Potřebují hlasy vlasy?
Milí čtenáři! Dnes jsem se v souladu s tématem týdne pustila do úvahy, jaký vliv mají na kvalitu hlasu vlasy interpreta, zda přímo souvisí bohatost vlasového porostu s hlasovým rozsahem a jestli ztráta vlasu může pro zpěváka znamenat trvalou hlasovou indispozici.
V článku samozřejmě nemůže chybět jméno mého oblíbeného zpěváka a dle mého i toho, na němž lze nejlépe demonstrovat souvislost vlasu a hlasu. Extrémně hustý až neprostupný vlas Roberta Planta můžeme pozorovat už na raných fotografiích, kdy byl téměř neznámým mladíčkem - ovšem s rostoucí hřívou narůstalo nejen mladíkovo sebevědomí, ale též rozsah jeho zpěvu. V dobách, kdy s Led Zeppelin dosáhl největšího úspěchu, dosahovala délka jeho vlasů až někam hluboko pod ramena a k tomu si jako bonus nechal narůst bujný vous, jenž kromě zvýraznění barvy hlasu měl demonstrovat jeho mužnost. V té době vynikal neuvěřitelnou hlasovou akrobacií, když dokázal plynule přecházet z tichých, baladických pasáží ke kvílivému nářku, před nímž by i siréna bledla závistí.Aby o hlas nepřišel, po mnoho let nenavštívil kadeřnický salón. Kvůli vlasům byl dokonce v roce 1972 zrušen koncert kapely v Singapuru - v zemi totiž panovalo nařízení, vyžadující, aby pánové nosili pouze krátké účesy. Robert Plant a zbylí Zeppelini tudíž ani nevystoupili z letadla, což bylo určitě ke škodě pro tamější fanoušky.
Situace v Singapuru velmi připomíná to, co se dělo v přibližně stejné době u nás. Represe proti vlasatcům prosazoval totalitní režim už v druhé polovině šedesátých let s vzestupem hnutí hippies v zahraničí. Z té doby pochází také hanlivý výraz "máničky", kterým soudruzi častovali mladé muže s vlasy často jen nepatrně delšími než vojenský sestřih. Tito mladíci byli režimem připravováni nejen o vlasovou ozdobu hlavy, ale též o svobodné vyjádření svých názorů - no a v neposlední řadě i o možnost kulturního rozvoje. Ten se v té době omezoval jen na krátkovlasé a ideologicky bezchybné interprety, kteří samozřejmě díky absenci růstu vlasů nemohli podávat valné výkony. Díky tomu naše oficiální kulturní scéna v té době byla prachmizerná.
Je proto jasné, že v zemích, kde k těmto represím nedocházelo a kde dlouhé vlasy nebyly na indexu, byli zpěváci i hudebníci na vyšší úrovni. Podívejme se třeba na Jamajku. Příznivci tamějšího rastafariánského hnutí se neholí a nestříhají, vlasy jim splývají do dreadlocků. Důsledkem tohoto svobodného růstu je zrod žánru reggae, jehož nejvýznamějším světovým představitelem je Bob Marley. A dalo by se pokračovat dále - vlasy provázejí i další hudební styly. Jak by kupříkladu rockoví a metaloví fanoušci vyjádřili spokojenost na koncertě, kdyby jim přitom kolem hlavy nepovlávala bujná hříva?
Vlasy tedy, ať chceme nebo ne, jsou důležitým artefaktem v hudební oblasti. U některých zpěváků dochází po jejich ostříhání k výraznému poklesu výkonu a ztráta vlasů se rovná téměř ukončení kariéry. Výjimku tvoří přirozeně holohlaví muži - z našich můžeme vzpomenout na Karla Hálu, který sám o sobě prohlašoval, že je přírodní skinhead. Citelný nedostatek vlasů postihl též Phila Collinse i dříve vlasatého Petera Gabriela - ovšem to jsou jen výjimky, potvrzující pravidlo.
Co říci závěrem? Snad jen to, abyste tuto krátkou úvahu brali se špetkou humoru a nadhledu. Ovšem uznejte, že souvislost vlasu a hlasu existuje - minimálně tedy v tom prvním uvedeném případě. Hezkou dobrou noc (ráno, poledne, odpoledne, večer) a nechť žijí vlasy a hlasy!
Led Zeppelin - How Many More Times (Led Zeppelin I, 1969)
Komentáře
Okomentovat