Jeden den, co mi změnil život
To by kocour neřek, jak se někdy život zamotá. Jako klubko vlny, když do něj šťouchnete packou. Vy lidi to máte ale blbý, místo pořádně chlupatých pracek máte takové holé kostnaté pařátky a ani drápy nemáte. No prostě jste nedokonalá hříčka přírody, ale o tom jsem vlastně mňoukat nechtěl.
Dnes jsem si chtěl tak trochu postěžovat na nespravedlivý osud. Člověk, tedy kocour, do jeho soukolí nemůže zasáhnout, zvlášť když je ještě mrňavé bezbranné kotě. Tak jako si nemůžete vybrat, komu se narodíte, tak si my kočky nevybereme toho, kdo si nás odnese. Když jsem ještě byl s mámou, tak mi vyprávěla, že se určitě dostanu do nějaké lepší rodiny, nejmíň někam do paláce. Ona totiž máma moc koukala na filmy pro pamětníky a myslela si, že když ji - opuštěnou a opelichanou chudinku z ulice - vzali do baráku se zahradou, budu to já se ségrou mít podobně.
Jenže - tahle pohádka se rozplynula jednoho dne, kdy pro mě přišli tři dvounožci - z toho jeden pidi, druhý byl trochu větší a ten třetí si nesl knihu, byl největší a zřejmě taky nejblbější, protože na mě neměl ani krabici. Nevím, jestli mě nechtěl původně slisovat do té knihy (a řeknu vám, možná to byl skrytý záměr, protože jsem si všiml, že už tam nějaké kočky jsou), ale to on ne, on ten blbec chtěl udělat jen dojem na paničku mojí mámy. Jakože má rád kočky, víte? Teda - ráda kočky. Protože to byla samozřejmě ženská.
Panička jí to spolkla i s navijákem a v jedné chvíli byl můj osud zpečetěn. V půjčené přepravce jsem jel do nového domova autobusem, doprovázen pidivřeštidlem, tím druhým větším dvounožcem a novou paničkou, která vůbec nebyla z paláce. Čekal mě byt v paneláku, žádná zahrádka.
A jak se mi od té doby změnil život? V prvé řadě jsem vůbec nechodil ven. Ona to zas tak velká změna nebyla, u mámy jsem taky seděl doma, ale ona mi vyprávěla, jak je to venku pěkné a jak se tam jednou podívám. Ale ouha, v paneláku jsme měli jen balkón a na ten mě nová panička nepouštěla, abych prý nevypadl přes mříže. Chápete, oni tam měli mříže a já byl jako v kleci!
Další věc, co jsem nepobral, byla absence myší. Máma mi vyprávěla, jaký je to gurmánský zážitek, ulovit si takovou myšku a pak ji pěkně spořádat, ale tady jsem žádné neviděl. Jednou mi svitla naděje - to když mi donesli z obchodu něco chlupatého - ale pak jsem zjistil, že je to sprostá atrapa. Pche, vůbec jsem si s tím nehrál, jen někdy, ale to muselo být tajně, aby mě neviděli. Přece jim neudělám radost za to, jak mě podvedli. Zkrátka, co vám mám mňoukat. Stojí to za kočku. A ani tu mi nedopřáli.
Panička mi říká, že mám být rád, protože venku by mě už dávno přejelo auto, nebo bych sežral něco zkaženého. Nemá důvěru v mou inteligenci a nebo možná soudí podle sebe. Sice ji auto ještě nepřejelo, ale myslím, že už měla párkrát namále. Ona je totiž děsně nepozorná a někdy z té její roztržitosti docela dobře těžím. Když zapomene jídlo na stole, tak jdu a ulovím si třeba kus kuřete. Aby se nezkazilo a nebylo jí špatně, to dá rozum. Jenže jí to nevysvětlím, ona mi schválně nerozumí. Je zajímavé, že my kočky se naučíme porozumět lidskému mňoukání celkem rychle, ale lidi jsou banda zabedněnců. Kolikrát musím opakovat jednu věc, než pochopí! Neuvěřitelně mě to vyčerpává a pro sebe si říkám, že po šestnácti letech by už snad mohli vědět. Ale oni ne.
Třeba zrovna dneska - vařila uzené a to si umíte představit, jak mi to vonělo. Tak na ni hulákám, aby mi kus dala. A ona: "Filípku, co chceš? Máš hlad?" a jde do špajzu, vyndá granule a sypne mi je do misky. Řvu ještě víc, ať to už konečně pochopí a ona vytáhne whiskas kapsičku. Na tohle ohrané jídlo už jí kašlu. Navíc mě bolí zub a to jsem jí taky řekl. Uzené by mi na na bolest pomohlo. Ale ona radši rozmixuje tu kapsičku a smíchá mi ji ještě s vodou!
No nic, musel jsem to na ni prásknout. Určitě mi nezávidíte a takový život byste nechtěli ani za nic. A to všechno zavinil ten jeden den!
Komentáře
Okomentovat