Earl's Court po čtyřiceti letech
Série pěti koncertů v Earl's Court v květnu 1975 uzavřela na dlouhou dobu pro Anglii příležitost spatřit živé vystoupení Led Zeppelin. Sestřih z posledních dvou dnů, které padly na víkend 24. - 25. května, se ocitl na oficiálním dvojitém dvd záznamu, jenž u nás vyšel před dvanácti lety pod prostým názvem Led Zeppelin. Jeho obal zdobí fotografie skalního útvaru z oblasti Monument Valley, jež se majestátně tyčí na pozadí arizonské pouště - jak symbolické v kontextu s hudebním odkazem této kapely. Pět hodin a dvacet minut strhující hudby Zeppelinů patří k nejlepším živým záznamům historie, což mohou potvrdit miliony fanoušků z celého světa, kteří ho mají doma. Dvd bylo jen v USA třináctkrát multiplatinové a i u nás se těšilo velkému zájmu posluchačů.
Earl's Court dnes můžeme vnímat jako určitý milník - uzavírá totiž šťastné období života skupiny předtím, než do něj zasáhly tragické události. Je to jedna z nejdůležitějších sérií vystoupení, kterou kdy odehráli a jako taková je také držena sběrateli a fanoušky v náležité úctě. Na dvd jsou záběry z vystoupení sestříhány na devětačtyřicetiminutovou pasáž obsahující šest skladeb, existují však neoficiální zvukové záznamy, které zachycují celou přes tři a půl hodiny trvající show. Ano, Led Zeppelin rozhodně nebyli žádní troškaři a svým fanouškům servírovali pořádné porce muziky.
Zajistit koncerty v rodné zemi bylo organizačně složitější zejména pro množství aparatury a scénických dekorací, proto manažer Peter Grant vybral jeden prostor, kam se budou lidé sjíždět a nechal tam přesunout z USA letecky celé vybavení kapely. Pro fanoušky byly vypraveny speciální vlaky a celá akce dostala název Zeppelinovská expresní lokomotiva. Pro obrovský zájem, který neměl v historii obdoby, musel Grant prodloužit rezervaci Earl's Court Arény z původně plánovaných tří dnů na pět. O finanční náročnosti celého podniku svědčí fakt, že na něm kapela i přes velkou návštěvnost (85 000 lidí) nevydělala ani penci.
Led Zeppelin byli pořádně nažhavení a zejména Plant byl hovorný a v dobré náladě z toho, že je konečně doma. Při prvním vystoupení hned na začátku nastaly problémy s aparaturou a Pageova kytara vypadávala, což okomentoval: "Nebudete věřit tomu, že po všech těch trablech a komplikacích kolem toho, jak sem dostat to úděsný monstrum... se první číslo posere kvůli banánku za šest pencí. Přesto je to radost hrát v Anglii pro tolik lidí. Nejsme sice ve veslařským klubu v Nottinghamu, ale tady v Earl's Court je to taky pěkný!"* Plant si také neodpustil vtípky na adresu ministra financí Dennise Healeye, díky jehož politice britští muzikanti trávili většinu času v daňovém exilu.
Koncerty v Earl's Court byly vybaveny nejmodernější technikou - scéně vévodila obří telestěna přenášející záběry, které by za normálních okolností většina z diváků v hale nespatřila a atmosféru dokreslovala světelná show. Led Zeppelin také oproti počátku sedmdesátých let obměnili způsob oblékání; pouze Plant zůstal u svých dlouhých kadeří a odhalené hrudi jakožto typického znaku kapely. Při sledování oficiálního dvd je patrné, jak velmi se za ty dva roky změnil způsob jejich pódiové prezentace. Byli zkrátka na vrcholu slávy a tvůrčích sil.
Programová skladba těchto památných vystoupení zahrnovala to nejlepší, co zatím kapela vyprodukovala - takže se fanoušci dočkali Whole Lotta Love (jakožto přídavku, v němž se střídaly úryvky písní The Crunge, Black Dog, Communication Breakdown, Heartbreaker a D'yer M'aker), Dazed and Confused (poslední příležitost vychutnat si tuto rozsáhlou a improvizacemi k dokonalosti dovedenou skladbu, jež dosahovala délky přes půl hodiny!) i No Quarter (se snovou atmosférou, rozvíjející se do podoby cesty bez konce). Nechyběla Stairway To Heaven (na posledním koncertě ji Plant věnoval své dcerce Carmen), bubenický maratón Johna Bonhama Moby Dick a samozřejmě také písně z čerstvého alba Physical Graffiti. Vrcholem bylo bezesporu bluesové číslo In My Time of Dying, při jehož sledování a poslechu padá posluchači čelist až na podlahu, dechberoucí Trampled Underfoot (i s pár frázemi z Gallows Pole) a samozřejmě epický Kashmir.
Novinkou byla akustická část koncertu, při níž hudebníci vsedě odehráli skladby Tangerine (s čtyřhlasou harmonií), Going to California, That's the Way a Bron Yr Aur Stomp. Poslední tři jmenované jsou zachyceny na dvd z roku 2003. Příjemně a bez zbytečného patosu podané písničky prozrazují inspiraci ve folkových kořenech a zachycují skupinu jako dokonale fungující jednotku, v níž k sobě hudebníci přistupují se vzájemným respektem. Akustický blok také přispíval k už tak skvělé atmosféře v hale a pomáhal vytvořit mezi kapelou a fanoušky vřelý vztah.
Na záznamu, který k článku připojuji, je možno slyšet celý set z posledního dne, jímž byla neděle 25. května 1975. Je z něj patrná radost a nenucenost, s níž se publiku doslova rozdávají a těm, kteří tyto okamžiky zažili na vlastní kůži, nelze než závidět. Někteří z nich uváděli, že extrémně vzrušující show Zeppelinů nemůže překonat žádný jiný koncert kterékoliv skupiny. Živá vystoupení byla vždy základem jejich úspěchu - nepředstavovali žádnou nafouknutou reklamní bublinu, ani znuděnou kapelu, která si odbyde večer s ledabylou přezíravostí. I když nebyli vždy technicky dokonalí, měli v rukávu několik silných trumfů. Jedním z nich byla virtuozita každého z členů, což by však samo o sobě nemuselo fungovat, pokud by příliš prosazovali své egoistické zájmy. Pozoruhodný byl právě způsob, jakým se jejich talenty podílely na celkovém výsledku. A samozřejmě nikdy nepouštěli ze zřetele své fanoušky.
Led Zeppelin v Earl's Court - 25. 5. 1975
Neblahé události, o nichž jsem psala na začátku článku, započaly nehodou Roberta Planta na řeckém ostrově Rhodos 4. srpna 1975. Auto, které řídila jeho žena Maureen, sjelo z cesty a narazilo do stromu. V tu chvíli v něm seděli všichni členové Robertovy rodiny - kromě manželky Maureen i jejich dvě děti - Karac a Carmen, a také dcera Jimmyho Page Scarlett. Děti utrpěly jen lehká zranění, ale nejhůře na tom byla Robertova žena; měla prasklou lebku, zlomenou pánev a nohu a byla pořezaná v obličeji. Robert utrpěl tříštivou zlomeninu nohy a poranění lokte, což znemožnilo na dlouhou dobu jeho fungování v kapele. Byl upoután na invalidní vozík a jediný projekt, kterému se mohl během rekonvalescence věnovat, bylo nahrávání nové desky, jenž později dostala název Presence. To už je ale trochu jiný příběh...
* - citát z knihy Led Zeppelin - Všechny koncerty a pak ten pásek, str. 261
Komentáře
Okomentovat