Sousedy a rodiče si člověk nevybírá
Ano, je to tak. Pokud si můžete v životě vybírat lidi, kterými se obklopíte, sousedé a rodiče to vskutku nebudou. U rodičů je tato skutečnost dána geneticky a sousedé nám bývají "přiděleni", aniž bychom se mohli nějak bránit. Pak nezbývá, než se s nimi naučit žít, což někdy provází skřípání zubů na obou stranách. Mám to "štěstí", že celý život bydlím v paneláku, takže se studiu sousedských vztahů věnuji už nějaký ten pátek. Dnes to tedy bude typologie sousedů, kteří nejsou zrovna nejpříjemnějšími společníky pro trávení volných chvil.
1. Sousedka "kamarádka"
Pravděpodobně se vám přijde už při nastěhování představit a sama navrhne, že byste mohly být přítelkyněmi. Je hovorná, všechno obhlídne a hned zkraje vás informuje o náladě v baráku. Nešetří pomluvami na stávající osazenstvo a rozplývá se nadšením, jaké to bude mít skvělé sousedy. Počítejte s tím, že její návštěvy "jen na kafe" budou stále častější, a také s tím, že o vás bude rozšiřovat podobné drby. Zvlášť pokud jí odmítnete půjčit tisíc korun, nebo pohlídat řvoucí dvojčata. Pokud to ale uděláte, nesmírně se vám uleví.
Kdysi jsem podobnou "kamarádku" měla a naše přátelství skončilo ve chvíli, kdy k nám poslala svého šestiletého synka s písemným vzkazem, abych jí (už poněkolikáté) půjčila peníze. Naštvalo mě zejména to, že nebyla schopná přijít sama, tudíž jsem na lístek odepsala, jestli se nestydí takhle využívat děcko. Od té doby jsme se neviděly, už mě nepotřebovala.
2. Zdravit nebudu aneb soused podivín
Možná neškodný tvor, ale někdy dovede taky pěkně naštvat. Zvlášť pokud při čelním střetu na chodbě u výtahu neodpoví na váš hlasitý a slušný pozdrav. To ve mně probouzí vzpomínky na dávná léta, kdy jsem byla maminkou peskována, že jsem nepozdravila - a vše završila herda do zad. "Ale já zdravila, mamí," bulela jsem potichu a máma mě zhurta pokárala: "Možná, ale nebylo to slyšet!" Od té doby zdravím hlasitě a je mi jedno, jestli chlapa nebo ženskou. Zastávám názor, že pozdrav je stále vizitka slušnosti a nejsem z těch, kteří čekají, až to udělá ten druhý. Ale pokud někoho potkáváte cestou z práce a místo odpovědi na pozdravení na vás hodí kyselý ksicht a ještě spěchá do dveří, aby vám mohl vzít výtah, přestanete se prostě snažit.
3. Věčný stěžovatel
Stěžovatel na nikom nenechá nit suchou a všechno mu vadí. Dříve takový stěžovatel psával dopisy na MěNV (městský národní výbor), dnes je adresuje na radnici příslušného obvodu. Důvody mohou být různé - nejkurióznější jsem zažila od sousedky, která si vážně chtěla stěžovat na to, že nám zvedli nájem o 1,- Kč a neinformovali nás o tom písemně a měsíc dopředu. Po mně chtěla, abych se k ní v protestu připojila, což mě rozesmálo. Od té doby si na mě začala stěžovat taky.
4. Sekernice
Oblíbený typ sousedky, většinou bodré a zgruntu hodné ženské. Je schopna se s vámi hádat kvůli úklidu schodiště, přičemž nešetří peprnými výrazy, za které by se i dlaždič červenal jako panna. Podle ní to nebudete nikdy dělat správně, sleduje vás tedy pro jistotu kukátkem. Měli jsme ve vchodě vzácnou mužskou variantu, jinak zvanou domovník, který to měl místo televize a často děsil dceru při úklidu, když najednou otevřel dveře a ukázal prstem : "Ještě tady to není vytřené!"
Naštěstí se tento problém brzy vyřešil - domovník se odstěhoval a kvůli věčným hádkám o úklid jsme si najali firmu.
5. Flamendr
Kdysi dávno jsem bydlela na jednom patře s pánem, který poněkud více bumbal. To by mi samo o sobě bylo fuk, horší bylo, že když se nabumbal, netrefil domů. Naopak se snažil trefit klíčem do mých dveří, což doprovázel boucháním, řvaním a vůbec samými sympatickými projevy.
Po pár letech jsem se po přestěhování setkala na krátký čas s dalším takovým exemplářem - ten ovšem během svého flámování zapomínal na to, že má doma devadesátiletou tetičku, které jaksi zapomněl nechat klíče. Stařenka tak několikrát strávila noc u nás, dostala i večeři a dopoledne jsme ji předali jejímu vystřízlivšímu "synovci". A myslíte, že nám poděkoval za to, že tetička nespala na schodech? Nikoliv. Asi by byl radši, kdyby z těch schodů spadla - i když to už by ji nemohl obírat o důchod.
6. Drbna
"Já nedělám drby, ale věděla jste, že..." takhle většinou začíná rozhovor s drbnou. Drbna ví o všem - kdo k vám chodí na návštěvu, jak dlouho se zdrží, sleduje a kritizuje vaše oblečení, mile se přitom na vás usmívá a za rohem pomlouvá. Na drbny platí jediné - přívětivá ignorace. Je třeba si uvědomit, že jsou to většinou nešťastné osoby, s nimiž se nikdo nepřátelí a někdy se jim straní i vlastní rodina.
S drbnami mám velké zkušenosti - z práce. Ne snad, že bych je měla přímo v pracovním kolektivu, ale v domě s pečovatelskou službou, kam chodím za klienty, je jich hned několik. Poznají se podle toho, že stojí za oknem a sledují ostřížím zrakem všechno, co se šustne. Někdy ale ne dost dobře. Právě dnes jsem se musela smát při otázce jedné z našich největších drben, která se mě ptala na dost kuriózní věc - jestli její soused, který je asi měsíc po smrti, opravdu umřel. Prý ho viděla za oknem jíst oplatek...
7. Italská domácnost
Talíře lítající z okna, řev a třískání rozbíjeného skla - i takoví sousedi se občas vyskytnou. Pro sousedku typu drbna je to příjemné vzrušení ze stereotypu, pro normálního člověka spíš stres. Podobné situace jsem zažívala kdysi, když jsem bydlela na takzvané podnikové ubytovně - během ranní cesty do práce nebylo nezvyklé potkat polonahou sousedku, která běhala po chodbě s křikem : "On mě chce zabít!". Momentálně ve svém sousedství "Italy" nemám, zato občas poslouchám temperamentní sousedku odvedle, která sem tam po večerech křičívá na svého muže a vyřvává něco o tom, jak si zkazila život.
A abyste si nemysleli, že já jsem ta dokonalá a bez chyby, dám k dobru jednu svou slabost. Když vidím doma větší hmyzí exemplář, začnu strašně řvát. Nedávno jsem ječela při pohledu na saranče, skákající mi po zácloně a hysterie mě přešla až teprve tehdy, kdy bylo chudák rozpláclé na zemi. Syn ho příkladně zabil (bylo pěkně odporné a obrovské) a náš kocour se s námi pak nebavil. On se totiž se sarančetem chtěl kamarádit a hrát si s ním.
Když jsem se pak uklidnila, napadlo mě, že můj řev asi taky mohl někoho vyděsit - vždyť to vypadalo, jako by u nás někoho vraždili (a vlastně ano, jen vražděný nekřičel). Tímto se omlouvám všem sousedům za způsobenou újmu a slibuji, že se budu příště snažit křičet potichu.
Komentáře
Okomentovat