O napadání nápadů
Existují lidé, které pořád něco napadá; ovšem je otázka, jestli je to záviděníhodná situace. Třeba napadení chřipkovým virem není zrovna nic příjemného a člověka v tu chvíli zřejmě nenapadá nic. Upíná se celou svou bytostí k uzdravení a jeho myšlení je v tuto dobu vhodné tak akorát k tomu, aby si vzpomněl, že si má vzít aspirin. Napadání je vůbec taková ošemetná věc. Vždyť si to představte - nápad vás napadne. Když se nad tím zamyslíte (a pozor na to!) je to vlastně proti vaší vůli. Nápad nepřichází v míru a pokoji, on rovnou vtrhne do vaší hlavy jako tatarský nájezdník a jakou tam kolikrát dovede napáchat paseku! Kámen nezůstane na kameni, buňka na buňce. Ale je tu problém - tělo tento nápad (a vpád) vyhodnotí mylně jako dobrý. Když už se totiž usadil ve vaší hlavě, máte za to, že je váš - a co je naše, to přece nemůže být zlé.
Tak si hýčkáme náš nápad, i když v hlavě poskakuje jako splašená kobyla a říkáme si, jak je to fajn, že napadl zrovna nás. Pokud něco napadne i někoho jiného, to už umíme být kritičtí. "Prosím tě, co tě to napadá," vrčíme podrážděně a v duchu si říkáme, jak může být ten druhý tak hloupý. Navrch tomu dáme korunu rčením: "Ty máš ale nápady," čímž jasně dáváme najevo, za co že ty cizí nápady stojí. No jasně že za starou bačkoru, to dá rozum. S nápady je to jako s dětmi - ty naše jsou vždycky nejlepší, nejhodnější a nejchytřejší. Na cizích dětech (nápadech) ale už vidíme lecjaké nešvary a chyby. Jo být to moje dítě (nápad), to by vidělo! To by si v životě nedovolilo! Já bych mu ukázal! Takhle si to říkáme a naše nápady si mnou potutelně ruce, jak to s námi hezky sfoukly.
Když už nás nápad má takhle v hrsti - přesvědčené o jeho výjimečnosti a genialitě - začne druhá fáze útoku. Tedy realizace onoho nápadu, který je výjimečný a geniální, což už nám pěkně vsugeroval. Nejlepší je, když máme vedle sebe dalšího člověka s nápadem, taky v jeho očích výjimečným a geniálním, a teď si ty dva nápady mohou spolu pěkně zasoupeřit. "Uděláme to tak, protože tak to bude nejlepší," praví první nápad a druhý si ťuká na čelo: "Prosím tě, kde jsi to viděl? Vždyť je to blbost!" A dva lidé, jejichž nápady si spolu vyřizují své účty, se nic netušíc dostávají do křížku a začnou se hádat. Vůbec v tom není nic osobního, jde jen o to, že obhajují nápady a zastávají se jich, protože je vyhodnotili jako vlastní. Přitom to můžou být pěkně agresivní mršky.
V této fázi to může dopadnout všelijak. Buď jeden ze dvou lidí s nápadem prosadí své (tedy nápad, který ho napadl) na úkor druhého (který se právem bude cítit napadený). Nebo jde o lidi, kteří moc dobře ví, jak to s nápady je a dovedou si vzít každý z toho svého to lepší. Zároveň ale uznají i dobré stránky cizího nápadu a dají je dohromady. Když je takhle mírumilovně spřátelí, budou muset přestat se svou útočností a nakonec ze společné myšlenky třeba vzejde i něco prospěšného a dobrého.
V dnešní době, kdy je v módě být single, se ale může stát, že náš nápad nebude mít konkurenci. Je to sice na jednu stranu výhoda, protože se prosadí naprosto nenásilně a neohrozí další nápady, ale paradoxně se může takový single nápad obrátit proti nám samým. Uvědomíme si to ale teprve tehdy, kdy zažíváme následky, plynoucí z jeho realizace. Občas to dochází až tak daleko, že se člověk začne svých nápadů děsit, což ovšem ony poznají. Však to znáte - když se bojíte psů, taky je to na vás vidět. Může se pak stát, že vás některý kousne. A nápady, které vycítily, že se jich bojíte, se najednou cítí nad vámi tak nějak silnější. Ovládají vás. Nechcete, aby se staly skutečností, ale ony se proti vaší vůli prosadí. Na to existuje jen jedna účinná rada - z nápadů nesmíte mít strach. Bývá dobré je usměrnit, přehodnotit a konfrontovat s jinými, aby si uvědomily, že nejsou jediné na světě.
Když už píšu o nápadech jednotlivců, které neohrožují nápady ostatních, nemůžu se nezmínit o výjimkách. Tvoří je osoby, jejichž nápady dovedou napáchat velké škody. Jedná se především o lidi, jimž byla svěřena určitá moc nad ostatními. Ti ji někdy prosazují bez ohledu na to, co si myslí druzí; jsou přesvědčeni o tom, že se nemýlí a omyl neuznají ani ve chvíli, kdy se jejich nápad zhroutí. Doslova padne - a dopady padlého nápadu bývají mnohdy katastrofální. Daly by se přirovnat k lavině, což je nakonec docela trefné přirovnání.
P.S. Článek byl napsán ve chvíli náhlého napadení nápadem, za což se všem čtenářům omlouvám. Příště mě to už ani nenapadne.
Komentáře
Okomentovat