Hej, mistře basu! (3. část)

Když jsem nedávno přemýšlela o tom, kteří baskytaristé by v mém seriálu neměli chybět, vytáhla jsem si jedno černé album s nápisem Truth to Power. Zasvěcení určitě tuší, o kom bude řeč. Ano, dnes si představíme jednoho z žáků Milese Davise, pátého člena Rolling Stones, sympatického a stále dobře naladěného chlapíka Darryla Jonese.

Darryl Jones se narodil 11. prosince 1961 (zanedlouho tedy oslaví dvaapadesátiny) v Chicagu a vyrůstal odmala ovlivněný hudbou. Jako chlapec se učil hrát na bicí, později se ale díky kamarádovi ze sousedství dostal k baskytaře - koupil si tedy kopii beatlovského Hofnera a začal se učit. Od této chvíle věděl, co v životě chce dělat. K tomu musím dodat, že závidím těmto muzikantům to, že se většinou ve velmi mladém věku umí rozhodnout. Ale hudba, to je asi osud a komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Darrylu Jonesovi ovšem dáno bylo, a tak pokračoval ve svém hudebním vzdělávání na Chicago Vocational High School a mezitím se stačil prosazovat na místní scéně.

Díky tomu, že jedním z jeho spoluhráčů byl Milesův synovec, získal Jones místo baskytaristy u něj ve skupině. Psal se rok 1983 a mladičký, tehdy dvaadvacetiletý hráč už stál na pódiích vedle muzikantů jako je Mike Stern, John Scofield a Bill Evans. U Milese Davise strávil čtyři roky a za tu dobu se kromě podílu na dvou albech naučil hlavně fungovat tak, jak náročný kapelník vyžadoval a hlavně - být na pódiu každičkou minutu přítomen v souladu se všemi ostatními muzikanty. Prý se stávalo, že po koncertě volal Darrylovi Davis k ránu na pokoj, aby mu sdělil své připomínky.

V roce 1989 se Jones vrátil do Chicaga, založil vlastní kapelu, ovšem ta neměla dlouhého trvání. V té době už měl slušné renomé a stal se vyhledávaným hráčem, po jehož službách se pídila spousta slavných hudebníků - jel turné s Herbie Hancockem, Ericem Claptonem, Peterem Gabrielem i Madonnou. K tomu se také podílel na nahrávání desek - s Ericem Claptonem to byl Journeyman, s Andy Summersem Charming Snakes, Philipem Baileym Inside Out. Toužil také po herecké kariéře, ovšem do toho zasáhl osud.

V roce 1993 byl pozván Keithem Richardsem na konkurz na uprázdněné místo po Billu Wymanovi. V podstatě bylo jasno hned - a Jones se stal neoficiálním pátým členem skupiny, i když je vlastně jen zaměstnancem a nemá žádný podíl z koncertních turné.

Mimo koncertování a nahrávání se Stouny se Jones angažoval i v mnoha dalších projektech. Pracoval pro umělce různých stylů - přes jazz, blues, rock i pop. Mezi poslední počiny patří hraní v kapele Stone Raiders, s níž vydal v úvodu článku zmiňované album Truth to Power (vynikající, lahůdková záležitost!) a nejnověji ho můžeme slyšet na albu 3 Brave Souls, kde s ním hraje John Beasley (klávesy) a Ndugu Chancler (bicí), všichni mimochodem absolventi školy Milese Davise.

Album s kořeny ve funky a jazzu vyšlo vloni a je velice dobrou ukázkou muzikantského umu a souhry všech zúčastněných. Darryl Jones na nahrávkách často sahá i po mikrofonu a jeho znělý, melodický hlas vás přesvědčí, že kromě baskytary je i velice zdatným vokalistou.

---

Teď si tedy dáme zase několik hudebních ukázek. Začneme od konce - skladbou od Třech statečných duší, která se jmenuje Wanna Get Away? ***

Další ukázka bude z živého vystoupení Stone Raiders (ještě jako Black Stone Raiders)

***

Naposledy si dáme skladbu Decoy Roberta Irwinga III z alba Milese Davise z roku 1983.

A pokud si chcete poslechnout, jak to zní, když hraje jen baskytara, pusťte si krátkou živou ukázku.

To je pro dnešek všechno, hezkou dobrou noc vám přeji a krásný celý nový týden.