Colours of Ostrava 2014 - den první
Milí přátelé, chystám se vám zprostředkovat dojmy z čtyřdenní akce Colours of Ostrava, o níž už tady nějakou dobu nadšeně básním. Letošní ročník byl výjimečný v mnoha ohledech - a to jak rozšířeným areálem, počtem návštěvníků, tak i programovou skladbou. Pro nás se především zapsal do paměti opětovnou účastí Roberta Planta, o jehož koncertu jsem zde už psala, ale zážitků bylo daleko víc, proto pojedeme pěkně od začátku.
Čekání na vstup...
Pro ty, kteří Colours neznají, jen takovou malou exkurzi do minulosti - letos se konal jejich třináctý ročník a u vzniku této výjimečné akce stáli dva aktéři - Zlata Holušová a Vláďa Koval. Za jejich podpory vznikl předchůdce Colours, festival Dolnolhotský buben, který byl jedním z prvních festivalů world music u nás. Postupně mu ale byla scéna v Dolní Lhotě malá, tak se přestěhoval do Ostravy a v roce 2002 vznikl fenomén - festival Colours of Ostrava, který dnes svým věhlasem přesáhl hranice České republiky.
První ročníky se konaly v areálu výstaviště Černá louka, také na Stodolní ulici a v klubu Boomerang, později se rozšířily o prostory kolem obnoveného Slezskoostravského hradu a také o kostelní scény a jak festival dále rostl, přesunul se do industriálních kulis Dolních Vítkovic. Tam se také konal letos už potřetí.
Areál vyrostl za tu dobu do krásy a myslím, že věrně vystihuje atmosféru našeho města. Jediným jeho mínusem je méně zeleně a větší prašnost - i když i v tomto ohledu se už situace lepší. Plusem je mnohem více místa pro návštěvníky, atraktivní prostředí, jaké jinde nenajdete - s mnoha zajímavými zákoutími, spoustou možností pro nejrůznější aktivity a hlavně : mnoha kvalitně ozvučenými scénami a perfektní organizací. Opravdu bych chtěla pochválit, že všechny koncerty začínaly na minutu přesně, všechny (tedy všechny, co jsme viděli) byly dobře ozvučené, nebolely nás z nich uši a nehučelo v hlavě jako jiné roky. Někdy byl sice problém program skloubit k naprosté spokojenosti, ale to už je věc, s níž toho moc udělat nelze. I tak jsme pohodlně viděli všechno to, co jsme vidět chtěli a že toho bylo za čtyři dny požehnaně.
První den nás (šla jsem s dcerou a synem) překvapilo množství návštěvníků. Opravdu to už ve čtvrtek k večeru vypadalo jako jiné roky ve finále, ale ve frontě u vstupu jsme příliš dlouho nečekali. Dcera byla v novém areálu poprvé, prostředí ji nadchlo a nás s Jirkou zase překvapily jeho úpravy a zvětšení. Hlavní scény byly ale umístěny stejně jako loni, takže problém s orientací jsme neměli.
Program jsme zahájili na koncertě jamajského rastamana Winstona McAnuffa a francouzského akordeonisty, jemuž přezdívají Fifi. Jejich společné album A New Day ve Francii zabodovalo a představuje směsku stylů, mezi nimiž dominuje francouzský styl musette, jamajské calypso a hudba z ostrova Réunion, v níž je reggae vnímáno spíš jako postoj.
Postarší prošedivělý Winston s dredy do půli zad během osobité deklamace textů využíval svého charisma a předváděl na pódiu docela zajímavé taneční kreace. Daleko větším překvapením byl výborný akordeonista, na němž koncert hudebně v podstatě stál a který předváděl úžasná sóla - až se člověk divil, jak to ten chlápek dělá. Jednou rukou hrát na akordeon a druhou mlátit do klavíru a přitom se neztratit, to už vyžaduje pořádnou dávku muzikantského umu.
Rozesmála nás reakce ochranky, když Winston znenadání přelezl zábradlí a pustil se mezi diváky. Se smrtí v očích se za ním vrhli a následovali jeho pouť davem. Docela dost tam "voněla" marihuana a zněly výkřiky "Rebel" - I'm a Rebel je jedna ze skladeb z nového alba, které se nakonec rebelové dočkali. Na začátek dobrý rozjezd.
***
Akordeonista a beatboxer Marc Ruchmann
Pro mě ovšem vrcholem celého čtvrtečního programu byl můj oblíbenec Seasick Steve, který vystoupil na druhé největší scéně o čtvrt na dvanáct v noci. Svérázný sympaťák v ledabyle rozhalené a notně omšelé kostkované košili, s orvanou kšiltovkou a v "montérkových" kalhotech přišel během zkoušky pokecat s čekajícími lidmi a ochotně se jim podepisoval. Na pódiu to pak tenhle třiasedmdesátiletý "dědek" s vandráckou vizáží rozjel tak, že publikum nestačilo zírat. Nejrůznější bizarní kytary vyrobené kupříkladu z valchy, z disku na automobilové kolo, nebo z krabice od doutníků v jeho rukou ožívaly syrovým dřevním country blues.
Opravdový projev Seasicka vyplývá jaksi přirozeně z jeho života - tento muzikant byl tulákem z povolání, sezónně pracoval jako zemědělský dělník i honák dobytka, přičemž procestoval kus světa. Později dělal ve studiích zvukaře, producenta a příležitostného muzikanta, osobně se znal s Janis Joplin, Joni Mitchell a spoustou dalších slavných umělců. Prorazit se mu podařilo až na "stará kolena", když v roce 2004 vydal první album Cheat. Od té doby má na kontě šest desek, spoustu ocenění, ale do hlavy mu sláva nestoupla. Je to stále tentýž svéráz a sympaťák, který si na nic nehraje a klidně cestou na festival přespí v kempu mezi lidmi.
Letos podle mě jednoznačně jeden z nejlepších koncertů předvedl právě tento umělec a strčil tak do kapsy spoustu mladších ročníků. Z pódia sršela nefalšovaná energie a sepjetí s hledištěm bylo doslova hmatatelné - a jeden z pěkných momentů nastal i ve chvíli, kdy si Seasick vzal k sobě dívku z publika, s níž si povídal před koncertem, a zazpíval jí svou skladbu Walkin' Man.
Na bicí se Stevem hraje Dan Magnusson a na posledních dvou albech také hostoval John Paul Jones z Led Zeppelin na baskytaru, ten ovšem na Colours nepřijel. Pánové si ale bohatě vystačili sami, jak můžete vidět kupříkladu v tomto videu.
Mírným zklamáním pro mě byl koncert MGMT. Jirka o nich sice tvrdil, že jsou to emzáci a že jsou schválně tak divní, ale mi osobně se nelíbí koncerty, kde muzikanti s diváky vůbec nekomunikují. MGMT odehráli vlažný set, sestávající z největších hitů i několika kousků z nového alba (ty se mi kupodivu líbily víc), hudebně to špatné nebylo, ale za vrchol dne bych je neoznačila ani náhodou. Docela mě taky překvapil jejich kvapný odchod z pódia, kdy jediným projevem, registrujícím obecenstvo, bylo jedno mávnutí zpěváka (mimochodem jinak velmi fešného chlapce) Andrewa VanWyngardena a byl konec. Ale i přesto se mi první den líbil velmi, Jirkovi i Lucii taky a těšili jsme se na další hudební dobrodružství.
Komentáře
Okomentovat