Místo konání - Praha

Sedím ve vlaku, poslouchám klapot kol a sleduji ubíhající krajinu. Nervozitu posledních dnů střídá jiný pocit, ne nepříjemný. Proč já se do všeho vždycky tak vžiju? Jsem jako malá, jako holčička o Vánocích.

Zavřu oči a na chvíli unikám do úlevné dřímoty, před očima mi naskakuje defilé uběhnuvších událostí. Ten večer, kdy jsem z rádia zaslechla, kdo přijede do Prahy, jsem se chovala jak pomatená puberťačka. Málem jsem probudila všechny sousedy, své dvě již sladce spící děti určitě. Můj bojový pokřik a nadšené halasení ovšem vzápětí ochladlo, při uvědomění si stavu mých financí. Sklaplo mi ale jen na chvíli. Protože když něco opravdu chci, jdu za tím jako nenasytný pes za buřtem.

---

Kdyby bylo na mě, utratila bych všechny peníze za koncerty, hudbu a knihy. Jenže existují daleko prozaičtější věci, do nichž musím cpát své těžce vydělané prachy. Růžové svině spolykají značnou část mých příjmů, na kulturní vzdělávání už mnoho nezbyde. Ještěže nebydlím v Praze.

Tak jsem se zbavila svých pár cetek, starý snubní prstýnek, který mi beztak jen připomínal nevydařený vztah, jsem odnesla do zlatnictví a dostala za něj pár stovek. Jo, jsem cvok, já to vím, nikdo mi to nemusí připomínat. Tak se stalo, že den předtím, než jsem usedla do tohoto vlaku, jsem měla v ruce potřebný obnos a uháněla s obavou pro lístek na vytoužený koncert. Malá dušička ve mě se rozplynula při slovech : "A chcete stání k pódiu?". Ano, ano, chci!!! Ono to ještě není vyprodané? Jak to? Snoubil se ve mě spravedlivý vztek z toho, že koncert tak skvělého muzikanta se těší tak malému zájmu a zároveň radost z této skutečnosti. Ach, tak já přece jen jedu! Do Prahy po dvaceti letech! Trochu se bojím, ale zároveň neskutečně těším. Zlatá Praha!

Sedím v kupé, Maniakální Nirvana mi hučí do uší ze starého, napůl rozbitého diskmenu, a nadskakuji vzrušením. Na nádraží v Ostravě jsem nepotkala jediného souputníka, snad jel jen pozdějším vlakem. To je už tak, musím být všude první.

Na hlaváku v Práglu nejprve opatrně vylézám ven, abych nasála nikotin po dlouhé cestě. Parčík s lavičkami vypadá nevábně a navíc prší. Všude jsou divní lidi se psy, v hale hnízdí holubi. Vím, že musím na metro a oddaluji tuto skutečnost jak se dá. Bojím se totiž eskalátorů, a taky se bojím, že vystoupím někde úplně blbě. Ochytávám vlasatého mladíka, který vypadá vstřícně, a nechám se vést do podzemí.

Svištím v soupravě vstříc Hušákově outů aréně, už vystupuji, už procházím kontrolou. Deštník cpu co nejhloubš do batohu, co kdybych s ním někoho práskla po hlavě. Ochranka mě pouští a mé oči spočinou na děvčeti, které na mě čeká u vchodu do sálu. Fanoušci už zabrali nejlepší místa pod pódiem, tak si jdeme stoupnout za ně. Holčina je se mnou hned kámoška, máme si co povídat. Naše peripetie ohledně lístků byly psány přes kopírák. Taky je švorc.

V přátelském hovoru mezi svými se cítím jako ryba ve vodě. Společně 'přetrpíme' předkapelu, od níž jsem při děkovačce získala tričko, a pak už nevnímám svět kolem. Z pódia se line vůně indických tyčinek a z oparu vystupuje můj rockový Bůh s kapelou. Oči mi padají z důlků, sanice zase na podlahu, když spustí první skladbu. Vzápětí jásám, zpívám, tleskám jako o život, až mi praská kůže na rukou.

Střídá se jedna píseň Led Zeppelin a jedna novinka ze zatím nevydaného alba. No Quarter se Shine It All Around, Black Dog s Freedom Fries. Závěrem se mi podlamují kolena u klasiky Babe I'm Gonna Leave You a přiživuji les rukou během Whole Lotta Love. Sleduji s otevřenou pusou i fanouška, který drze vylezl na pódium, aby si s Plantem mohl potřást rukou. Vidím jeho reakci - ukazuje chlapíkům z ochranky, jestli náhodou nespí. Fanouškův zážitek končí jeho vyvedením a jede se dál. Necítím nohy ani ruce, připadám si jak po opici. Jsem opilá hudbou, omámená a zmatená. Poprvé jsem slyšela naživo ten božský hlas, který před mnoha lety plnil kluby a stadiony až po střechu, poprvé jsem slyšela skladby z jeho nového a nejlepšího alba Mighty Rearranger, které se pár týdnů poté stalo ozdobou mé sbírky.

Je to už víc než osm let, co jsem byla v Praze na tomto koncertě. Do hlavního města jezdím především za kulturou, a tak trochu závidím Pražanům jejich možnosti. Ale zase je to pro mě malý svátek, když se můžu vypravit vstříc dalším zážitkům.

P.S. Podle využívám tématu k informaci o soutěži zde na blogu - kdo má podobné vzpomínky na koncert (libovolný) a chtěl by vyhrát pěknou hudební knihu, nechť nahlédne sem.