Robert Plant na Colours of Ostrava 2014

července 21, 2014

Robert Plant byl letos jedním z prvních ohlášených vystupujících, a také určitě tím, díky němuž na Colours v sobotu 19. července padaly návštěvnické rekordy. Hudební legenda, aristokrat rocku a hlavně neúnavný průzkumník a objevitel nových světů se ostravskému publiku představil ve skvělé formě a jeho vystoupení s výbornou kapelou vzalo všechny přítomné na hudební výlet skrz hudební historii až po žhavou současnost.

Je jen málo umělců, které ostravský hudební svátek přivítá pod svým nebem více než jednou. Robert Plant tuto výjimku potvrzuje - od jeho posledního vystoupení u nás uplynulo dlouhých osm let. Tehdy byl jeho koncert závěrečnou tečkou skvělého ročníku a dynamická show Mistra uhranula téměř patnáct tisíc návštěvníků Slezskoostravského hradu. Pokud jste někdo viděli oba koncerty a můžete tedy srovnávat, určitě jste zaregistrovali nejen změnu v obsazení Plantovy kapely, obohacenou zvukem mistrného hráče na jednostrunné housle ritti Juldeha Camary, ale i v aranžích a výběru skladeb. Jedna věc se však nezměnila - Robert Plant má stále energie na rozdávání a jeho léty obroušený hlas zní s nebývalou naléhavostí a schopností oslovit posluchače všech generací.

Však to také bylo vidět - už hodnou dobu před jeho koncertem pod pódiem posedávaly skupinky fanoušků, mezi nimiž se dali zahlédnout jak postarší rockeři s prořídlými kšticemi, tak i mladé dívky v tričkách se symbolem pírka v kruhu. Pod hlavní festivalovou scénou v industriálních kulisách Dolních Vítkovic bylo pořádné vedro - což také připomínalo rok 2006, kdy panovalo počasí velmi podobné.

Vypravila jsem se na koncert v doprovodu svých dětí - a zatímco pro ně to byl v pořadí druhý takový zážitek, já si do paměti zapisuji už čtvrtý zářez. Naposledy jsem Planta viděla před třemi lety ve Varšavě - tehdy ovšem se zcela jinou sestavou. Jeho tehdejší bluegrassově laděná kapela Band of Joy, doplněná ještě folkovou zpěvačkou Patty Griffin a vedená vynikajícím kytaristou Buddy Millerem, hrála kromě materiálu ze stejnojmenného alba i zeppelinovské kousky, ovšem v naprosto odlišných aranžích. A právě tato žánrová pestrost a schopnost se v nich s lehkostí pohybovat je na Plantovi obdivuhodná.

Dalo se tedy čekat, že koncert bude zase trochu jiný, než kupříkladu před oněmi osmi lety. Obrovské scéně v osvětleném vítkovickém areálu vévodil obraz nejnovějšího Plantova alba Lullaby and…The Ceaseless Roar, které vyjde letos v září a z něhož také na koncertě zazněly tři skladby - kromě singlu Rainbow a Little Maggie i jeden dosud nezveřejněný kousek jménem Turn It Up. Lidé ale samozřejmě nejvíce reagovali na písně Led Zeppelin - strhující ovace zaznamenala především nesmrtelná Whole Lotta Love (s vsuvkou Who Do You Love) a akustická nádhera Going To California, při jejíchž tónech dav bezmála čtyřiceti tisíc lidí nebývale ztichl a evidentně si ji naplno užíval.

Jakožto skalní fanynka mám naposloucháno mnoho Plantových koncertů - před Colours jsem se žhavila tím z letošních Glastonbury - a můžu říct, že mě příjemně překvapil pozměněný koncertní set. V Ostravě Plant zahajoval skladbou z druhého alba Led Zeppelin What Is And What Should Never Be, tedy kusem starým už celých pětačtyřicet let. Ovšem v tomto případě platí, že kvalitní hudba nemůže nikdy zestárnout!

Hodinu a čtvrt trvající festivalový set zahrnoval jak repertoár Led Zeppelin a nové Plantovy skladby, tak i dvě coververze. První z nich byla nadupaná Fixin' To Die (Bukka White), která se objevila na Plantově albu Dreamland z roku 2002, dalším překvapením (jak pro koho) bylo dřevní blues z pera Willieho Dixona Spoonful. Perfektní!

Publikum Plantovi doslova zobalo z ruky během překrásné Babe I'm Gonna Leave You, Black Dog se strhujícím sólem Juldehových housliček a decentním elektronickým podkresem Johna Baggota publikum doslova roztančil a fantastický Robertův vokál i charismatická osobnost jen potvrzovaly jeho statut umělce, který neustrnul v minulosti - naopak má odvahu si s písněmi pohrávat a evidentně se mu to daří výborně. Úžasně reagující publikum potvrdilo, že Plant i přes svůj věk (letos mu bude šestašedesát) není jen vyčpělým a v minulosti zabředlým rockerem ( a že jich je nemálo). Neutuchající ovace před závěrečným Rock And Rollem byly toho důkazem.

Robert Plant and Sensational Space Shifters - Babe I'm Gonna Leave You

Stála jsem v první lajně nalevo, tedy přímo naproti svému hudebnímu idolu a koncert si naplno užila. Tak moc, že mi ho budou připomínat ještě hezkých pár dnů modřiny na rukách, které jsem si stihla vyrobit a vůbec nevím, jak se mi to povedlo.:-) Ale musím se pochlubit - dostala jsem vzdušný polibek od samotného Planta!

Měla jsem sebou album Mighty Rearranger (z něhož kupodivu nehráli jedinou skladbu) a chtěla jsem se po koncertě zkusit dostat do zákulisí pro podpis, ale bohužel ochranka byla neúprosná. A že nás bylo dost, kdo jsme to chtěli zkusit. Jedna slečna dokonce nabízela pánovi z ochranky lákavá pozvání na rum ( a další věci), ale ani to ho neobměkčilo. Prý je to nařízení a nikoho pouštět nesmí. Ono se to taky dá čekat, taková akce by se mohla nepříjemně zvrhnout.

Po koncertě už jsem nebyla schopna vstřebat jiný hudební zážitek, takže zůstal jako úžasná strhující tečka za sobotním programem. Říká se, že dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, ale v případě tohoto umělce to neplatí. Každé jeho vystoupení je malým hudebním svátkem a já pevně věřím, že se mi ho ještě povede alespoň jednou prožít naživo. Úžasná hudba tohoto Pana Zpěváka mě naplňuje štěstím a radostí a já se už teď těším nejen na avizované nové album, ale i na další akce, které podnikne.

P.S. Všechny festivalové dny samozřejmě popíšu ještě v samostatných článcích - nebojte se. Robert Plant si ovšem zaslouží být první!

***