Život bez tváře
Příběhy žen, jejichž těla a tváře nesou děsivé stopy po útocích žíravinou, jsou hlavním námětem rozsáhlého článku Lenky Klicperové v dubnovém čísle časopisu Lidé a Země. Autorka je novinářka a její autentická reportáž z Indie je plná lidského utrpení a zároveň nezlomné vůle, hrdosti a chuti žít. Ženy a dívky v ní uvedené představují jen špičku ledovce, jakým je problém kyselinových útoků především v asijských zemích. V Indii se podle oficiálních statistik stane jejich obětí kolem tisíce žen ročně, v sousedním Pákistánu je to několik stovek postižených. Hrozivá čísla nabývají kontur ještě hrozivějších, když si člověk uvědomí, kolik případů se vůbec nedostane ven ze strachu z veřejné ostudy. Znetvořené ženy živoří za zdmi domovů a mnohé z nich svůj život raději ukončí samy.
Příčiny jsou malicherné - většinou takzvaná neposlušnost, odmítnutí ctitele či majetkové spory. To vše se může stát záminkou k tomu, aby dívka byla nadosmrti poznamená bolestí nejen tělesnou, ale i duševní. Pachatelem bývá muž, většinou z blízkého okolí, ale autorka článku popisuje i případ, kdy mladinké patnáctileté děvče ve spánku polila žíravinou její nevlastní matka. Pomoci se popálené dívce dostalo až po mnoha hodinách od jejího strýce, který se o ni postaral a zajistil jí prvotní ošetření v nemocnici i další nákladnou léčbu, jež jeho rodinu finančně zruinovala. Vlastní otec se odmítl v péči o zraněnou dceru angažovat a se ženou, která poznamenala život jeho dítěte, zůstal. A jaký macechu stihl trest? Jeden rok vězení za celoživotní utrpení nevinné dívky.
Osudy, které článek Lenky Klicperové a fotoreportérky Jarmily Štukové přináší, jsou si v mnohém podobné. Zlomek vteřiny změnil životy těchto žen ve chvíli, kdy nic zlého nečekaly. Je to mimořádně brutální způsob napadení a také velmi podlý a zbabělý - oběť se nemůže nijak bránit a následky jsou fatální. Přesto, že by za své zrůdné jednání měli útočníci pykat, v mnoha případech zůstávají na svobodě. Jeden z nich popisuje, jak opilý manžel polil kyselinou svou spící ženu i dvě děti - údajně proto, že mu rodina o ní řekla "hrozné věci". Tento muž s ženou dodnes žije; nenašla zatím sílu vzepřít se tradicím indické společnosti a opustit ho. Jedno z jejich dětí, několikaměsíční nemluvně, zemřelo několik dnů po útoku v nepředstavitelných mukách a další, tehdy tříletá dcera, zůstala znetvořená a slepá.
Asi těžko si umíme představit bolest, kterou oběti musí zažívat. Ztráta tváře a zraku, v mnoha případech neschopnost se sama najíst a dýchat vlastním nosem, pocit opovržení, studu, ztráta přátel... Přesto jsou tyto ženy velkými bojovnicemi a našly v sobě sílu pomáhat dalším. V roce 2013 založily rehabilitační centrum Chhanv v Dillí, kde mohou najít útočiště ženy po kyselinových útocích - dostane se jim zde bezplatně azylu, pochopení i rady, co dále se životem. Poskytuje i možnost setkávání žen se stejným osudem a podporuje je na cestě k soběstačnosti. Centrum je v provozu teprve dva roky - dříve ženy, které nenašly pomoc u svých blízkých, musely živořit na ulici.
Jednou z jeho patronek je Laxmi, dnes pětadvacetiletá žena z Dillí. V patnácti letech se do ní zamiloval dvaatřicetiletý bratr její přítelkyně a poslal jí esemesku s prostým textem: "Miluji tě". Když ho děvče ignorovalo, přišla druhý den výhružná zpráva: "Chci okamžitou odpověď". Po třech dnech došlo k útoku na Laxmi - na zastávce autobusu v Dillí, na rušném místě za bílého dne, ji útočník povalil a nalil na její obličej kyselinu. I přes frekventované místo neprve křičící dívce nikdo nepomohl a ta cítila, jak během několika sekund doslova ztrácí tvář. Rukama si instinktivně chránila oči, což jí zřejmě zachránilo zrak, ale zbytek jejího dříve krásného obličeje se rozpustil a zčernal. Laxmi strávila po útoku deset týdnů v nemocnici a během let podstoupila sedm plastických operací. Zpočátku nechtěla žít, rodina ji ignorovala, ztratila přátele a několik let prakticky nevycházela z domu. Muž, který ji zničil, byl po měsíci puštěn na kauci a za krátký čas se oženil...
Příběh Laxmi i další žen z článku mě velmi zasáhl. Pak jsem objevila dokument Saving Face, který pojednává o stejném problému v Pákistánu a po jeho zhlédnutí jsem se neubránila slzám. Film obsahuje i několik rozhovorů s útočníky, kteří svou vinu popírají a zřejmě si vůbec nejsou schopni uvědomit, jakou bolest svým ženám způsobili. Ano, jde především o manžele těchto žen. Na druhé straně stojí laskavý a šikovný chirurg Mohammad Jawad, jenž se rozhodl některým z obětí pomoci. Sledujeme několik silných příběhů - Zakii zůstala po útoku pouze polovina tváře, Rukhsanu polil manžel spolu se svou rodinou kyselinou, pak na ni vylil benzín a hodil ji do ohně. Utrpení této mladé ženy však neskončilo, musí žít v oddělené části domu svého muže a dále od něj snášet příkoří. V průběhu filmu pak vidíme snahy o změnu této situace přijetím nového zákona o postihu násilníků, odsouzení jednoho z nich a unikátní rekonstrukci tváře Zakiy.
Kolik je asi takových osudů? Na světě je mnoho žen i dětí, které trpí nepředstavitelným mučením od těch, kteří by je měli milovat a chránit. Vím, že článek na tom nic nezmění, ale alespoň se tyto případy dostanou do povědomí lidí - a čím víc lidí bude o těchto problémech vědět, čím víc se o nich bude mluvit i na správných místech, tím spíš může být organizována účelná pomoc.
Komentáře
Okomentovat