S pusami nebo bez
Nedávno jsem si přečetla zajímavou úvahu na téma frustrace v dětství a jejích následků v dospělosti. Kupodivu to ale nebyl ubrečený článek o tom, jak se na člověku podepíše nedostatek lásky a co všechno to může způsobit - obsahoval naději. Naději, že i ty děti, které neměly dobré zázemí, mohou v životě něco dokázat, jen když se budou snažit. A také když se oprostí od pocitů nenávisti ke svým zploditelům, kteří se k nim mnohdy nezachovali příliš přívětivě. S nenávistí v srdci to člověk daleko nedotáhne, snad jen k bolestínské ukřivděnosti a schopnosti všechny své prohry svalovat na někoho jiného.
Uvědomila jsem si, že sama mívám taky tyhle sklony. Jako dítě jsem se cítila odstrčená a nepochopená; cítila jsem od rodičů velký tlak na to, abych podávala odpovídající výkony, a pokud tomu tak nebylo, přicházel trest. S pochvalou se u nás zacházelo jako s šafránem a já se dodnes občas cítím jako malá holčička, která něco provedla a musí být přísně pokárána. Moje sebevědomí nikdy nebylo příliš velké a tyto okolnosti způsobily, že ani později příliš nevyrostlo. Snažila jsem se vždycky zavděčit, aby byli všichni kolem mě spokojení, a na sebe jsem zapomínala.
Ne, abyste si nemysleli, nepocházím z rozvrácené rodiny, ani jsem nebyla týrané dítě. Rodiče se snažili mě vychovat dobře, tak, jak nejlépe uměli. Nakonec ani si o sobě nemyslím, že bych byla špatný člověk. Ale občas se mi do mysli vtírá pocit, že za některé mé slabosti může někdo jiný. Ono je to jednoduché - obvinit druhé z toho, jaká jsem. Kdyby byli udělali tamhleto jinak, kdyby mi třeba dávali častěji pusy na dobrou noc... Ale i rodiče jsou jenom lidé se svými slabostmi a zkušenostmi, i rodiče jsou ti, kteří třeba trpěli nedostatkem lásky. Plácat se v obviňování a hledání chyb druhých je ztráta času, zvlášť když je člověk už dospělý.
Ten článek mi pomohl otevřít oči. Připomněl mi také časté naříkání lidí na zlý osud, na málo štěstí, lásky, peněz, nedostatek porozumění a tak dál. To všechno ale přece není automatické, není to něco, na co máme nárok. Každý z nás má to, co si zaslouží a o co se sám přičiní. Pokud k tomu má dobré podmínky, jde to snáz. Ale ten, komu házeli klacky pod nohy a přece se dokázal vzchopit a přesvědčil všechny o svých kvalitách, bude mít ze svého úspěchu dvojnásobnou radost. Nejhorší je, pokud takového člověka odsoudíte k outsiderství a budete ho předem litovat.
Takže ať už s pusami nebo bez nich můžeme být dobrými lidmi. Jde jen o to, abychom si uvědomili vlastní zodpovědnost za svůj život. Nikdo jiný ho totiž za nás žít nebude a stejně tak nikdo jiný nebude zodpovědný za naše činy.
Komentáře
Okomentovat