John Bonham, † 25. 9. 1980
Dnes uplynulo třicet čtyři let od úmrtí Johna Bonhama a to je příležitost ke vzpomínce na tohoto inspirativního a geniálního bubeníka Led Zeppelin. Okolnosti skonu teprve dvaatřicetiletého muzikanta jsou dnes už dostatečně známy - po vypití neskutečného množství alkoholu na oslavě nadcházejícího turné v novém domě kytaristy Jimmyho Page se Bonzo ráno už neprobudil. Jeho organismus, oslabený častým pitím a drogami, vydával v posledních měsících varovné signály - podlomenému zdraví nasvědčoval i kolaps, který Bonhama postihl během koncertu v Norimberku v červnu 1980. Navíc podle všeho trpěl stresem z vyčerpávajících turné a také steskem z odloučení od rodiny; to vše byla kombinace, která neblaze poznamenala jeho psychiku.
Bonhamův skon znamenal konec Led Zeppelin - už dřív spolu uzavřeli jakousi nepsanou dohodu, podle níž by skupina v případě ztráty jediného člena ukončila svou činnost. Neexistovalo žádné striktní pravidlo, které by Zeppelinům určovalo, aby bez Bonhama nepokračovali dále. Určitě by našli někoho, kdo by ho minimálně technicky byl schopen zastoupit - v tisku tehdy padaly "zaručené" zprávy o náhradě v podobě Aynsleye Dunbara, Cozyho Powela či Carla Palmera, což byli do jednoho velice schopní muzikanti. Ovšem nikdy by se nepovedlo najít takového bubeníka, který by byl schopen Bonza nahradit lidsky. Pouto, které se mezi čtyřmi členy za dvanáct let existence vytvořilo, neznamenalo jen přátelství během bezuzdných orgií na turné, znamenalo především souhru a kolektivní tvůrčí přínos, což z nich dohromady dělalo to, čím byli.
Zejména Robert Plant těžce snášel ztrátu svého dlouholetého přítele, s nímž se seznámil už v dobách raného mládí. Poprvé se sešli na koncertě The Crawling King Snakes, s nimiž v té době Plant vystupoval - Bonham sledoval jejich koncert a říkal si pro sebe, že ten dobře vypadající dlouhán umí zpívat, ale jeho band stojí za starou bačkoru. S upřímností sobě vlastní to hned po vystoupení Robertovi vlepil a nadto mu svým neodolatelným způsobem sdělil, že právě on je ten, kterého potřebuje do party. Už tehdy se z těch dvou naivních kluků stali přátelé, které spojoval společný sen - mít úspěšnou kapelu, což bylo přesně to, co v té době neměl ani jeden z nich.
Robert s Bonzem se v brzké době sešli ve skupině The Band of Joy, která během krátké doby prošla několika změnami. První verzi založil kytarista Vernon Pereira a klávesák Chris Brown, po odchodu Vernona se ujal vedení Robert. Třetí sestava měla už za bicími Bonhama - s jeho pověstí nejhlasitějšího bubeníka, kvůli kterému kapely dostávaly v klubech zákaz hraní. Bonham byl sice velmi razantní, ale zároveň to byl unikátní hráč, jehož technika byla neobvykle vyspělá. S jedním bubnem dokázal totéž, co jiní bubeníci nezvládli se dvěma; mimoto měl specifický sound, cit pro dynamiku a jeho sóla byla doslova vzrušující.
The Band of Joy byli první předstupeň Led Zeppelin - jejich zvuk byl ovlivněn jak blues, tak i hudbou kapel Západního pobřeží (Moby Grape, Love, Buffalo Springfield), což byla muzika, kterou miloval hlavně Plant. Později se jejich cesty rozdělily - Band of Joy nikdy nezískali nahrávací kontrakt a zůstalo po nich jen pár demosnímků - a na jaře roku 1968 šli každý svou cestou. Bonham v té době už byl ženatý, měl dvouletého syna a potřeboval pravidelný příjem, takže s radostí přijal nabídku Tima Rose, který ho sebou vzal na turné po Anglii. Znovu se Robert s Bonzem sešli až během formování Led Zeppelin, což provází známá historka o tom, jak Page s Plantem Bonza uháněli a ten se nechtěl vzdát práce i pravidelného příjmu a uvrtat se do nejistého podniku, kterým tehdy založení nové skupiny bylo. Nakonec se po mnoha telegramech nechal umluvit, což bylo dobře pro obě strany. Zeppelini získali toho nejlepšího bubeníka a Bonham kromě vyřešení své finanční situace dostal příležitost naplno se projevit nejen jako hráč, ale i jako spoluautor.
Knihy, které vzpomínají na éru Zeppelinů, většinou vykreslují Bonhama jako obyčejného chlapíka s klukovsky upřímnou duší - ovšem jen potud, dokud se nedostal k alkoholu. Když se napil, stávalo se z něj Zvíře (jak ho pojmenoval Benoit Gautier, francouzský producent, jemuž Bonzo udělal ze zánovního volva krabičku od sardinek). Bonham sice pil hodně, ale většinou dokázal oddělit své výstřelky od hraní a jeho výkon na koncertech i ve studiu byl vždy stoprocentní. Mimoto se jako hráč orientoval v různých stylech a měl velký hudební rozhled - mezi jeho vzory patřili i jazzmeni, jako kupříkladu Max Roach a Buddy Rich. A také byl pověstný tím, že své bicí si ladil sám.
Bonham je dodnes jedním z nejinspirativnějších hráčů a sound jeho bicích touží napodobit nejeden začínající i profesionální bubeník. Tajemství netkví ale jen v technice a značce (Bonham používal bicí Ludwig). To, co dělá bubeníka dobrým, musí mít v sobě. A to Bonham měl. V odkazu slavného táty dnes pokračuje jeho syn Jason, který se zbylými Zeppeliny vystoupil v prosinci 2007 na vzpomínkovém koncertě v londýnské O2 Aréně. Jednu dobu se mluvilo o tom, že by ho mohl nahradit a že by se Led Zeppelin dali po letech zase dohromady, ale prozatím k tomu nedošlo a už asi ani nedojde. Led Zeppelin si tak budeme navždy pamatovat s neuvěřitelným a nepřekonatelným Bonzem za bicími.
Více čtěte zde.
Robert Plant, John Bonham a Band of Joy hrají cover Buffalo Springfield For What It's Worth. Píše se rok 1968...
***
John Henry Bonham - Moby Dick! Royal Albert Hall, leden 1970
***
A úžasná sehranost skupiny ve skladbě Bring It On Home - naživo, ale bez obrazu v roce 1972.
Komentáře
Okomentovat