů, který jsem si před Colours sestavila, možná se vám vyjasní.

Loni v létě jsem psala recenzi na Safar, výtečné album Imeda Alibiho, které produkoval Justin Adams (současný kytarista Roberta Planta), a vůbec jsem netušila. že ho budu moci slyšet naživo. A navíc - že se budu moci setkat i s jeho protagonisty, což bych v té době považovala za naprosté sci-fi. Ale stalo se, že Imed objevil mé povídání k Safar, přidal si mě na facebook (ať žijí sociální sítě!) a já jen tak nadhodila, že by nebylo špatné, kdyby s ním přijeli k nám na festival. A povedlo se neuvěřitelné - Imed mi někdy v březnu napsal, že je jedním z ohlášených vystupujících. A já měla velkou radost, že jsem možná malinko přispěla dobré věci.

---

Koncert pořadatelé umístili do Gongu, což bylo na jednu stranu fajn, protože tam chodí lidé, kteří mají o konkrétního interpreta skutečně zájem (i když zevlouni se najdou všude a zvlášť v Gongu je pak otravné to, jak někteří odcházejí předčasně a ruší diváky i účinkující). Jen mě mrzelo jeho trochu nešťastné načasování - na hlavní scéně Rodrigo y Gabriella, na Arcelor Mittalu Mispers - a měla jsem obavy, aby přišlo dost lidí. Ale nakonec se Gong dost slušně zaplnil a odezva publika byla velmi příznivá.

***

Imed Alibi, v popředí úžasný basák Pascal Teillet

***

Fanfare D'Alexandrie

Album Safar je sólovým debutem tohoto tuniského perkusisty, který několik let spolupracoval s francouzskou multikulturní kapelou Les Boukakes (s níž už na ostravský hudební svátek zavítal v roce 2008), a dále kupříkladu s Rachidem Tahou i zpěvačkou Emel Mathlouthi. Právě tento impozantní a zvukově mohutný projekt představil s kapelou na Colours - společně s francouzským hráčem na elektronické klávesy Stéphane Puechem, mladým tuniským houslistou Ziedem Zouari a basákem Pascalem Teilletem odehráli dechberoucí vystoupení, jež mnohé diváky zcela jistě příjemně překvapilo a ke konci i zvedlo z židlí. Škoda, že hráli jen hodinu - byl to jeden z koncertů, kdy jsem měla pocit, že mi čas hrozně rychle utíká.

Jirka je nadšený...

Po koncertě jsme se měli sejít - jenže na festivalu vůbec nepřichází v úvahu, že byste se podívali jen tak do zákulisí. Po nějaké době bloudění jsme to zkusili u zadního východu z Gongu, kde jsme náhodou zahlédli klávesistu Stéphana, tak jsme ho pozdravili a zeptali se, kde je Imed. Setkání se nakonec vydařilo ( i když už jsem nedoufala) - mám podepsané album, společné fotky a zašli jsme i na pivo. Imed i Step byli prostředím na Colours nadšeni, pivo jim zřejmě chutnalo (Step si fotil kelímek a vypadalo to, že je unešený zejména z toho, že si ho může zavěsit za pas) a zajímalo je, kdo poslední den hraje. Imed se mě také ptal, zda jsem už se setkala s Robertem Plantem (bohužel ne, možná zítra:-)). S Jirkou jsme byli ze setkání nadšeni a vůbec nám nevadilo, že jsme zatím promeškali část koncertu Other Lives. A ani to, že se za chvilku potom spustila první dešťová sprška, která naopak byla ve vedru příjemně osvěžující.

Robka je nadšená...

***

Z alba je taky nadšená...

***

***

V Gongu jsem ten den měla ale ještě jeden koncert - před Imedem tam vystoupil americký písničkář William Fitzsimmons. Etravagantní holohlavý vousáč je introvert každým coulem, což nakonec předvedl i na svém vystoupení. Problémy byly se zvukem, což malinko rušilo intimní náladu něžných Fitsimmonsových skladeb, ale ve výsledku šlo o velmi příjemný a očistný zážitek.

William Fitzsimmons

***

Kromě Other Lives, z jejichž koncertu jsme nakonec část viděli, jsme měli v plánu zůstat na závěrečný večírek, jenž měl v režii popový zpěvák Mika. Za Jirkou dorazila ještě kamarádka a společně jsme se uvelebili u hlavní scény. Loni na tomtéž místě vystoupil John Newman a jeho nemastné, neslané vystoupení ve mně žádné velké vášně nevzbudilo. Letos jsem ale nelitovala, že jsem zůstala. Mika je obrovský sympaťák a šoumen. Pro ostravské publikum si připravil roztomilé a dlouhé uvítání v češtině, v němž nám sdělil, že jde o jeho první koncert u nás a že na to čekal deset let. Pěvecky předvedl velmi solidní výkon (na to, že se o něj údajně pokoušela chřipka a v zákulisí musel slupnout dva brufeny), tančil a zaháněl první dešťové kapky. To se mu nakonec zázračně podařilo, a když se zhruba v půli koncertu spustil druhý dešťový příval, dokázal ho využít ve svůj prospěch. Zmáčený do poslední nitky válel po pódiu sudy, dělal si z něj skluzavku a tančil s deštníkem, vypůjčeným z publika. Mika byl zkrátka takové velké dítě, co se dokáže radovat a přenášet radost i na druhé. Pozitivní, sympatický a hezky se na něj kouká. Navíc z ověřených zdrojů vím, že pěkně voní.:-) Byla to bezstarostná tečka za celým festivalem!

Takhle to vypadalo před Mikou...

***

Mika je kocour...

***

A jak bych hodnotila letošní ročník? Super a už se těším na příště! Organizačně byl festival dobře zvládnutý, osobně jsme se nesetkali s žádnými problémy. Lidí bylo sice o pár tisíc víc než loni, ale areál je dostatečně velký, aby je pojmul. Pár věcí by se sice dalo vytknout - otravná diskotéka u Jacka Danielse a na některých místech nedostatek budek Toi Toi - ale to jsou maličkosti, které se dají přejít s lehkostí. Jsem tedy zvědava, jaký program pro nás ředitelka Zlata Holušová se svým týmem připraví na jubilejní patnáctý ročník a moc děkuji za krásný festival.

Závěrem ještě mé top koncerty (bez pořadí):

Imed Alibi

José González

Avishai Cohen's New York Division

Faiz Ali Faiz

Augustines

Björk

Déšť z konfet