The Black Keys - Turn Blue
Hudební a producentské duo z Ohia, které si už od roku 2001 říká Black Keys, vydalo letos v květnu svou osmou řadovou desku Turn Blue.
Dan Auerbach a Patrick Carney byli přáteli už od mládí a spojovala je náklonnost k průkopníkům blues mississippské delty, jimž také věnovali svou prvotinu The Big Come Up (2002). Vsadili na nenaleštěný garážový zvuk a ve třinácti skladbách autenticky a sugestivně navodili atmosféru šedesátých let. A na vlně retra, psychedelie a garážového rocku pokračovali i na další desce Thickfreakness vydané o rok později . Skutečného úspěchu však dosáhli teprve s Rubber Factory, které nahráli v opuštěné továrně rodného Akronu. To se jako první z jejich alb probojovalo do hitparád a určilo další směr kariéry této schopné dvojice.
Když se zaposloucháme do jmenovaných starších nahrávek, najdeme v nich společného jmenovatele - jistou neučesanost a neodolatelný syrový, jakoby zakouřený zvuk kytary i dunivých bicích. V době, v níž vznikaly jako na běžícím páse bezduché popové produkty, působili Black Keys se svou živelností a opravdovostí jako déšť na poušti. Kromě toho mají také schopnost napsat opravdu chytlavé skladby i při zachování oné opravdovosti a jejich hudba nikdy nepůsobila jako levná napodobenina něčeho, co už tu dávno bylo.
Do povědomí široké veřejnosti se The Black Keys zapsali zejména posledními dvěma počiny - Brothers (2010) má na kontě tři ceny z Grammy Awards a také neodolatelný hit Tighten Up jehož produkci zajišťoval slavný Danger Mouse; následující El Camino (2011) v úspěšném tažení hitparádami pokračovalo kolekcí jedenácti písniček ve svižném tempu (singlovkou je zde chytlavá Lonely Boy). Tato dvě alba zaznamenala skutečný komerční úspěch - a to pro chytré propojení původního "špinavého" zvuku s poněkud uhlazenější produkcí. Atraktivní melodie a nálada, evokující glamrocková sedmdesátá léta, posunula tvorbu kapely směrem k mainstreamovému publiku.
Novinka Turn Blue se už v březnu 2014 ohlásila vypuštěním prvního singlu Fever, který překvapil nejednoho fanouška. Diskotékově laděná skladba působí v kontextu alba téměř nepatřičně, spíš jako prvoplánový a líbivý hit na taneční párty. Až při poslechu celé desky totiž zjistíme, že je více náladová až posmutnělá a díky tomu působí kompaktně.Do alba nás uvede téměř sedmiminutová Weight of Love a hned na začátek nabídne melancholické kytarové party a atmosféru ne nepodobnou Pink Floyd. Na podobné vlně se sveze i následující In Time a Turn Blue, druhý singl z alba, což je poněkud monotónní skladba s hypnotickým elektronickým podkresem. Popový nádech a odklon od původního bluesového zaměření "Černých klíčů" potvrzují také písně jako je kupříkladu 10 Lovers a Year in Review. Naopak lehké připomenutí tohoto žánru evokuje baladická In Our Prime s naléhavým a nervním kytarovým sólem.
Jednou z mála veselejších skladeb (a také jednou ze dvou, jejichž produkci neřídil Danger Mouse, který se mimochodem také na albu podílel v roli skladatele) je závěrečný kousek Gotta Get Away - tříminutový singl jako vystřižený z dob, kdy kapely typu The Beatles vymetaly žebříčky. Na závěr tedy alespoň kapka optimismu, ovšem z celého alba mám pocity spíše smíšené. Nejde ani tak o to, že by hudba nebyla dobrá. V kontextu s tím, co dnes vychází, patří Turn Blue určitě k tomu lepšímu. Jde spíš o to, jak vnímám tuto desku v souvislosti s jejich předešlou tvorbou.
Je mi trochu líto, že se bluesoví propagátoři nechali strhnout k produkci sice líbivých, přesto jednoduchých skladeb. Téměř každá z těchto písní by mohla fungovat jako stoprocentní rádiový hit - což pro někoho může znamenat velký úspěch, pro skupinu tohoto typu to však dobré vysvědčení není. Nezbývá, než se smířit s tímto vývojem, který snad není konečný. Doufejme, že na příští desce nás Black Keys opět překvapí - a snad to bude překvapení příjemnější.
The Black Keys - Fever
Komentáře
Okomentovat