Vzpomínka na Raising Sand

října 28, 2014

Ve středu 22. října oslavilo výročí nejen druhé album Led Zeppelin, ve stejný den se před sedmi lety v éteru objevila také zbrusu nová nahrávka, kterou Robert Plant spáchal ve spolupráci a americkou hvězdou bluegrassu Alison Krauss. Možná to není náhoda, možná ano a je jisté, že tato dvě díla se nedají srovnávat - ale právě na nich můžeme demonstrovat životní dráhu bývalého zpěváka Led Zeppelin a jeho vývoj. Samozřejmě by se dalo namítnout, že na časové ose mezi oběma alby leží osmatřicet let, ale shodou okolností jsou obě velmi úspěšná a obě znamenají určitý milník v tvorbě Roberta Planta.

Dvojka Led Zeppelin je prvním oficiálním albem, na němž byl Plant uveden jako spoluautor - na předchozím počinu mu v tom zabraňovaly závazky ke společnosti CBS, s níž v roce 1966 podepsal smlouvu a posléze nahrál několik singlů. "Dvojka" byla v jistém smyslu jeho prubířským kamenem i co se týče způsobu zpěvu. Zde měl možnost předvést svůj hlasový rejstřík - od tišších, citlivých poloh až po agresivní ječák - což mu také později vyneslo titul nejlepšího rockového zpěváka. Sebevědomé naparování s mikrofonem v ruce, odhalená hruď, dlouhé vlasy poletující kolem tváře a kalhoty nebezpečně těsně obepínající boky - to je image Roberta Planta, jak ji známe ze záznamů koncertů s Led Zeppelin v sedmdesátých letech. Tehdy symbol nevázaných a těžko představitelných excesů a rokenrollového šílenství, symbol mužnosti a dominance.

Setřást ze sebe nálepku "toho, co zpíval v Led Zeppelin" se Robert Plant snažil mnoho let. V prvních letech své sólové dráhy se tématu Zeppelinů koncertně vyhýbal, břímě minulosti ze sebe shodil až koncem osmdesátých let, kdy vyšlo album Now and Zen. Na něm je použito několik úryvků ze skladeb Black Dog, Ocean, Whole Lotta Love a Custard Pie - to vše jako odpověď na jejich neoprávněné využití skupinou Beastie Boys v roce 1986. Devadesátá léta strávil ve společnosti kytaristy Led Zeppelin Page (ten ostatně hrál na už zmíněném Now and Zen ve dvou skladbách) a nové tisíciletí přivítal coby člen "prázdninové kapely" Priory of Brion, neoficiálního krátkodobého projektu, v němž si spolu s dávnými přáteli (jedním z nich byl i bývalý kytarista Band of Joy Kevin Gammond, v té době pedagog na Kiddermister College) užíval hraní skladeb oblíbených kapel svého mládí.

Tvůrčí rozkvět Robert Plant zažíval po roce 2000 - a tehdy vznikaly nejlepší nahrávky. Projevily se na nich jeho dávné hudební lásky - blues, west coast a world music - a také začal koketovat se styly, s nimiž si dosud v takové míře nazadal. Největším překvapením bylo právě album Raising Sand, na němž ve společnosti o generaci mladší Alison, zpěvačky s andělským hlasem, přepracovali třináct skladeb z dávných dob, kdy blues a country měly k sobě blízko. Vzniklo krásné a procítěné dílo, které hladí po duši a má takřka duchovní rozměr. Hlasy obou protagonistů se proplétají ve vzájemné symbióze a nesnaží se o soupeření. Zní téměř jako milenci - líbezná kráska a věkem zmoudřelý stárnoucí muž, jenž v sobě z okouzlení probudil netušenou něhu. To vše je podpořeno spoluprací s vyhlášenými hudebníky - na albu se podílel známý producent, hudebník a skladatel T-Bone Burnett, kytarista a hráč na banjo i dobro Marc Ribot, baskytarista Dennis Crouch, bubeník Jay Bellerose a další.

Raising Sand je prostoupeno vlídností s nádechem lehké nostalgie a navíc oprašuje kousky, které by možná jinak ležely zapomenuty v archivech. Nahrávky - původem namátkou od Roly Jon Salley, Gene Clarka, Townes Van Zandta, Naomi Neville, Sam Phillips, Toma Vaitse a dua Everly Brothers - jsou přepracovány s citem a porozuměním. V roce 2008 získal Raising Sand pět cen Grammy a stal se nejúspěšnějším albem v Plantově diskografii, alespoň co se ocenění týče. K další spolupráci mezi oběma umělci už nedošlo - Alison Krauss se vrátila ke své kapele Union Station, s níž vydala v dubnu 2011 dobře hodnocené album Paper Airplane a Robert Plant po krátké spolupráci na projektu Band of Joy zakotvil v znovuobnovené kapele Strange Sensation (přejmenované na Sensational Space Shifters). Ale kdo ví, co přichystá budoucnost a jestli se ještě ti dva někde hudebně nepotkají. Nic není vyloučeno.

Killing the Blues