Jak jsem se neplánovaně stala odklízečem mrtvol
Drahý čtenáři, odpusť, že narušuji tvou rodinnou pohodu tímto svým šokujícím přiznáním, ale nemohu jinak. Už to v sobě nevydržím déle skrývat a musím se ti přiznat k něčemu strašlivému. Dopustila jsem, aby se má domácnost stala bitevním polem a hromady mrtvých těl, které ji pokrývají vrstvou takřka souvislou, nyní s chladnokrevnou myslí odstraňuji a ještě se přitom potutelně chechtám. Každá mrtvola, ležící bezvládně na podlaze, vzbuzuje ve mně nepopsatelné vzrušení, jež graduje v téměř fyzickou rozkoš. Ano, vražedné choutky se zmocnily mé mysli a kdyby jen choutky - dokonávám dílo s vlastnoručním přispěním.
Možná se ptáš, jak se to mohlo stát? Věc se má následujícně; obydlí se mnou sdílí mimo jiné i osrstěný teplokrevný živočich, který se v posledních dnech vyznačoval velmi zvláštním chováním. Jindy nerudný a nevrlý, stal se velmi přítulným a neustále do nás drcal hlavičkou, dožaduje se pohlazení. Alespoň my si to mysleli a horlivě chlupáče hladili a pěstovali v náručí, rozněžněni náhlým přívalem jeho náklonnosti. Byl ale omyl vykládat si náhlý živočichův cit jako projev lásky, neboť ten, nedosáhnuv svým chováním kýženého výsledku, nasadil těžší kalibr.
Když jeho drcání hlavičkou nevzbudilo pozornost člověčích ignorantů, vytáhl svou největší zbraň. Trousení výkalů po bytě bylo vskutku velmi vynalézavé - občas jsem si na loužičce málem zlomila nohu, hlavně takhle poránu, když jsem se rozespalá hrabala z postele - ale ani to nestačilo. Ignoranti totiž nabyli dojmu, že živočich je už poněkud dementní, což jsem zejména já dokládala příklady ze své praxe a poukazovala na věk chlupatce. Šestnáctiletý kocour by sice v lidském měřítku mohl stát za hřích, ale v tom kočičím jde už o letitého kmeta, jemuž lze prominout lecjaký stařecký vrtoch. Maje tedy louže a hromádky za ony vrtochy, trpělivě jsem uklízela a uvažovala o zakoupení kočičích plenkových kalhotek.
Vrcholem bylo, když se kocourek přestěhoval se svými záchodovými seancemi přímo ke vchodovým dveřím, abych nezapomněla, co mě doma čeká a hlavně kdo mě tam čeká. Sedíc na botníku pak nervózně pozoroval mé tiché běsnění, když jsem s nerozlučnou lahví desinfekce likvidovala jeho spoušť. To jsem ovšem nevěděla, že chudinka zvíře mi jen zoufale chce něco říct.
Jako první na problém přišel syn a jelikož jsme se ten týden díky rozdílným směnám v práci vůbec neviděli, napsal mi na papír znepokojivý vzkaz: "Po kocourovi něco leze, podívej se". Tato zdánlivě nevinná věta na mě měla účinek takřka hororový a místo abych se pořádně podívala, v první chvíli jsem strčila hlavu do písku a naopak se zvířeti celé odpoledne důsledně vyhýbala. Teprve večer jsem zapátrala v jeho srsti a našla tam šik nepřátel, kteří ho sužovali a kteří měli být vzápětí zničeni, vyvražděni a následně odklizeni z bojiště. Naneštěstí se ovšem tato akce kryla s oslavou synových narozenin a příjezdem dcery, která při svých sporadických návštěvách u nás doma většinou jen kroutí hlavou a diví se, co se to stalo z oné útulné klícky, z níž před několika lety vylétla.
Tentokrát ji kromě obvyklých kuriozit jako jsou dvě najednou prasklé žárovky v kuchyni a předsíni (večer je to pak legrace, zvlášť když nevíte, co je na zemi) a urputné snahy ušlehat sníh z bílků dřevěnou kvedlačkou (šlehač se rozpadl a na nový není), šokoval pohled na zcela zablešeného kocoura. Při aplikaci antiblešího přípravku navíc nastala situace, kdy ze zvířete začaly vyskakovat jiná zvířata, což sice hlavně dětem může znít přímo pohádkově, ale vězte, že pokud ta skákající stvoření mají černá zploštělá tělíčka a sosáček připravený k bodání do všeho, čím protéká krev, není to vůbec legrace.
Takže i když jinak u nás oslavy probíhají v omezeném počtu, tentokrát se nás sešlo opravdu hodně (neodvažuji se odhadnout, kolik) a ačkoliv jsme moc nepopíjeli, přesto mnozí už v průběhu slavení odpadávali do bezvědomí. Ráno jsem pak nacházela mrtvoly, které jsem pečlivě řadila vedle sebe na bílé prostěradlo. Nepřátelský útvar se vzdal a jeho řady řídnou - no a já se věnuji odklízení těl a přemítám, jak se to mohlo vůbec stát. Kocour ovšem mé počínání kvituje s povděkem, což mě utvrzuje v jeho správnosti. Někdo zkrátka vždycky musí zemřít, aby druhý mohl žít, ne?
Komentáře
Okomentovat