O zkracování
Je docela legrační, že jsem si pro článek s tímto názvem vybrala zrovna den, který je prodloužený o jednu hodinu - možná je v tom skrytá symbolika, možná záměr. Možná bych bez oné hodiny k dobru nenašla čas ho napsat. Čas nám totiž chybí pořád a člověk někdy přemýšlí, jestli je opravdu tak nedostatkový, nebo jsme se jen naučili na něj vymlouvat.
Za dobu fungování na blogu jsem zjistila, že lidé nečtou dlouhé články. A taky je málokdy píšou, protože ví, že nebývají čtené. Je v tom přímá úměra, což je pojem matematický, ale pro tyto situace opravdu trefný. To, co dříve lidé napsali do dvoustránkového dopisu, se dnes vejde do jedné zprávy na mobilním telefonu. Lidé se naučili vyjadřovat úsporně, ve zkratkách jsou schopni si vyznat lásku i popřát hezký den. Jak to může vypadat, si ukážeme na jednoduchém příkladu: MTMMMMR a odpovědi TTM. Taky cítíte tu romantiku? To, jak z několika písmen láska doslova vyzařuje? A podle mě je nakonec zbytečné, aby se dívka v prvním případě vyčerpávala klikáním, když by stačilo napsat anglicky LY. Spočítejte si tu úsporu času - je to celých pět vteřin!
Ale pro šetření časem nemusíme chodit tak daleko. Stačí se podívat na to, jak se během zhruba osmdesáti let změnil pozdrav a jak probíhalo jeho zkracování.
30. léta - Pochválen buď Pán Ježíš Kristus! (válenpajštus)
50. - 80. léta - Čest práci, soudruhu! (čest)
90. léta - Dobrý den (dobrý, dobrej)
Rok 2014 - Dobrý, dobrej (--) Ty dvě pomlčky jsou tam záměrně, protože dnes se hodně lidí s pozdravem už vůbec neobtěžuje.
Moje máti, která do konce devadesátých let pracovala jako učitelka na prvním stupni základní školy, byla na zkratky vždycky pes. Pamatuji si, jak mi jednou vyprávěla, že na třídní schůzky přišel tatínek nějakého problematického žáka - ruce v kapsách a v puse žvýkačku (psala se právě devadesátá léta a taková image byla v módě) - a pozdravil: "Dobrej!". Dovedu si živě představit, jakým stylem ho seřvala - "Okamžitě vyplivněte žvýkačku, ruce z kapes a co to má být, to dobrej? Neumíte zdravit?!" Stejně tak deset let předtím dokázala sprdnout třídu za úpěnlivé : "Souško, souško, já to vím!" Ano, výraz 'souška' znamenal soudružka učitelka a maminka se souškou být necítila. Proto od dětí vyžadovala oslovení "paní učitelko", což si hravě zkrátily na "pančelku". Být pančelka je ale pořád lepší než souška, to dá rozum.
O pár let později přišly do módy další zkratky. Tak třeba na otázku : Jak se máš?" (v textové zprávě jsm) se většinou odpovídá jedním slovem. Odpovědi se pak liší podle věku - od 'super, perfektně', přes 'pracovně, blbě', až po staromilsky rozvláčné "stojí to za hovno"(stzh). Abych řekla pravdu, docela mně vadí nadužívání slova "super". Ono je totiž dneska všechno super, případně ve zkratce "supr". Super hry, super navigace, super jídlo, super benzín, supermarket, superman, superstár, superstát, superúředník, superúčetní, superúplněk, superblbec... Tak nějak se nám ztrácí výjimečnost, kterou by tohle slovo mělo mít, že? Nakonec i výraz "super článek" je spíš považován za prázdnou frázi, než za skutečnou pochvalu.
Samostatnou kapitolou jsou anglické zkratky. WTF? SR JK. KPS. V překladu: Co to má být? Promiňte, dělám si legraci. Všechno je v pořádku. LOL. Kratší už to být nemůže. Nebo snad ano? Tak tedy BFN!
A závěrem ještě krátká báseň - ukázka, jak by vypadal moderní Shakespeare:
xoxo tě, má Julie,
Omg jak mtr.
4E spolu budeme,
Bbs k tobě snad.
Komentáře
Okomentovat