Černá hvězdo nad hlavou...
Jarek Nohavica v jedné své skladbě zpívá o městě mezi městy, hořkém svém štěstí a o tom, že když Pánbůh rozdával všecku krásu, Ostrava stála vzadu. Taková černá ovce v republice, o níž se mluvilo jen v souvislosti s rekordy horníků, kteří plnili plán rubání na stodvacet procent a jejichž mourem olemované oči by jim dnes záviděl kdekterý "emař".
"Emaři" bydleli na ubytovnách s rudou hvězdou nad branou a nápisem "Socialisticky pracovat, socialisticky žít" a domů si kromě vydělaných peněz vozili deputátní příděl uhlí a možná i kapavku. Takový socialistický emař se totiž po šichtě potřeboval trochu odreagovat a uvolnit, kteroužto ozdravnou kúru nejprve započal v hospodě "Na společenstvu" u čepované dvanáctky za pět pade a zakončil hned vedle v prvorepublikové kavárně Elektra. Chlapci v černých polobotkách a s typickými očními linkami byli nepřehlédnutelní a jejich štědře otevřená dlaň vábila paničky na lovu; paničky, které si chtěly trochu povyrazit a vydělat nějakou tu korunku. Často jejich šikovné prstíky vytáhly peněženku ze svátečních kalhot nic netušícího a alkoholem zmoženého havíře a už ji stěhovaly do své kabelky.
Ovzduší Ostravy bývalo v těch letech syté jak gulášová polívka a "vonělo" kilometry daleko. Černý popílek pokrýval stejnoměrnou vrstvou nejen domy, auta a travnaté plochy, ale i naše plíce. Vdechujíc ten hutný vzduch, věděla jsem vždy, že jsem doma. Mnohokrát jsem na prázdninách u babičky v čistém jihočeském městečku trpěla akutním nedostatkem smogu a během návratu jsem se v autobuse probouzela pravidelně třicet kilometrů před svým rodištěm. Ach, ten pohled, když jsme vjížděli na nádraží vedle dýmajících vysokopecních věží! A co teprve, když člověk nastoupil do tramvaje a uslyšel tu známou, milou ostravštinu!
Jako malá jsem se za ni styděla a u babičky se snažila předstírat český přízvuk. Moc mi to nešlo.
"To je ale škarede," pravila jsem jednou před svou "českou" přítelkyní a ta na mě hleděla jako spadlá z nebe. "Cóóó? Říká se 'vošklivý', nééé?" Tehdy jsem pochopila, že mluvíme rozdílnými jazyky.
V pozdějších letech jsem toho mazaně využívala k "štenkrování" Čecháčků a schválně si poručila v restauraci "sodovku", abych se pak naoko rozčilila, když mi byla přinesena sodová voda.
"Já ale chtěla sodovku," ukázala jsem rukou na žlutou láhev s limonádou a zblblý číšník mi láhev musel vyměnit.
A co teprve výrazy jako "sicherka", "štrample", "šramat", "bulaty", a ještě "hafo" jich - to bylo teprve pošušňáníčko!
Tehdy jsem si umiňovala, že jakmile dospěju, vypadnu z té černé díry někam pryč. Třeba do bílé Opavy, aby ten přechod nebyl tak drsný - hlavně co se jazykové bariéry týče. Léta plynula a já za nějakou dobu v ostravském hutném ovzduší vozila kočárek s malou dcerkou. Červená boudička bývala pokryta pořád stejně mastným prachem jako za dob mého dětství, komíny kouřily a dýmaly a předáci z dolů se chlubili na televizních obrazovkách rekordními těžbami. Černá louka byla černá, centrum Ostravy žilo, nakupovat jsme chodili do módního domu Ostravica a Horník a ve volných chvílích se bavili v proslulém ostravském klubu Fénix.
Léta plynula dál, doba se změnila a já pořád trčím ve svém milovaném rodišti. Bývalí "emaři" se buď odstěhovali, nebo dostávají invalidní důchody, obchodní domy se rozprodaly soukromníkům (a zvlášť Ostravica na to krutě doplatila), brány továren se zavřely. Místo do centra teď Ostraváci jezdí nakupovat do "zón" a u bývalého nádraží vyrostla nevzhledná Fukušima, v překladu další obludné obchodní monstrum. Zábavu obstarává Stodolní ulice, v níž už "zařvalo" několik klubů, majících v novodobé historii dobré jméno (škoda Bumerangu). Každoročně s přicházejícím podzimem nasávám do plic smog, jenž je stále výživný jak gulášová polívka a který nám může půlka republiky jen závidět.
Co se ale ještě změnilo? Nechci se stěhovat, protože přes to všechno mám své město ráda. Mám ráda lidi, kteří tu žijí, jejich upřímnost, přímočarost i srdečnost. Mám ráda to naše svérázné nářečí i zrezivělou spleť továrních komínů a všelijak zkrouceného potrubí, mám prostě ráda tu svou "černou hvězdu mezi městy". Možná je to mé hořké štěstí, možná zpečetěný osud, ale nemůžu jinak. Když slyším zpívat Jarka Nohavicu písničku "Ostravo", cítím, že je tak trochu i pro mě.
Komentáře
Okomentovat