Oblíbení zpěváci aneb hlasy v mé hlavě

Hlas je tím nejstarším a nejsnadněji použitelným hudebním nástrojem. A zároveň také nejzranitelnějším - když se "porouchá", nedá se jen tak jednoduše vyměnit. Co je však velmi důležité, hlas je jakýmsi vyjádřením osobnosti zpěváka a emocí, které do něj vkládá.

Existuje mnoho těch, kteří jím umí vládnout, ale nemnoho těch, co rozezní nejniternější struny duše. K vyjádření pocitů nestačí školy, je třeba "mít to tam". A je to nejen barvu a rozsah, ale hlavně výraz a schopnost různých poloh zpěvu. Dále by to měla být schopnost napsat si sám text, protože teprve vlastní text dělá z interpreta plnohodnotného umělce. Důležité je taky zpívat o něčem - neboť k tomu, abyste mohli zazpívat banální text tak, aby lidi padali do kolen, byste museli být nejspíš hooodně dobří (a nebo ti, co by do kolen padali, by museli být hooodně nenároční). Zpěvák by měl hlasem kouzlit, zaujmout, překvapovat, zasáhnout, měl by umět pohladit i dráždit, dohnat k slzám i úsměvu. To vše samozřejmě za předpokladu souznění s hudbou. A co je nejdůležitější - zpěvák by měl být osobnost, mít charisma a schopnost přesvědčit lidi o tom, co zpívá.

Výběr oblíbených zpěváků je vždy ošemetná záležitost - a člověk se při něm automaticky řídí více city než rozumem. Hudba je totiž záležitost citová, do písní se zamilováváme skrze melodie, zpěv i ono neodolatelné charisma jejich protagonistů. Přesto si myslím, že určitým měřítkem výběru je právě kombinace výše uvedených schopností ve spojení s jistou dávkou štěstí. Vždyť i ti nejlepší vokalisti by se nemohli stát oblíbenými, kdyby se o nich svět nedozvěděl. Kdyby kupříkladu Robert Plant poslechl své rodiče a věnoval se zaměstnání účetního nebo jezdil s kamionem, asi by se těžko stal jedním z nejlepších rockových hlasů historie. Kdyby Edith Piaf neobjevil jistý majitel nočního klubu a nepřesvědčil ji, aby zpívala pro obecenstvo, mohla zůstat po zbytek života zneuznanou pouliční zpěvačkou.

Jak jste asi pochopili hned na začátku, tento článek nebude věnován mé schopnosti slyšet hlasy ve vlastní hlavě. Bude se zabývat těmi, kteří mají tu moc, že se mi jejich hlas do ní nesmazatelně vryl - a to přesto, že mnozí z nich už dnes nejsou mezi živými. Zkrátka vám představím několik zpěváků a zpěvaček, kteří souhrou okolností a talentu vystoupali na pomyslný vokální "Olymp" a zaujali mě natolik, že mám potřebu se o jejich umění podělit s ostatními. Samozřejmě nelze vyjmenovat všechny výborné zpěváky, jako byli kupříkladu Freddie Mercury, Ian Gillan, Marvin Gaye, Ray Charles, Neil Young, Eddie Vedder, Jim Morrison... a dalo by se určitě pokračovat dál. Můj krátký seznam není žádným oficiálním žebříčkem, jen malým náhledem do světa, kde hlas má tu moc posadit vás na zadek.

Fotografie z koncertu Roberta Planta ve Varšavě.

---

1. Robert Plant - (Led Zeppelin, sólová dráha)

Nikoho by nemělo překvapit, že dávám na první místo svého oblíbence, jenž mi učaroval už před mnoha lety. Robert Plant se proslavil především jako frontman a zpěvák Led Zeppelin, neméně zajímavá je ale jeho pěvecká dráha po rozpadu kapely. Robertův profesionálně neškolený hlas vždy vycházel z hloubi duše - ať už zpíval něžné, baladické skladby, či ho vzpínal k nebesům ve vypjatých pasážích. Zkrátka je to hlas, který si s jiným nespletete i kdybyste byli hluší, to prostě nejde.

Ač je hudební pouť tohoto legendárního Angličana velmi různodá, kořeny je stále pevně zapuštěn v blues. Okolo této pevné kostry nabaluje další vlivy, pronikající do jeho muziky - ať už jde o rock či bluegrass, west-coast či world music. Jeho muzikantský rozsah je obrovský a stále překvapující; umně splétá hudební souvislosti, jeho znalosti jsou v této oblasti obdivuhodné. Pro mě je stále Golden God, i když s už prošedivělou hřívou, ale stále nezaměnitelným charismatem.

Led Zeppelin - Babe I'm Gonna Leave You - Led Zeppelin I (1969)

I tuto poměrně jednoduchou písničku dokázal Robert Plant svým zpěvem povýšit na vyšší level. Jeho naříkavé Babe, babe by muselo snad pohnout i šutrem.

***

A když už jsem psala o vlivech a splétání hudebních souvislostí, mohli bychom si v rámci návaznosti na dalšího hlasového velikána pustit Song of the Siren, který Robert Plant převzal z pera Tima Buckleye a přezpíval s kapelou na svém albu Dreamland z roku 2002. Učinil tak s pokorou a úctou k původnímu autorovi a křehkou, ztišenou verzi této skladby si můžete poslechnout zde.

2. Tim Buckley

Velký rockový zpěvák šedesátých let ve své tvorbě čerpal především z progresivní hudby, psychedelického rocku a jazzu a za poměrně krátkou kariéru vytvořil pozoruhodné dílo. Jeho hlas měl multioktávový rozsah a byl schopen jak ohromné síly, tak i velké citové výmluvnosti až po mučivě smutný nářek.

V devatenácti vydal svůj stejnojmenný debut (1966) a o dva roky později nejúspěšnější desku Happy Sad. Album bylo také jediné, které se dostalo do žebříčků; Buckley totiž oslovoval spíš underground. Později se to také projevilo jeho inklinací k modernímu jazzu a dalším jeho odnožím. V roce 1969 vydal dvě stylově odlišná alba, která vyšla pod různými značkami. A docela nic mu nevadilo, že ztrácí fanoušky a podřezává si pod sebou pomyslnou větev.

O rok později vydává majstrštyk - extravagantní dílo Starsailor, na němž nejlépe vynikly jeho hlasové přednosti. V tomto období byl jeho přístup tak nekomerční, že bylo ohroženo jeho obchodní přežití. V této době si vydělával na živobytí jako taxikář, ale též na chvíli flirtoval s filmem. A také začal nebezpečně koketovat s alkoholem a drogami.

Od roku 1972 mu vyšla ještě tři studiová alba, ale bývají označovány jako méně působivá a významná v jeho tvorbě. Snad jedině album Greetings from LA bylo označováno jako nejlepší z této závěrečné fáze.

Tim Buckley zemřel v roce 1975 v osmadvaceti letech na předávkování heroinem. Jeho syn Jeff Buckley částečně navázal na jeho tvorbu, když v roce 1994 debutoval s albem Grace. V květnu 1997 se utopil. Bylo mu pouhých třicet.

Dáme si kousek z alba Happy Sad, na němž je cítit experimentální Buckleyho duch a nevyhnutelný další vývoj. Nevázané jamování ve skladbě Gypsy Woman dává prostor jeho vokální ekvilibristice.

***

3. Janis Joplin

Představovat Janis - divošku s chraplavým hlasem, bezprostřední holku "co na srdci, to na jazyku" - snad ani není třeba.

Svérázná zpěvačka je dodnes označována jako vůdčí hlas generace hippies. Janisiny emoce na pódiu byly vždy opravdové a ona - i když nebyla kráskou z časopisů - zářila podivuhodnou aurou a dokázala divákům předat kus svého srdce. Milovaná, obdivovaná i křehká, zranitelná a plná utrpení. Její bláznivý život plný drog, alkoholu, touhy po lásce a přátelství zhasl jednoho říjnového dne roku 1970.

Janis stihla nahrát čtyři studiová alba, z nichž poslední Pearl vyšlo až po její smrti. Na albu spolupracovala s Full Tilt Boogie Bandem, s nimiž také v červnu 1970 vyrazila na své poslední kanadské tour, zvané Festival Express. Bylo zvláštní tím, že se odehrávalo ve speciálně upraveném vlaku a kromě hudby, valící se z jeho oken, byly vagóny narvány všemožným alkoholem. Zkrátka správný mejdan, bordel na kolejích.

Pustíme si Piece of My Heart, který původně nazpívala Aretha Franklin v roce 1967 - tedy o rok dříve než Janis Joplin s Big Brother & the Holding Company.

***

4. Antony Hegarty (Antony and The Johnsons)

Před dvěma lety jsem měla možnost vidět tohoto skromného umělce koncertovat s Janáčkovou filharmonií a byla jsem unešena. Antony má soulově zabarvený hlas plný emocí, prostřednictvím nějž vypráví příběhy ze života, týkající se lásky, ztracené osobní identity (je androgynem a transsexuálem) i mizející přírody. Mimoto je naprosto výjimečný skladatel - jeho hudba i hlas jsou jedinečné a nenapodobitelné.

Kromě spolupráce s kapelou (Antony nad The Johnsons) hostoval také na albech umělců jako byla kupříkladu Björk, Marianne Faithfull nebo Lou Reed.

Hegarty je také vizuálním umělcem, maluje obrazy a sám si navrhuje obaly alb, kostýmy a pódiové scény. Album Swanlights z roku 2010 doplnil knihou kreseb, obrazů, koláží a fotografií. Obrovskou odezvu měla také opera The Life and Death of Marina Abramovič v režii Roberta Wilsona, k níž složil hudbu (zdroj).

Pustíme si společné dílo Antonyho a Lou Reeda z tří trackového epíčka Lake, které vyšlo v roce 2004. Jmenuje se Fistful of Love.

***

5. Otis Redding

Naříkavý vokál nekorunovaného krále soulu Otise Reddinga se vryje do duše, dostane vás do kolen a uchvátí nádherným zabarvením. Tento černošský umělec začal vystupovat koncem padesátých let (je ročník 1941) a až do své tragické smrti (zemřel v prosinci 1967 při leteckém neštěstí, kdy letadlo havarovalo do jezera Monona) vydal šest studiových alb. Daleko více nahrávek však vyšlo po jeho smrti - byly složeny z bohatého materiálu, nahraného mezi lety 1965 až 1967 a živých vystoupení.

Dáme si skladbu z prvního alba Pain in My Heart, kterou budete určitě znát. Jmenuje se These Arms of Mine a je to velmi romantická záležitost.

Toť pro dnešek vše, přeji hezký poslech a dobrý zvuk!