Děti na střídačce
V poslední době se u nás začalo hodně mluvit o možnosti střídavé péče o děti po rozvodu. Názory odborníků se různí, jedni poukazují na právo dětí na oba rodiče, druzí mluví o potřebě jistoty a domova, který je právě "střídavkou" narušen. Kde je pravda a lze vůbec všeobecně určit, co je pro děti nejlepší?
V současnosti se u nás rozvádí víc než polovina manželství. Ve většině z nich figurují děti, kterých se tato situace dotkne nejvíce. Běžná praxe během rozvodového řízení v našich podmínkách je ta, že dítě je nejprve předběžně svěřeno do výhradní péče jednoho z rodičů (bývá to většinou matka) a druhému rodiči je stanoveno výživné a určen rozsah styku s dítětem. Nejčastěji se jedná o dva víkendy v měsíci a určitou část prázdnin a Vánoc, samozřejmě se vše odvíjí od věku dítěte či dětí a také zájmu druhého rodiče. Je také téměř pravidlem, že úprava výživného a styku s dítětem probíhá před soudem, protože rodiče jsou jen v minimu případů schopni se dohodnout společně na nějakých pravidlech a dodržovat je.
Podívejme se na to střízlivě - během rozvodového řízení se ze dvou původně milujících se lidí stávají nepřátelé, mnohdy na život a na smrt. Nejrůznější naschvály na sebe nedají dlouho čekat a bohužel je pravidlem, že do těchto nechutných tahanic bývají zataženy děti. Dítě se stává zbraní, kterou jeden proti druhému pálí bez ohledu na následky. V této atmosféře se rodiče nebývají schopni domluvit na výchově - proto také u soudu dítě zastupuje opatrovník ze sociální péče. Paradoxem je, že tento opatrovník dítě často vůbec neviděl, rodinné poměry zná většinou z jediné návštěvy a u soudu se zpravidla fyzicky nevyskytuje - poskytne pouze písemné vyjádření k rodinné situaci (často zkreslené).Když se rodiče nejsou schopni domluvit kvůli dítěti, které je pro ně určitě to nejdražší a vlastně je bude stále spojovat, i když spolu žít nebudou, jak může fungovat domluva na střídavé péči? Tato forma totiž vyžaduje zodpovědné a disciplinované dospělé, kteří spolu umí komunikovat a podřídí své zájmy a potřeby potřebám děcka. Není možné si myslet, že střídavou péčí bude potrestán jeden z rodičů (obvykle více fixovaná je matka, což je z biologického hlediska naprosto přirozené), nebo že si skrz ni budou dělat rodiče naschvály. Doplatí na to vždy ten nevinný - dítě.
Můj osobní názor na tuto formu péče je ten, že většina párů na ni není připravena. Náš model rodiny - ať chceme, nebo ne - stále ještě v mnoha případech vychází z všeobecného přesvědčení, že matka je ta pečující osoba, která zajišťuje rodině komfort a zejména v prvních letech leží veškerá starost o děti na ní. Otec naproti tomu zajišťuje roli živitele a ochránce. Není tomu tak samozřejmě vždy; dnes už se stále častěji vyskytují případy střídání rodičů na mateřské dovolené - zejména tehdy, pokud žena vydělává více než muž. Ale stále převládá ten původní model - matka pečovatelka a otec živitel.
Matka také bývá přesvědčena, že znamená pro dítě více než otec. Pramení to z prožitého těhotenství, porodu a kojení, kdy se buduje úzká vazba matky a dítěte. Z vlastní zkušenosti vím, že v té době je matka velmi citlivá na vše, co se jej týká, a pokud se od něj musí na chvilku odloučit, většinou tím velmi trpí. Samozřejmě později se tato vazba postupně uvolňuje, ale v prvních letech bývá neobvykle silná. Proto také matky malých dětí těžce snášejí střídavou péči a mohou tyto své pocity nevědomky na děti přenášet. A nakonec - malé děti nechápou, proč nemohou vidět maminku a tatínka každý den. Navíc se v životech rozvedených rodičů často objevují noví partneři, kteří jsou dalšími elementy ve výchově dítěte.
Pokud chceme, aby u nás střídavá péče o děti fungovala a stala se běžnou variantou k péči výhradní, musíme coby rodiče dospět. Musíme se oprostit od veškerých invektiv a sporů a sjednotit se alespoň ve výchově potomků. Dětství je příliš krátké a důležité období na to, aby bylo ničeno oběma rodiči a jejich nesmyslnými válkami o dítě. Když se totiž podíváme do diskusí ke střídavé péči, zjistíme, že rodiče často upřednostňují své zájmy.
Příklad 1 : Dcera, od deseti let ve střídavé péči. U matky musí poslouchat, pomáhat v domácnosti a je držena zkrátka. U otce má naopak volnost, po prvotním zájmu otec přestává zvládat péči o ni a během několika let dochází k tomu, že se děvče zcela vymkne jeho kontrole. Toulá se po nocích, experimentuje s drogami. Otec, místo aby tohle s matkou řešil a informoval ji, nechává vše plynout. Nakonec se vzdává střídavé péče a dceru i s problémy do své výhradní péče přebírá zpět matka.
Tohle je skutečný případ a lze na něm dost dobře ilustrovat zájem obou rodičů. Otec nabývá dojmu, že střídavá péče znamená pouze to, že dítě u něj bydlí, ale už není schopen řešit výchovné problémy. Dítě je konfrontováno s dvěma zcela rozlišnými modely výchovy, kdy otec dovolí vše a matka je ta zlá, která chce, aby poslouchalo. Koho takové pubertální dítě bude upřednostňovat? Samozřejmě otce, u kterého si dělá, co chce.
Jedním z problémů střídavé péče je právě výchovná jednota - to znamená určit pravidla výchovy, která budou rodiče plus mínus dodržovat oba. Samozřejmě nejde o to, že u maminky chodí děcko spát v osm a u táty v půl deváté. Ale měla by fungovat dohoda v hlavních věcech a ono by mělo vědět, že rodiče jsou jednotní a že s nimi nemůže jednoduše mávat a intrikovat proti nim. A tady je právě zakopaný pes - dohoda mnohdy drhne, což zejména u předpubertálních a pubertálních dítek může mít velmi špatné následky.
Příklad 2: Syn, deset let, v péči matky. Otec má určen takzvaný rozšířený styk - což znamená, že si dítě bere dva dny v týdnu a co druhý víkend. Matka mu ve styku brání nejrůznějšími výmluvami - nejčastěji používaná je nemoc dítěte - přitom její starost o dítě je přinejmenším problematická. Otec usiluje o střídavou péči, má k ní podmínky i bydliště obou rodičů je blízko sebe, což by celou situaci značně usnadňovalo. Naráží však na matčin odpor - matka dítě zastrašuje, že když bude proti její vůli s otcem, nemusí se už vracet a podobně.
Tento případ je z mého okolí a ač otec dělá vše pro to, aby se s dítětem mohl normálně vídat a vychovávat ho, naráží na odpor úřadů, které upřednostňují matku.
Záměrně jsem uvedla dva různé pohledy - nerada bych působila zaujatě. Mám dvě děti - dcera se s otcem pro jeho nezájem nestýkala až do téměř šesti let, poté si na nátlak své nové ženy soudně nechal upravit styk s ní. Vztah k dítěti však neměl, během návštěv si ho takřka nevšímal a dcera měla problém i s oslovením "tati", jelikož jí k tomu nikdy nedal prostor. Za pozornost stojí i to, že od druhé ženy a jejich společných dětí tento tatínek také odešel, aniž by se o děti dále zajímal, což zejména jejich mladší dceru dost citelně zasáhlo.
Syn se se svým otcem stýkal pravidelně, nikdy jsem mu nebránila, ovšem jeho starost se omezovala na to, že dítě hodil na krk ženské, se kterou právě žil. Případně se starala maminka. Otec nebyl schopen dítě v pěti, šesti letech vzít na dovolenou s tím, že je malé a když bylo podle jeho názoru už velké, chtěl, abych mu na jejich společnou dovolenou uhradila půlku nákladů za dítě. To jsem samozřejmě odmítla s odůvodněním, že pokud budu chtít s dítětem odjet na rekreaci, je nesmysl chtít po druhém rodiči, aby mi na to přispěl. Navíc má situace nebyla nijak dobrá a nemohla jsem si to finančně dovolit. Výsledkem je, že syn s otcem na dovolenou nikdy neodjel a ten mu pouze posílal ze zahraničních destinací pohlednice.
Ano, uvědomuji si, že pro mé děti nebylo nejlepší, že vyrůstaly bez vlivu otce. Ani pro mě nebylo nejlepší řešit problémy s jejich výchovou sama a bez pomoci a podpory druhého rodiče. Ovšem uvědomuji si i to, že jsem špatně volila otce svých dětí a ti nebyli schopni svou roli zvládnout. Bohužel je to tak - pokud si špatně vybereme partnera a rozhodneme se s ním založit rodinu, doplatíme na to nejen my sami. Další obětí tohoto rozhodnutí bude naše dítě, které si pak budeme půjčovat jako housku na krámě. A ono si pak ponese do života pochroumaný pohled na partnerské vztahy.
Z tohoto textu doufám vyznívá, že proti střídavé péči nejsem striktně. Domnívám se, že pokud se rodiče domluví, může to být dobrá varianta. Je lepší, když rodiče bydlí poblíž sebe, aby dítě nemuselo později měnit školu (v dnešní době nic jednoduchého, zejména kvůli odlišnému způsobu výuky) a mohlo si zachovat kamarády. Problém vidím v neustálém stěhování z bytu do bytu, což může být dost únavné.
Pokud se ale rodiče nedomluví a jsou ke střídačce donuceni oni, nebo dokonce dítě (které o ni nestojí), není to dobré řešení a do budoucna může přinést spoustu problémů. Je na rodičích, aby si uvědomili, že děti jsou ten největší poklad, který mají a snažili se dělat všechno v jejich zájmu. To oni se totiž rozhodli je přivést na svět a měli by tu být pro ně - ne děti pro rodiče.
A co vy, čtenáři? Máte nějaké osobní zkušenosti se střídavou péčí - ať jako rodiče či příbuzní (známí), nebo jste přímo děti na střídačce? Jaké jsou vaše pocity?
Komentáře
Okomentovat