Mé oblíbené instrumentálky

Posloucháme-li nějakou skladbu, většinou vnímáme více aspektů. Zpěv a textové sdělení, zvuk hudebních nástrojů, střídání rytmu, refrén - to vše má vliv na poslech. Pokud si pustíme instrumentálku, zůstane nám 'pouze' možnost vychutnat si hudební stránku. Její tvůrci se musí daleko více snažit o to, aby posluchače zaujali. Podle mého názoru jsou instrumentální skladby nejen vítaným oživením klasických zpívaných alb, ale k vnímavému posluchači mohou promlouvat univerzálním hudebním jazykem emocí a rozvíjet jeho představivost.


Instrumentální hudba je z historického hlediska mnohem, mnohem mladší, než její kolegyně hudba vokální. Je známo, že lidský hlas je tím nejstarším hudebním nástrojem na zemi - pokud pomineme zvuky přírody a zvířat, které mu byly určitě inspirací. Už v dávnověku ale lidé k němu přidávali uměle vytvořené zvuky, jež jej podkreslovaly. Jednoduché dechové a bicí nástroje, vyrobené ze zvířecích kostí, kůží i přírodních materiálů jako větve a kameny doprovázely první lidské písně. Nikdo už se nedozví, kdy poprvé pračlověka napadlo rozeznít tón na kostěné píšťalce, nebo kdy o sebe poprvé křísl dvěma mamutími kostmi a s údivem poslouchal jejich zvuk.

Je jasné, že vývoj instrumentální hudby musel být složitější, zejména pro vývoj a zdokonalování hudebních nástrojů. K jejímu rozmachu došlo až koncem šestnáctého století, kdy se od sebe začaly striktně odlišovat party pro nástroje a vokály a už nebyly tak snadno zaměnitelné. Do té doby udávali tón skladeb zpěváci, jimž hudební nástroje tvořily pouze doprovod, či přispívaly ke zvýraznění jejich hlasu. S postupem času nástroje získávaly svůj typický styl odvozený nejen od své stavby, ale také od techniky hry. Instrumentální soubory pak mohly samostatně produkovat skladby, určené k poslechu či tanci.

Nebudeme se ale zabývat historií, podíváme se na postavení instrumentální hudby v dnešní době. Nejčastěji se s ní setkáme na koncertech klasické vážné hudby, ale slouží také coby podklad filmů. Ve sféře populární hudby má své místo v tvorbě jazzových, bluesových, rockových a heavymetalových muzikantů, naproti tomu v popu čistě instrumentální hudbu téměř neuslyšíme.

Existují skupiny, které svou kariéru a slávu postavily na osobité instrumentální intepretaci, jako je tomu u finské Apocalypticy, jenž se svého času věnovala přearanžování převážně metalových skladeb pro violoncellové party. Známá skladba Metallicy Nothing Else Matters v jejich podání získala zcela nový rozměr.
Další slavnou kapelou, produkující především instrumentálky, jsou skotští Mogwai, hrající melancholické a melodické kytarové kusy s hojným použitím efektů a zkreslení. Jako ukázka by mohla postačit tklivá Kids Will Be Skeletons.
Nesmíme zapomenout ani na jazzrock - Weather Report Joe Zawinula v roce 1976 rozšířili své řady o fenomenálního baskytaristu Jaca Pastoriuse a o rok později vydané album Heavy Weather také díky jeho přínosu znamenalo velký úspěch a mnohá ocenění. Nominaci na Grammy získala i jedna ze skladeb, Birdland.
Fenoménem mezi kytaristy je Joe Satriani, jehož dřívější i současná instrumentální alba jsou důkazem, že hudbu lze posouvat do stále vyšších dimenzí. Důkazem je i poslední výtečné album Unstoppable Momentum, z nějž si pustíme úvodní skladbu.

Daleko více je ale těch hudebníků, kteří se nevěnují pouze instrumentální skladbám, přesto občas nějakou na své album nahrají. Vybrala jsem pět různorodých kousků, které se mi líbí a které bych vám ráda představila.


1. Led Zeppelin - Black Mountain Side
Hned na první albu Led Zeppelin je tato krásná akustická instrumentálka, pocházející původně z repertoáru folkové zpěvačky Anne Briggs. Ta ji zpívala pod názvem Blackwater Side. Anglický kytarista Bert Jansch tuto skladbu přehrál, přidal k ní i nějaké vhodné riffy a vydal ji na svém albu Jack Orion v roce 1966; jeho verze byla ovšem zpívaná. Odtud se píseň dostala ke kytaristovi Pageovi, který některé motivy z Blackwater Side použil a nahrál ji jako Black Mountain Side s doprovodem indického hudebníka Virama Jasani na tabla.
Na koncertech ji Jimmy Page často spojoval s další instrumentálkou White Summer, jež vznikla ještě za dob jeho působení v The Yardbirds. Motiv z Black Mountain Side se objevoval většinou ve střední části White Summer, jak můžeme slyšet na tomto záznamu z koncertu v Royal Albert Hall v lednu roku 1970.

2. Pink Floyd - Marooned
Poslední studiové album Floydů, nahrané ovšem bez účasti Rogera Waterse, vyšlo v roce 1994 a jmenuje se Division Bell. Abych řekla pravdu, mám ho z pozdních alb Pink Floyd téměř nejraději. Nádherně vystavěné melodie, krásné téma, provázející celým albem a apelující na soudržnost mezi lidmi, atmosféra přátelství... Prostě krásná rocková deska, kterou je radost poslouchat.
Skladba Marooned je jednou ze dvou instrumentálek na albu a také jedinou písní, za niž Floydi v roce 1995 získali Grammy za nejlepší rockový instrumentální výkon.


Krátký instrumentální výlet nám poskytnou na svém albu Fragile Yes. Deska je plná překvapivých zvratů, nádherných melodií i psychedelických momentů.

4. Bombino - Niamey Jam
Loni vyšlo nigerskému kytaristovi a zpěvákovi album Nomad, které taky představil v září na koncertě v pražské Akropoli. Nemusím asi říkat, že jsem tam nechyběla.
Album produkoval Dan Auerbach z The Black Keys, jeho záznam byl pořízen v Nashvillu a vyšel pod prestižní značkou Nonesuch. Vzniklo pozoruhodné kosmopolitní dílo, zarámované hutným zvukem, zvýrazněným echem a vibracemi. Svižná, živá a rytmická Niamey Jam představuje ve zkratce náladu alba a Bombinovo podmanivé kytarové "trylkování".

5. Parov Stelar - Catgroove
Trochu z jiného soudku - rakouští elektronici, hrající bláznivou a nezaměnitelnou směsku jazzu, swingu a elektra, to je Parov Stelar. Tedy přesněji řečeno - Parov Stelar je umělecké jméno Marcuse Füredera, který má tento projekt na svědomí. Před dvěma roky jsem navštívila koncert, který odehráli na festivalu Colours of Ostrava a nebylo těžké jejich podmanivému stylu podlehnout. Skladba Catgroove pochází z roku 2009 a vyšla na albu Coco.

To je pro tentokrát vše, snad se vám něco líbilo a příště zase nashledanou!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Hudební abeceda - F jako Francie

Až naprší a uschne, pitomci

Arthur Lee: Vindicator