Když muzikanti vypnou elektřinu

Akustická hudba je dobrým měřítkem kvalit hudebníků. Od konce osmdesátých let zažívá svou renesanci, odstartovanou projektem hudební televize MTV Unplugged, v níž se v akustickém bloku představila řada známých skupin, obvykle se spoléhajících na elektronické vybavení. Ovšem ani tato hudba se neobešla bez zesilovačů, ty však měly za úkol pouze přesně reprodukovat přirozený zvuk nástrojů.

---

Akustika je předchůdcem elektrifikované hudby a mezi její přednosti patří kromě intimního pouta mezi hráčem a posluchači také jednoduchost provedení - hrát se může prakticky kdekoliv. Kořeny tohoto stylu hledejme v žánru zvaném folk - tedy v tradiční lidové hudbě. Šlo o písně předávané ústně, nápěvy pocházely od neznámých skladatelů. Tyto písně najdeme napříč všemi kulturami, některé typy lidové hudby nazýváme dnes "world music". U mnoha národů také tradiční písně představovaly jakési pokladnice kultury a vzdělanosti - obsahovaly často texty odkazující na historii, zvyky a morální hodnoty. Výjimečný význam mají především u národů, které neznaly písmo (například u australských Aboriginců). U nich je hudba mytologická a duchovní záležitost, obsahující slova o stvoření a formování světa i souznění všech živých bytostí.

Když se podíváme ještě hlouběji do historie, zjistíme, že akustická hudba provází člověka od nepaměti. Vlastně už od pravěku, kdy poprvé vzal do ruky dutou kost a zkoušel jejím prostřednictvím vyloudit tón. Později šlo o výrobu jednoduchých nástrojů z přírodních zdrojů, například píšťalky ze dřeva i bambusu. Hudba a písně byly běžnou součástí lidského života - ať už při slavnostních příležitostech jako je svatba, narození dítěte, uvádění mladých lidí do stavu dospělosti, či třeba jako vyprovázení na poslední cestě. Ale i běžné denní činnosti byly provázeny písní - lidé si často zpívali při práci, aby zmírnili nudu a jednotvárnost provázených úkonů, a také nastavili jejich rytmus a tempo. Z pracovních písní se později vyvinulo blues, akustické blues s kytarou a texty hovořícími o nejrůznějších problémech a strastech běžného života.

Eletrifikace nástrojů zaznamenala velký přelom v populární hudbě dvacátého století. Znamenalo to mnohem bohatší vyjádření zvuku, a také možnost hrát před větším publikem. Kromě toho, že hudba byla hlučnější a energičtější, skýtaly elektrické nástroje a mašinky také možnost přídavných efektů. Jak postupoval vývoj, tak se i hudba vyvíjela - až k neosobnímu, synteticky upravenému zvuku, který dnes provází mnoho nahrávek. Samozřejmě ruku v ruce s tímto vývojem se opět objevuje hlad po přirozenosti, tudíž - jak jsme si řekli už na začátku - se do "módy" dostávají opět akustické skladby. Existuje spousta skupin, které sice hrají elektrifikovaně, ovšem na koncertech i albech si neodpustí akustickou vložku pro odlehčení. A právě tyto kousky bývají publikem vděčně přijímány.

Proč tomu tak je? Řekla bych, že akustická hudba tolik nerozptyluje posluchače a nezahlcuje ho zvukem - naopak mu dává prostor pro větší vnímání, zklidnění a prožitek. Daleko lépe se jejím prostřednictvím navazuje kontakt mezi hledištěm a jevištěm, kdy muzikanti na chvíli vypadají jako obyčejní lidé - tento pocit při množství efektů někdy naopak zaniká. Zkrátka při akustickém provedení to mezi posluchači a interprety elektrizuje na úplně jiné úrovni. Také nesmíme zapomenout na to, že tohle provedení vyžaduje instrumentální zručnost, jde o hudbu, která prozradí každou nepřesnost a schovávat se za hlukovou stěnu nelze. Hudebníci tedy musí být dvojnásob dobří. No a v neposlední řadě je třeba také umět tyto písně interpretovat tak, aby nesklouzávaly k falešnému patosu - aby si zachovaly uvěřitelnost a přirozenost.

Dnes jsem si k akustickému představení vybrala tři písně Led Zeppelin: jednu v originále, jednu v provedení pánů Page a Planta a jednu z Plantovu. Hezký poslech!

Led Zeppelin - Going To California ( Led Zeppelin IV, 1971)

Jako letní idyla pod rozzářeným sluncem, záplava hřejivých tónů a jasu - tak na mě působí tato krásná skladba. Upřímný a dojemný zpěv Roberta Planta spolu s dokonalými instrumentálními výkony pánů Jonesyho a Page, to je neodolatelná kombinace. Má nejoblíbenější z akustické části koncertu v Earls Court.

Jimmy Page & Robert Plant - Gallows Pole (Unledded, 1994)

V roce 1993 dostal Robert Plant nabídku od MTV, aby nahrál akustický set do série Unplugged. Jeho manažer Bill Curbishly kontaktoval Jimmyho Page, jestli by na MTV nevystoupil spolu s ním, což se nakonec zdařilo. Robert Plant s kapelou a starým kámošem Pageem pojali ovšem svůj set neobvykle a nahráli ho ve třech různých prostředích - v marocké Marrakéši na proslulém náměstí Djema El Fna, v kamenitých horách skotské vrchoviny a v londýnském studiu se smyčcovým a egyptským orchestrem. Vystoupení bylo na MTV odvysíláno v říjnu 1994 a mělo obrovský úspěch - sledovanost této série patřila k nejvyšším. Hlavním důvodem je výborná hudební stránka a originální živé zpracování jak letitých skladeb Led Zeppelin, tak i svérázné jamování s marockými muzikanty. Láska k ethno stylům a inspirace v těchto vodách provázela Zeppeliny už v dobách jejich kralování, zde se však naplno projevuje v nápaditých aranžmá a nástrojovém vybavení.

Píseň Gallows Pole byla nahrána na album Led Zeppelin III. Původně tuto lidovou skladbu zpopularizoval Lead Belly a její text pochází z britských lidových pramenů - odsouzenec prosí u šibenice o milost a doufá, že když nabídne úřadům peníze, bude zproštěn viny. V originále je skladba poloakustická - od poměrně tichého začátku s kytarou a zpěvem postupně nabývá na dramatičnosti, k níž přispívají postupně se přidávající nástroje - mandolina, bicí a elektrická kytara.

V přepracované verzi z roku 1994 hraje Jimmy Page na dvoukrkou kytaru, skladbu žene dopředu energické bubnování Michaela Lee, vypjatý Plantův zpěv a rozdrnčená niněra Nigela Eatona. Škoda, že na youtube není tato živá verze i s obrazem.

Robert Plant - Whole Lotta Love acoustic 1993

Akustický rock'and'roll? Je to vůbec možné? Ano! Devadesátá léta přála akustickým verzím, a tak se nového kabátku dočkala i nesmrtelná Whole Lotta Love (původně Led Zeppelin II, 1969). Je to taky jedna z mála příležitostí, při níž bere na koncertě Robert Plant do ruky kytaru. S původní verzí se samozřejmě rovnat nemůže, ale i tak jde o zajímavý počin - a dalo by se říct tak trochu žertovný, což se projeví zejména v závěru. Spolu s Plantem hrají jeho tehdejší kytaristé Francis Dunnery a Kevin Scott MacMichael (zemřel 31. 12. 2002).