Colours of Ostrava 2014

V neděli jsme s Jirkou pokračovali v našem hudebním maratonu už sami, neboť Lucie nás opustila už dopoledne - do Prahy je cesta dlouhá a ona musela druhý den ráno do práce. Což já nakonec taky, ale přece jen mi to domů trvá podstatně kratší dobu. Poslední den mívá vždy mírný nádech nostalgie, a taky se člověk snaží rekapitulovat, co se mu líbilo a co třeba už méně. Na začátku dne by to však bylo předčasné, nicméně minimálně si na tomto místě mohu dovolit shrnout celkové dojmy z festivalu.

U hlavní scény - právě hrají Horkýže Slíže...

***

Jak už jsem dříve psala, z Colours se stává na naše poměry gigantická akce - návštěvníků letos přišlo kolem 41 000. Zase na druhou stranu to v areálu nebylo zas tak moc poznat, snad jen první den, kdy jsme zažívali nejdelší fronty na pití. Bylo to možná také díky tomu, že prodávající se ještě nepřizpůsobili frmolu a čepování jim trvalo déle.

Plusem, který jsme hned po příchodu první den zaznamenali, byla nově zbudovaná široká "hlavní třída", která propojovala scény a skýtala pestré možnosti k nákupu jak jídla, tak i oblečení. Co se týče výběru jídla, byl opravdu pestrý a uspokojivý. Zarazily mě pouze stánky s fast foody, což je věc, kterou bych na festivalu, hlásícímu se k alternativní hudbě, nečekala.

Osvěžení

***

Hygienické zázemí bylo mnohokrát propíráno v diskusích - nejen tento rok, ale pokaždé se řeší počet toalet a korýtek s pitnou vodou. Za sebe musím říct, že jsem nezaznamenala žádné fronty na toalety a vodu jsem si bez problémů načepovala, kdy se mi zachtělo. Dalším bodem, který je třeba přičíst ke cti organizátorů, se staly kropicí vozy společnosti OVaK, které skrápěly vedrem znavené návštěvníky, za což je často odměňovali potleskem podobně jako vystupující.

Zázemí festivalu s mnoha odpočinkovými zónami bylo také postačující, k tomu spousta atrakcí, výstav a možností zapojit se do dění. Ještě tak mít na to všechno čas.:-) Byla jsem ráda, že jsem viděla koncerty, které jsem vidět chtěla. Měli jsme v úmyslu podívat se na Vysokou pec (já Ostravačka jsem tam ještě nebyla), ale trochu mě naštvalo, že za prohlídku chtějí 150,- Kč na osobu - mohlo by to podle mého být v rámci festivalu levnější. A nakonec jsme to stejně nestihli.

Musím velmi pochválit práci zvukařů a vůbec organizaci. Všechno klapalo jak hodinky, ozvučení bylo většinou výborné (tedy na koncertech, na nichž jsme byli, vždy), začátky vystoupení přesné. Nejsem typ člověka, který hledá nedostatky, spíš jsem si to celé chtěla co nejvíc užít. Takže mě nerozházelo ani to, že poslední den už nebylo k dostání ovocné pivo, ale zteplalý Radegast pod míru, ani to, že takzvané posílené tramvajové spoje jezdily jen jednou za hodinu v počtu dvou! vozů. Naštěstí bydlíme od festivalu opravdu co by kamenem dohodil, a tak se cestování v nacpaném voze dalo vydržet. Když vzpomenu jiné roky, kdy jsme na tramvaj čekali i tři hodiny, byla to pohoda.

Teď tedy ale přejděme k zážitkům z posledního dne - čekaly nás ještě koncerty, na něž jsem se těšila. Letmo jsme minuli Horkýže Slíže ( a ja sprostá som si kvôli tebe oholila nohy:-)), pak jsme se zastavili na Jupiter&Okwess International z Konga, kteří předvedli energické a výbušné vystoupení. Frontman Jean-Pierre Bokondji alias Jupiter to na pódiu rozjel v afrofunkovém stylu a evidentně svou hudební náloží publikum zaujal. Bylo to zajímavé a já si zapisuji další kapelu, kterou se vyplatí sledovat, ovšem my se chtěli jít podívat také na Johna Butlera a jeho Trio na hlavní stage. A musím říct, že litovat jsme rozhodně nemuseli!

Neuvěřitelnou jízdu s mnoha šťavnatými improvizacemi předvedl tento australský muzikant, chlapík s civilním projevem a image pouličního hudebníka. V odpoledním parnu koncert sice náročný - a to jak pro publikum, tak hlavně pro vystupující - ale opravdu lahodný a pro člověka, který ocení kytarové vyhrávky, určitě strhující zážitek. Kdo neznáte, doporučuji poslechnout!

John Butler Trio - Oceans

No a pak už jsme měli čas si dát něco k snědku a přesunuli se na Agrofert Fresh Stage. Jirka se rozhodl zůstat na tribuně a já - samozřejmě - vlezla rovnou dopředu. Hrát zde totiž měli Debademba a videa z Youtube mě utvrdila v přesvědčení, že tohle bude výborná muzika i koncert. Což se následně taky splnilo.

Charismatický zpěvák Mohamed Diaby z Mali má nejen nádherně ohebný a sametový hlas, ale je to taky fakt hezký chlap.:-) Pohybuje se po jevišti s lehkostí a sekunduje mu kytarista Abdoulaye Traoré z Burkiny Faso, jehož kytara zvládá přechody od roztančeného flamenca, přes kubánskou salsu až po prvky funky a rocku. Celá kapela, v níž kromě bicích a baskytary zněl také klavír, předvedla výkon, z nějž byli nadšeni i přihlížející fotografové - neodcházeli a naopak si vychutnali vystoupení až do konce.

Přiznávám, že jsem zpočátku měla trochu obavy, aby přišlo dost lidí - ti se však hned po úvodních tónech doslova nahrnuli před pódium a to i přesto, že na hlavní scéně právě hráli National, Debademba měla plno a všechny přítomné svou energickou muzikou roztančila. Líbilo se mi také jejich závěrečné poděkování nejen divákům, ale i zvukařům, kteří byli zjevně potěšeni, když jim kapela přišla potřást rukou a uznale jejich práci ohodnotila palcem nahoru. Za mě taky palec nahoru, bylo to skvělé.

Méně skvělý byl úplný závěr večera. Vzhledem k tomu, že mě čekalo ranní vstávání v pět hodin, chtěla jsem původně jet domů, ale Jirka mě přemluvil na poslední koncert. Nechtěla jsem mu kazit radost a taky se mi ještě nechtělo opouštět festival, tudíž jsem se nechala ukecat. Neuváženě jsme se dostali do středu budoucího kotle, který se tvořil pod hlavní scénou a čekal na popového zpěváka Johna Newmana, a pak už nebylo cesty zpět. Co mě taky zklamalo, byla opravdu jen kratičká závěrečná řeč hlavní šéfky festivalu Zlaty Holušové. Těšila jsem se, že bude přípitek a že nám řekne pár slov, ale bylo jen rozloučení a pak už scénu ovládl mladý Brit Newman.

Pištící děvčátka a přistávající plyšáci ve mě vzbudili dojem, že jsem se ocitla na nějakém koncertě Superstár. Newman mě jako osobnost také nezaujal, přisprostlý a arogantní floutek s nagelovanou patkou a v bílém sáčku, který v každé větě několikrát použil slovo 'fucking'. Naproti tomu jeho písně jsou tuctové rádiovky, jednoduché svými melodiemi. Nelíbilo se mi ani, když měl představit svou kapelu - místo, aby uvedl jména, jako to dělají všichni muzikanti a je to podle mého slušnost - řekl jen: "To je moje kapela!" Přitom velkou část vokálů za něj táhly dvě přítomné sboristky.

Na závěr se čtvrt hodiny před koncem nechal předlouho vytleskávat a nakonec (Jirka poznamenal: "Teď zahraje ten svůj dvouminutový singl a všichni se z toho pos..ou.") se objevil s cigárem v puse a jal se velmi vysvětlovat, jak těžká byla jeho cesta na vrchol. Tento čtyřiadvacetiletý mladík má zatím na kontě pouze debutové album a trocha pokory by mu neuškodila.

Tož tedy - to byly letošní Colours! Prosluněné a bez kapky deště, plné skvělé hudby a zážitků (tedy až na ten závěr) a hlavně, jeden můj sen se splnil! Strašně jsem totiž toužila po tom, aby přivezli ještě jednou Roberta Planta a nejlépe s Justinem Adamsem a Skinem Tysonem. A to se mi splnilo, i když jsem v to už přestávala doufat. Tedy díky za to, Colours! Zase příští rok nashledanou.

Související články:

Robert Plant na Colours of Ostrava 2014

Colours of Ostrava 2014 - den první

Colours of Ostrava 2014 - den druhý

Colours of Ostrava 2014 - den třetí

Fotogalerie: