Pro dobrý pocit

Je to už téměř rok, co jsem zde psala životní příběh paní Jarušky, kterou jsem si soukromě překřtila na babičku-holčičku. Chodím k ní moc ráda - vždycky jednou týdně jí pomůžu s koupáním, aby měla dobrý pocit. Přece jen, když je někomu osmdesát devět let a nevidí, je dost těžké sám zvládnout i ty úplně běžné věci, které my mladší a zdraví považujeme za samozřejmé.

---

Babička-holčička ale i přes svůj handicap má hlavu plnou nápadů a taky skvělou paměť, takže mě při každé návštěvě bavila básničkami, které vymýšlela během ležení v posteli. Ráda jsem poslouchala ty staré, které pocházely ještě z dob, kdy babička-holčička maturovala a smála jsem se její výstižné charakteristice profesorského sboru i spolužáků. A ty nové, které se jí líhly v hlavě, jsem nemohla než tiše obdivovat. Babička-holčička totiž dovede perfektně vystihnout podstatu věci a ještě je vtipná.

Shodou okolností se před pár týdny stalo, že babička-holčička se rozhodla podstoupit operaci očí. Sousedka ji doprovázela na všemožná vyšetření až konečně nastal ten den D a ona se octla v nemocnici. Nejprve byla nejistá, protože měla kolem sebe tmu a cizí prostředí plné cizích hlasů v ní vyvolávalo úzkost. Ale už po prvním zákroku viděla a panu doktorovi hned řekla, že neumí jen léčit zraky, ale též dělá zázraky. Když jsem k ní pak přišla, nestačila jsem se divit. Babička-holčička se totiž tři roky neviděla, a tak teď zachmuřeně sedávala před zrcadlem a pozorovala svou vrásčitou tvář.

"To nejsem já," prohlašovala smutně. "Podívejte se, jaké mám ruce! A ty propadlé tváře! Takhle budu vypadat v rakvi," naříkala babička-holčička.

Žertem jsem jí vyhrožovala, že vezmu prostěradlo a zrcadlo zakryju, ale babička-holčička se zaměřila na své hubené nožky pod peřinou:

"Co to je?" vyděšeně se ptala vysokým hláskem, "To jsem nikdy neměla!"

Pravila jsem, že jsou to jen popraskané povrchové žilky a že to patří k věku.

"Nožky máte jako laňka, paní Jaruško. Žádné otoky ani křečové žíly," těšila jsem ji.

"Kosti neotékají," usmála se babička-holčička a hned úzkostlivě pokračovala: "Ale tady to modré, to je hrůza!"

Příště jsem zase přišla a babička-holčička mi povídá: "Jé, ale vy jste nějak přibrala, že?" To člověka potěší, takže jsem se usmála a pravila, že má pravdu. Babička-holčička mi vnutila čokoládu a já se bála otočit, protože pak hned začala hodnotit můj zadek. A nebyla jsem sama, - sousedka, paní Anička, se mi svěřila, že babička-holčička jí taky s dětskou bezelstností vmetla do tváře, že se nějak spravila od té doby, co ji neviděla. Obě jsme se pak zasmály babiččiným postřehům a ona se slzičkami v očích hned prohlásila:

"Když jsem byla malá a do školy přišel lékař, nechával si mě vyvolat ze třídy, aby mi napsal ozdravovnu. 'Kde je ta chcíplinka?' ptal se pokaždé. A vidíte, ta největší chcíplinka pořád žije a všichni, co byli silnější a zdravější, už jsou mrtví."

Ale i když se babička-holčička tituluje chcíplinkou, nezabrání jí to v tom, aby se otáčela za mužskými. Vybírá si hlavně mladé blonďáky s modrýma očima - nesmí mít ale kudrny a dlouhé vlasy! To se jí nelíbí a taky nesnáší vousy. Když kouká z okna svého bytu na ulici, všímá si i mužské chůze a nedávno mi řekla, jak nemá ráda, když muži chodí jako dřevorubci.

"Nejdřív špička, potom pata, jako v baletu," pravila.

Zkoušela jsem to pak a zjistila, že baletka ze mě nikdy nebude. Budu si ale muset před paní Jaruškou dávat velký pozor, abych se nějak neblamovala. Co když kromě mého zadku bude hodnotit i mou neohrabanou chůzi? Dost na tom, že mám kvůli ní mindrák ze svého účesu.

To se má tak : když jsem babičku-holčičku poznala, měla hlavičku jako koleno. V nemocnici ji ostříhali dohola, takže vypadala jako velké mimino. Pak jí vlasy pomalu dorůstaly, až je měla po lopatky a já jí ty krásně stříbřité zvlněné kadeře vyčesávala do vysokého drdůlku. Jenže babička-holčička teď pravila, že se k jejímu úzkému obličeji a vysokému čelu takový účes nehodí a nechala se objednat k holiči.

To bylo překvapení, když jsem přišla a babička-holčička měla účes jako nějaká celebrita (které mimochodem obdivuje v televizi a velice dobře si všímá, jak která vypadá vzhledem k věku). Jen jsem zalapala po dechu a upřímně ji pochválila. Babička-holčička s koketním úsměvem koukala do zrcadla a natřásala si lokny: "Ještě to musím nechat trochu dorůst přes uši, ale jinak je to dobré, že? Paní kadeřnice byla moc milá a Anička (sousedka) mě přemluvila, že jí musím taky složit básničku. Jednu jsem vymyslela, ale to už je naposled! Už žádné básničky vymýšlet nebudu," prohlásila rezolutně a vysokým hláskem začala přednášet. Když dospěla ke konci:

"Babky!

Pokud chcete vypadat jako mladice,

zajděte si do salónu jedné moc milé paní kadeřnice,"

už jsem se neudržela a smála se na celé kolo. Museli byste totiž babičku-holčičku vidět, jak zdviženým prstíkem zdůrazňuje slovo "babky". Pověděla jsem jí, že by tenhle slogan měl viset v našem pečovatelském domě, aby ty naše 'babky' motivoval k větší péči o svou osobu. A babička-Jaruška pravila:

" To by člověk neřekl, co takový účes dovede. Cítím se teď nějak víc sebevědomě a už ani do toho zrcadla se nebojím koukat."

Potupně jsem se pak u ní v koupelně podívala na své přerostlé roští na hlavě a umínila si, že nejenom babky, ale i já si musím dojít k holiči. Doma jsem pro začátek v koupelně chytla nůžky a ustřihla si hodný kus. Celé dílo jsem korunovala psími prostříhávacími nůžkami, ale pocit sebevědomí se nedostavil. Předstoupila jsem před syna s otázkou "Co je na mně nového?". "Co?" nezdvihl oči od nějaké hry, potom se podíval a lehký děs v jeho pohledu nešel přehlédnout: "Jé, ty ses zase ostříhala psíma nůžkama, že?"

A tak jsem dopadla. Babička-holčička s perfektními lokýnkami a zjasnělým zrakem sní o tom, jak bude na procházce z vozíku házet očkem po mladých blonďácích s modrýma očima, zatímco já se budu plížit kolem zdi do té doby, než se konečně rozhodnu něco se sebou udělat. Jo, takový dobrý pocit je k nezaplacení v každém věku!