Pravopisné minimum aneb na co nezapomínat při psaní článku

V současné době je díky internetu snadné napsat vlastní text. Řada lidí to dělá, aniž by se nějak ohlížela na pravopisnou stránku a stylistiku, a pokud je upozorníte na chyby, začnou se chovat jako zuřivý býk s červeným šátkem před nosem. Tvrzení, že přece není důležité, jak je článek napsán, ale co je v něm obsaženo, v tomto případě neobstojí.

---

Kdo chce publikovat psané texty, musí v prvé řadě ovládat slušně svůj jazyk. Dnes existuje mnoho stránek, jejichž autoři se vyžívají v anglických popiscích, citátech, případně ve velmi módním zakomponování anglikanismů a amerikanismů do českého textu. Ovšem když se podíváte na úroveň pravopisu českého jazyka v jejich projevu, chce se vám plakat. Bohužel se tak neděje jen na blozích náctiletých dívenek, ale i u dospělých jedinců, u kterých se jaksi předpokládá vzdělání a schopnost psát v rámci možností správně.

Samozřejmě nikdo není neomylný a chyby můžeme dělat všichni. Důležité ale je, abychom si je uvědomili a snažili se jich dělat co nejméně. Tedy jinými slovy - pokud si nejsme jisti, jak se to či ono slovo píše, je dobré se podívat do pravidel, případně zvolit jiný výraz. V článku bych chtěla upozornit na nejčastější nešvary v psaní a taky snad poskytnout i nějaké rady, jak se jim vyhnout.

1. Nesnažme se být za každou cenu světoví a nepoužívejme výrazy, které neumíme správně napsat!

Jako příklad uvedu slovo frustrace. Samozřejmě to není český výraz, pochází z latiny a jeho význam bychom mohli přeložit jako zklamání nebo stav při neuspokojení základních lidských potřeb. Protože tento opis je příliš dlouhý, vžila se jednoduchá a jednoslovná frustrace, a každý ví, oč jde. Ovšem zrovna nedávno jsem si v jednom článku, publikovaném v autorském klubu, přečetla něco o flustraci. Dost mě to pobavilo, protože jsem si vzpomněla na hlášku ze své oblíbené knihy, kde se píše o slepici a flusu. Tedy plivanci, řečeno srozumitelněji. A protože flustraci považuji taky za takový plivanec v textu, docela jsem se nad tím příměrem pobavila. Takže - pokud se cítíte být frustrovaní, neplivejte na blog takovéhle patvary, aby totéž nepostihlo i čtenáře.

Dalším výrazem, v němž se hojně chybuje, je slovo permanentní. Taky cizí výraz, který můžeme nahradit třeba českým nepřetržitý nebo stálý. Když mě někdo permanentně otravuje a svéhlavě tvrdí, že pernamentně je jedině správně a nikdy jinak, dostávám z toho kopřivku. A divili byste se, kolik takových lidí je. Ve mém okolí hned několik.

Třetím příkladem, který si v tomto odstavci připomeneme, je psaní bez skrupule, tedy bez pochybností a rozpaků. Slovo skrupule se občas používá, když chceme zdůraznit něčí drzost a neomalenost, ovšem použitím zkomoleniny skurpule se nám povede tak maximálně zviditelnit to, že vůbec nevíme, o čem je řeč.

2. Nejčastější pravopisné chyby a jak se jim vyhnout

Už nějakou dobu se pohybuji v internetových vodách a za ten čas jsem si stačila všimnout chyb, které psavci nejčastěji dělají. Shrnu tedy ty nejčastější v několika bodech.

a) shoda podmětu s přísudkem

Ano, jde o velmi rozšířené chybování. Není vůbec neobvyklé, že si v textu blogera přečtete sousloví: "Děti běhali," nebo "Koťata si hráli". Na to platí jednoduchá pomůcka - pádová otázka. Zeptáme se tedy v prvním pádu: Kdo co? na vykonavatele děje. Tedy - kdo běhal? Ty děti. Ve větě "Děti běhaly" tudíž musí být tvrdé y. V případě koťat si musíme uvědomit, že jde o střední rod - ta koťata. Věta tedy správně bude znít - "Koťata si hrála".

Pokud ve větě bude více vykonavatelů děje - žen a mužů - musíme si uvědomit, že mužský rod má v tomto případě přednost. Bohužel, je to tak. Věta, popisující běh žen a mužů, bude tedy znít takto: "Ženy a muži běhali".

Ještě se zmíním o nevyjádřeném podmětu - v případě, že jde o větu navazující na předchozí text, bude přísudek shodný. Příklad: "Děvčata se vesele smála. Vyprávěla si historky z prázdnin."

b) Mě nebo mně?

Přiznám se, že psaní mě a mně je i pro mě celkem oříšek. Ale naučila jsem se používat bezvadnou pomůcku, kterou vám teď prozradím a tou pomůckou je Václav. Vždy se tedy ptejte pádovou otázkou:

- bez koho, čeho? (Václava) - píše se mě, mne

- ke komu, čemu? (Václavovi) - píše se mně, mi

- vidím koho, co? (Václava) - píše se mě, mne

- o kom, o čem? (o Václavovi) - píše se mně

Je to celkem jednoduché a osvědčilo se mi to. Vyzkoušejte a uvidíte.

c) Ach to tvrdé a měkké y/i!

Záludnosti českého pravopisu jsou spletité a čeština patří k nejtěžším jazykům vůbec - právě pro psaní y a i. Určitě bychom nechtěli, aby se pravidla zjednodušila a my všude psali třeba měkké i, protože to v češtině zkrátka nejde. Máme v ní totiž slova, která se píšou jak s měkkým, tak s tvrdým i/y, a pokaždé mají jiný význam.

Příklad: viset, vyset. Visí obraz nebo prádlo, vyset můžeme třeba obilí či travní semena.

Stejně je to s bít, být. Příklad si uvedeme na jednoduché větě - Nech mě být! Všimněte si, že když zaměníte y za i, vznikne z toho věta zcela jiného významu: Nech mě bít! Tedy nech mě mlátit, jinak řečeno. Obě jsou správně, ale záleží na tom, v jakém kontextu je použijete. Stejně jako bít/být je problematické i psaní nabít/nabýt, dobít/dobýt. Nabýt znamená něco získat, s měkkým i se ovšem význam změní na namlátit, případně vsunout náboj do zbraně.

d) Bychom, byste, abyste...

Ve snaze o spisovnou češtinu někdy děláme zcela nepochopitelné chyby. Dobrým příkladem je právě komolení známého bychom, byste...

Z blogů na nás pak koukají různé nesmyslnosti - by jste, byjste, by sme, byjsme, by jsme. Ani jedno není správně!

3. Nepoužívejme patvary!

V psaném projevu občas z důvodu oživení textu použijeme nějaký hovorový výraz. Jako dobrý příklad poslouží nespisovné "kór", což je slůvko, vyjadřující v moravském nářečí "zvlášť". Dobrá, ať si ho tedy blogeři používají, ale prosím vás, co znamená, když napíšete "kord", nebo "kort"? Kord, pokud vím, je středověká zbraň a kort? To není nic. Takže se raději těmto patvarům vyhněte, prosím.

Stejně tak se často setkáváme s hold/holt. Nebudu se zde dalekosáhle rozepisovat, už to udělal bloger Čerf ve článku o holtování, ale stejně mi nedá se o tom nezmínit. Holt znamená nářečně zdůrazněné slůvko tedy. Jakýsi povzdech: Už to holt není, co bývalo!

Naopak vzdát někomu hold znamená vyjádřit mu úctu. Vzdávat holt nelze, stejně jako nelze vzdychat kvůli holdu.

4. Dávejme si pozor na slovosled, stylistiku a opakování stejných slov v textu!

Článek na internetu, nebo jakýkoliv psaný projev, který vypustíme do světa, o nás vypovídá víc, než bychom si byli ochotni připustit. A nejde vždy jen o obsah, pozor si musíme dát také na formu. Ta prozradí mnohé o naší slovní zásobě, o tom, jak umíme stavět věty a jestli je z našeho textu patrné, o čem píšeme.

Snažme se určitě vyvarovat obvyklých školáckých klišé v textu, jako třeba vět začínajících Když. Když jsem šel ven, tak jsem potkal kamaráda. Věta, se kterou se často setkávají ve slohových pracech učitelky obou stupňů základní školy, jistě není dobrou vizitkou žádného psavce.

Využívejme bohatosti češtiny - je to jazyk, v němž lze k jednomu slovu najít bezpočet synonym. Není třeba se opakovat, aplikujme podle potřeby různorodé výrazy. Text to oživí a nebude nudný.

Při delších úvahách je třeba hlídat si nit a v textu se neztratit - důležité je vyznění a vlastní názor autora.

Vždy je dobré si po sobě napsané přečíst. Nejenomže objevíte skryté chyby, ale taky eliminujete množství překlepů, které dělá asi každý a vyhnout se jim lze jen pozornou kontrolou. Číst článek jako rébus vaši čtenáři určitě nechtějí a i když ho nakonec rozluští, není to dobrá vizitka.

5. A závěrem?

Važme si nejen svých čtenářů , ale i sami sebe. Nejlépe to za nás udělají naše články - snažme se tedy, aby byly psané nejen s láskou, ale taky správně česky a bez zbytečných nesmyslů. A až je budeme po čase číst, abychom nemuseli hrůzou zalézat pod stůl a rvát si vlasy nad tím, co jsme to vyplodili.