Nahlédnutí do Peru (2)

Milí přátelé a čtenáři, dnes vás podruhé vezmu na fotografický výlet do Peru. Aby hned od počátku nevznikly žádné dohady, v Peru jsem nebyla já sama osobně, vyslancem do této země se stala má vlastní dcera, od níž jsem získala k publikaci tichý souhlas. Co jiného jí taky zbývalo.

V minulém dílu jsme se podívali do hlavního města, pluli kolem ostrovů Ballestas, proletěli se nad Nazcou a na jezeře Titicaca jsme mohli obdivovat plovoucí ostrovy. Tentokrát nás čeká výlet na Machu Picchu, a pak se ponoříme do zelených hlubin Amazonské džungle.

Už před dceřinou cestou mi bylo jasné, že v džungli bude hlavním problémem všudypřítomný hmyz. Sama jsem poněkud hysterická při spatření jakéhokoliv hmyzího exempláře (kromě much a berušek) v mé blízkosti a takový pavouk na zdi mi dokáže přivodit slušný šok. Dcera je na tom podobně, asi ji má hysterie nakazila a dobře si vzpomínám na příhodu, kdy jsme obě ječely při pohledu na (v našich očích) obrovského pavouka nad postelí v ložnici a budily syna s prosbou, aby ho zabil. Ten se nám samozřejmě vysmál a nakonec repelentem omráčený pavouk putoval z okna.

Je jasné, že v Amazonii nežijí jen takoví neškodní "záchodoví" pavoučci s dlouhýma nohama, ale vypasené chlupaté tarantule, které se také ocitají na jídelníčku domorodců. O přípravě jídla z těchto tvorů jsem zrovna tento měsíc četla v nejnovějším čísle časopisu Lidé a Země a při pohledu na "lízátko", jehož špejli tvořila osmažená pavoučí nožka a kulička byla uplácána z tarantulího masíčka, složitě zbaveného jedu a chloupků, se mi věru sliny nesbíhaly. Ale jiný kraj, jiný mrav, jak se říká.

Aby bylo jasno, tarantule nakonec v pralese dcera nepotkala, zato se setkala s invazí švábů, lezoucích jim do chatek skrz uvolněná prkna. Jedinou šancí bylo zalézt pod moskytiéru, utěsnit všechny škvíry a zavřít oči - ale zvukům těchto nočních tvorů stejně nelze uniknout. Když jsem se jí ptala, jak se vyrovnala s přítomností těchto nechutných zvířátek, odvětila, že si záměrně vsugerovala, že jde o cvrčky, kteří ztratili housličky.:-) Což o to, cvrček bez housliček může být roztomilý, ale asi jen v dětské pohádkové knížce.

Pobyt v džungli byl ovšem zajímavý nejen z hlediska entomologického, ale také botanického. Roste zde spousta druhů ovoce, které je nám naprosto neznámé a jehož roztodivné barvy a tvary ve mně probudily vzpomínky na Robinsona, jenž na pustém ostrově také zkoumal jejich jedlost. Samozřejmě se setkáme s nám známými druhy, jako jsou banány, papája, mango, roste zde také chlebovník i kakaové a kávové boby. Neznámého ovoce je však daleko víc a snad jedině domorodci by mohli vědět, které je dobré a z čeho by vám mohlo být špatně.

Když už jsme u botaniky, nemůžu se nezastavit pod vysokými stromy, které zde rostou opravdu až do nebe. Zelená střecha neboli plíce planety je tvořena několika patry, z nichž každé má speciální význam pro zachování biosféry. V tropickém lese panuje vysoká vlhkost, vegetace rychle bují a daří se zde velkému množství nejen rostlin, ale i živočišných druhů. Některé z nich můžete na místě pozorovat - kupříkladu hejna papoušků, tukanů a malé roztomilé opičky z čeledi malpovitých. U vod Amazonky uvidíte kajmany a největší vodní hlodavce kapybary a pokud budete chtít, můžete se zúčastnit lovu piraní. Během jejich lovu se v řece koupali lidé - jak jsem se dočetla, piraňa je nebezpečná jen při nízkém stavu vody a nedostatku přirozené potravy, takže jindy bezdůvodně neútočí. Přesto bych měla asi trochu problém se v takových vodách bezstarostně cachtat.

Z pralesa se ale vrátíme ještě ke slibovanému prvnímu výletu - k posvátnému městu Machu Picchu, které leží v nadmořské výšce 2430 metrů mezi tropickým pralesem a vrcholky And. Tohle město Inků bylo oficiálně objeveno teprve v roce 1911 a díky jeho umístění v rozrůstající se džungli zůstalo téměř nedotčeno rabováním. Můžete tudíž vidět neobvykle zachovalé centrum starobylé říše Inků, které je dnes zapsáno na seznamu Unesco. Machu Picchu (v překladu z kečuánštiny "starý vrch") je pojmenováno podle hory, tyčící se nad ruinami - Huayna Picchu - původní název města se samozřejmě nedochoval. Obestřen tajemstvím zůstává také důvod jeho náhlého vylidnění - existuje několik teorií, proč odsud Inkové odešli. Vzhledem k tomu, že se při vykopávkách nenašly žádné masové hroby, které by svědčily o epidemii či vyvraždění obyvatel, vyvstává domněnka, že Inkové tohle místo z neznámých důvodů prostě opustili. Dodnes také není jasné, jak Inkové, kteří neznali kolo, stavěli svá obydlí a chrámy z obrovských žulových kvádrů, které sesazovali na sebe bez použití malty. Kameny do sebe zapadají tak, že by byl problém mezi ně zasunout jakýkoliv úzký předmět; což je neuvěřitelné a svědčí to o genialitě těchto stavitelů a jejich technické vyspělosti. A samozřejmě tato skutečnost nahrává konspiračním teoriím o zásahu mimozemských civilizací.

Jako všude při cestování i v Peru musíte mít oči na šťopkách - hlavně ve městech v Jižní Americe je vysoká kriminalita a krádeže jsou na denním pořádku. Tak i dceřini spolucestující poslední den v Limě utrpěli újmu a během posezení v restauraci přišli o krosnu s fotoaparátem. Naštěstí v ní neměli cestovní doklady, což by znamenalo průtahy a asi by jen tak lehce z Peru nevycestovali. V Limě se také nedoporučuje cestovat metrem a vůbec hromadnou dopravou - může se totiž stát, že vás obestoupí skupina lidí a sebere vám všechno co máte u sebe. A nikdo vám nepomůže.

Problémem může být také pobyt ve vysokých nadmořských výškách, na které naše těla nejsou stavěná a nikdy se nedá dopředu odhadnout, jak budou reagovat. Návštěva v peruánské nemocnici je nepříjemným zážitkem, o nějž se jedna z turistek mohla s ostatními podělit. Nejvíce ji prý vyděsil zkrvavený chroptící člověk, kterého nechali ležet bez pomoci na chodbě a odmítli ho přijmout, i když vypadal, že každou chvíli umře. Pokud byste náhodou museli být hospitalizováni, neměl by vás překvapit fakt, že o veškerou stravu se musíte postarat sami, případně vám musí někdo jídlo donést.

Pokud ale budete respektovat veškeré zvláštnosti, neupozorňovat na sebe zbytečně a dbát na svou bezpečnost, jistě vás Peru ohromí - nejen nádhernou, rozmanitou přírodou, ale i množstvím kulturních památek, jaké nikde jinde neuvidíte.

Zdejší lidé jsou jako všude různí - možná vám někdy budou připadat laxní, neteční či neochotní se domluvit. Ve městech je velkým problémem obrovská nezaměstnanost, mnoho obyvatel pracuje bez řádného povolení. Časté jsou zde také stávky, během nichž nefunguje nic - všichni totiž musí být se stávkujícími solidární. Kdo by snad nechtěl a porušil tento nepsaný zákon, ten se dočká kruté odplaty - třeba v podobě rozbitého čelního skla autobusu s cestujícími na podlaze. Lucie jednu stávkovou hrozbu v Peru zažila, ale naštěstí nakonec došlo k příměří a týdennímu odkladu.

Peruánský venkov je podstatně klidnější, můžete obdivovat krajinu se zelenými terasovitými políčky, na nichž se pěstuje několik druhů brambor i kukuřice, fazole, rýže i cukrová třtina. Brambory zde venkované uchovávají docela zvláštním způsobem - nechají je přemrznout. Jiné druhy zase vysušují. Přemrzlé brambory jsou chutné, sušené vhodné pouze k zahnání největšího hladu. Hlavní přílohou v Peru je ovšem rýže, kterou už Lucie po třech týdnech nemohla ani vidět. Dělala jsem si legraci, že po příjezdu jí udělám rizoto. Samozřejmě na to nedošlo, přece bych jí to nemohla udělat.:-)

Teď se tedy pojďme podívat na fotografie, které určitě lépe než můj neumělý výklad zdokumentují pobyt v této úžasné zemi. Mé hlavní poděkování patří Lucii i jejímu příteli Ladislavovi, jejichž krásné záběry mluví za vše Jsem ráda, že díky nim spolu s vámi mohu nahlédnout do země, do níž se zřejmě nikdy nepodívám. Přeji příjemnou zábavu!

První část zde : nahlednuti-do-peru-1

Machu Picchu - pohled z hory

***

***

Komplexní pohled z hory Huayna Picchu

***

Detailnější záběry...

***

***

***

Intihuatana - česky místo, kde je připoutáno Slunce

***

Místnost tří oken - uvnitř se nachází trojice vyřezaných kamenů, představujících tři světy - podzemní, zemi a nebe. Uprostřed místnosti se nachází vztyčený kámen, který má vztah k uspořádání oken. zdroj

***