Rodinné tradice

Vánoce jsou obdobím, kdy si nejvíc za celý rok uvědomujeme sounáležitost s rodinou a také zjišťujeme, jak moc nás ovlivňují tradice. Samozřejmě hlavně to na člověka padne tehdy, když zakládá nové hnízdo a dochází k prvnímu střetu tradic s partnerem a jeho rodinou. To se pak řeší otázky kupříkladu jakou polévku si uvaříme ke štědrovečení večeři - rybí, nebo hrachovou?, kdo dělá lepší salát, jestli moje či partnerova maminka, zda si dát kapra vysmaženého v trojobalu, či snad lososa nebo kuřecí řízek.

Samozřejmě Vánoce nejsou jen o jídle. Ale přiznejme si to - tradiční večeře je v mnoha rodinách nedotknutelná a každá rodina má pro tuto příležitost své letité a po generace děděné recepty, jak co nejlépe potěšit chuťové buňky svých členů.

---

V naší rodině se odjakživa vařívala na Štědrý den rybí polévka. Jak jsem se dozvěděla, tento zvyk k nám přišel z otcovy strany - babička rybí polévku vařila takřka stejně, jako ji dnes děláme my. Před ní ji vařily generace jejích ženských předků (předkyň by asi nebylo to správné slovo), tudíž jde o velmi silnou tradici a já, když ochutnávám silný vývar s křehce na másle osmaženou houstičkou, si vždy vybavím babičku v zástěře u kouřících hrnců.

K rybí polévce se v naší rodině váže spousta veselých historek. Táta každý rok dostával od přátel a známých kapří hlavy a někdy i vnitřnosti. Vnitřnosti kapra se ovšem musí co nejpečlivěji očistit a vybrat z nich žluč, která je uložena rafinovaně v jeho útrobách. Pokud se stane, že se žluč vylije, můžete je celé vzít a vyhodit do koše - hořkou pachuť z nich nevymyjete ani svěcenou vodou.

No a náš tatínek se chrtil na polévku a chtěl jí mít hodně. Jeden rok dostal s kapřími hlavami i trochu mlíčí a jiker, ovšem jak maminka po letmém olíznutí hned poznala, bylo to na vyhození. Zkrátka hořké a basta. Ale tatínek si to nedal vymluvit. "To se vymyje octem!" prohlásil nekompromisně a matka ho tedy nechala, ať si dělá, co chce.

Polévku vařil ve dvou největších hrncích, které v kuchyni našel. Byla to polévka jak ze sedmihlavé saně - obrovské hrnce bublaly a strašidelné kapří hlavy se v nich převalovaly spolu s kusy zeleniny. Vonělo to hezky, ale po ochutnání bylo jasné, že jeden hrnec je zcela nepoživatelný. Tedy - aby bylo jasno, hrnec samozřejmě nepoživatelný sám o sobě je, ale ten obsah!

Otec zuřil. Snažil se polévku zachránit přidáváním všeho možného, ale hořkost nepřebil. Tudíž obsah celého kastrolu putoval do záchodu a táta odcházel ven, aby si na procházce vyčistil hlavu a uklidnil se. Náš tatínek se totiž uměl pěkně vztekat (bohužel tuto tradici jsem taky zdědila) a když se mu nevedlo, to pak lítaly hromy, blesky a pro sprostá slovíčka nikdy daleko nešel.

Naštěstí pro tátu jeden hrnec polévky byl v pořádku - to ten s "našimi" hlavami - tudíž rodinná tradice zůstala zachována. Máma si neodpustila rýpnutí : "Vidíš, já jsem to říkala!", když nalévala kouřící obsah do svátečních talířů na svátečně prostřeném stole v obývacím pokoji. A tatínek, zamáčknuv slzu, prohlásil: "Ten školník (rozuměj ten, kdo darované ryby kuchal) je ale hňup!"

Je zvláštní, že o Vánocích si vždy vybavuji takové historky, ale už si přesně nepamatuji, co jsem kdy dostala pod stromeček. Kupříkladu si vybavuji Štědrý den u babičky - mohlo mi být tak pět let - kdy se táta dusil kapří kostí a snědl asi nejvíc suchého chleba ve svém životě. Vzpomínám na bratrovy rozzářené oči, když pod stromkem objevil velké šlapací auto. Na babiččin laskavý úsměv, s nímž mi předávala knížku o zvířatech, v níž byla rafinovaně ukryta stokoruna.

Myslím, že právě Vánoce jsou ideální dobou k utužování rodinných tradic, které si neseme do života. Vidím to sama na sobě. Každý rok rozechvěle kuchám kapří vnitřnosti s přesností zlatnického mistra a oddechnu si, když ochutnávám a zjišťuji, že v nich není ani stopy po obávané hořkosti. Posvátně nakládám brambory a zeleninu na salát podle maminčina receptu, a pokaždé si pak libuji, že lepší jsme ho ještě nikdy neměli. Při smažení řízků přidávám mrkev, nakrájenou na malá kolečka, aby se mi tuk nepřepaloval. Dělala to tak vždycky máma...

Zkrátka uchovávám to rodinné stříbro pro další generace. Tu kouzelnou a nezapomenutelnou atmosféru, kterou Vánoce mají. Mé snažení už se projevuje - když jsme s dcerou na Štědrý den konzultovaly naše přípravy, shodly jsme se do puntíku. Dcera předává dál náš prastarý recept na rybí polévku a nejlepší salát na světě a dá se čekat, že její děti (dítě), které jednou snad bude mít, taky budou vzpomínat na máminy kouřící hrnce a libé vůně. Vůně, chuť a rodinné teplo je totiž právě to nezapomenutelné, to, co nás provází ve vzpomínkách celý život. Ne drahé dárky, ale tradice - ta pomyslná zlatá nitka, která se táhne napříč staletími a utváří naše vnímání a prožívání těch nejhezčích svátků v roce. Samozřejmě se na ni snažíme roubovat i své vlastní, nové zvyky, ale původní nit pod nimi stále prosvítá a ukazuje nám, kým jsme a kam směřujeme.

A co vy? Čím jsou pro vás tradice?