Vánoční rozjímání
V dřívějších dobách se během Adventu provozovaly na vesnicích takzvané přástky. Kolem svatého Martina nastal čas, kdy práce venku skončila a lidé se scházeli v chalupách, aby při vrčení kolovrátku probrali všechny novinky, které se udály. Také to byla doba, kdy se povídaly strašidelné příběhy, při nichž se tajil dech a nejen to - i příležitost pro nezadané mládence, kteří chodívali za děvčaty, všelijak je zlobili a při tom všem se občas rodily i budoucí vztahy. Přástky byly zkrátka společenská událost, doba zklidnění a upevňování mezilidských vztahů.
Když to srovnáme s dneškem, právě období před adventem a během něj je dobou, kterou prožíváme z celého roku nejhektičtěji. Lidé se nescházejí, protože na to není čas, a často osaměle pobíhají po obchodních centrech ve snaze sehnat co nejvíc dárků. Též je to doba plenění supermarketů, v nichž to v tomto období často vypadá jako před válkou - s letákem před nosem se nakupující prodírají davem ke kýženým produktům, jež byly zlevněny o pár korun, a neváhají se kvůli nim i pohádat, nebo do sebe neohleduplně narážejí nákupními vozíky. Advent dnešních dnů je časem hromadění, nesmyslného utrácení za věci, které bychom jindy nekoupili, a také stresem pro všechny hospodyňky.
Už máte napečeno alespoň dvacet druhů cukroví? A kolik jste utratili za dárky? Jenom pár stovek? To jste žabaři, normální je kupovat za desetitisíce! Přece je to jednou za rok... Ze všech stran na nás vykukují reklamy a titulky, které sice na jednu stranu nabádají ke zklidnění a ztišení v čase Vánoc, na druhou ale přesvědčují, co všechno potřebujeme, abychom si to pořádně užili. A i když se bráníme ze všech sil nepodlehnout mamonu, dopadá to každý rok stejně... Lidé si berou půjčky, aby oslnili příbuzenstvo jednou za rok hodnotnými dary, a ti druzí utrácí své hubené výplaty a po Vánocích lamentují nad prázdnou peněženkou, v níž se skví pár čerstvých kapřích šupinek.
Někdy bych se chtěla vrátit v čase a prožít Vánoce tak, jak je prožívali naši předkové. Bez blikajících světýlek supermarkerů, bez řvoucí televize a otravných reklam, bez vlezlých nabídek půjček a palcových novinových titulků. Sama jsem je nikdy nezažila, ale při své práci se setkávám s lidmi, kteří se narodili v dobách, kdy se ještě držely tradice a dávání dárků nebylo to hlavní, co dělalo Vánoce Vánoci. Byly to doby, kdy si lidé víc vážili dobrých vztahů než toho, kolik mají v peněžence, a děti se radovaly z maličkostí. Ráda se nechávám přenést do těch dob alespoň v myšlenkách a vyprávění pamětníků v mé mysli kreslí obrazy rozzářených dětských očí - těch stejných očí, které se teď dívají na úplně jiný svět.
Vzpomínám na příběh, který mi vyprávěla jedna stará paní - když před Vánoci posílala dopis Ježíškovi, přibalila k přání i pár pracně našetřených korun. Měla totiž strach, že by Ježíšek neměl dost peněz na tu vytouženou panenku, kterou tolik obdivovala ve výloze v hračkářství na náměstí. A když pod stromečkem našla krabičku a v ní své koruny bez panenky, dala se do pláče. Jaká ale byla radost, když rodiče zpoza stromku vydolovali ještě jednu krabici, v níž byl ten nejhezčí dárek. Panenka s dlouhými vlásky; právě ta, kterou si moc přála.
Pro tuto paní je dnes nejhezčím dárkem to, čeho se nedostává - společně strávený čas. Čas, který se snažíme druhým vynahradit právě hmotnými dárky, ale jak pro děti, tak i pro dospělé, je tím nejcennějším. A čím je člověk starší a osamělejší, tím víc je pro něj důležitý.
Bylo by hezké prožívat adventní čas společně. Asi bychom si těžko dovedli představit, že bychom se se sousedkami v paneláku sešly v jedné místnosti, vytáhly kolovraty a za jejich jednotvárného, pravidelného zvuku si u ústředního topení povídali pohádky a strašidelné příběhy. Ale třeba můžeme tento čas využít k návštěvě těch, kteří jsou sami - protože samota je největším nepřítelem Vánoc. Ne prázdná peněženka a neuklizený byt, ale právě samota je to, co dovede kouzlo spolehlivě zahubit. Mysleme na to alespoň v těchto dnech a zkusme potěšit někoho tím, že místo dárku věnujeme sami sebe - alespoň na chvíli.
Komentáře
Okomentovat