U příležitosti narozenin Roberta Planta

Dnes, 20. srpna 2013, slaví pětašedesátiny Robert Plant. Dobrá příležitost k ohlédnutí za téměř padesátiletou hudební dráhou člověka, který pomáhal formovat jednu z nejzásadnějších kapel v rockových dějinách a jehož eklektická sólová tvorba se nesnažila těžit z bývalé slávy Led Zeppelin, naopak se jí často záměrně vyhýbala.


Kdybychom se teď mohli přenést do hluboké minulosti, do anglického Kidderminsteru roku 1961, spatřili bychom obyčejného třináctiletého chlapce, který k nelibosti rodičů poslouchá Elvise Presleyho a Jerryho Lee Levise a nacvičuje si pózy před zrcadlem. Od rockabilly pak jeho zájem přecházel k americkým bluesmanům, z nichž především Robert Johnson zaujal mladíka svým emocionálním projevem a schopností vyprávět píseň jako příběh. Plant postupně objevoval i další umělce, jako byli Charley Patton, Willie Brown a Son House a propadal kouzlu hudby čím dál víc. Rock, blues, rock'n'roll, to byla muzika, kterou mladý Plant hltal k nelibosti svých rodičů - ovšem, pokud slyšeli po sedmnácté 'I Like It Like That', kterou si syn pouštěl na magneťáku, není divu, že ho odstřihli od zdroje. Ale přesto, že Plantovi rodiče nechtěli mít z jediného syna zpěváka, vlastně zásadně proti jeho zálibě v hudbě nebyli. Otec Roberta vozil do klubu Seven Stars Blues Club v Stourbridgi, aby si poslechl opravdové blues naživo.
Robert vlastně už v dobách svého raného mládí prokazoval značně vyspělý hudební vkus a velký zápal pro muziku. Jeho idoly se etablovaly z černošské scény, mezi oblíbené interprety patřili bluesoví velikáni Skip James, Bukka White, Muddy Waters, John Lee Hooker a B. B. King. I když prvotní inspirace Elvisem měla velký vliv na Plantovu rodící se image, přece mu v srdci nejvíce utkvěl Robert Johnson a jeho Preachin' Blues - byl jím doslova uhranut. Takovou smršť pocitů, radosti, bolesti, klidu i vzrušení u žádného jiného interpreta nepoznal. Mladý Plant si kupoval alba svých oblíbenců za své první peníze, vydělané rozvozem novin a snil o tom, že se jednou bude hudbě věnovat naplno.

Jeho představy se poněkud rozcházely s tím, jaké plány měli rodiče. Měl vystudovat na účetního, ale kariéra úředníčka, zahrabaného celý den v lejstrech, nebyla pro ctižádostivého chlapce tím pravým. Při první příležitosti utekl k muzice a nastoupil do vlaku plného dobrodružství i prvotních zklamání. Věřil, že jednoho dne prorazí.
Sedmnáctiletý Plant odešel z domu a protloukal se od jednoho neutěšeného zaměstnání k druhému. Střídal kapely, z nichž poslední, pojmenovaná po písni Johna Lee Hookera 'The Crawling King Snakes' (později přejmenovaná na Listen) čile koncertovala, kde to jen šlo a taky díky komerčnějšímu zvuku měla početnější publikum, než tomu bylo u předchozích pokusů. Díky tomu také získali smlouvu od společnosti, hledající nové talenty (CBS) a nahráli oficiální singl s předělávkou písně od Young Rascals 'You Better Run', který ovšem vzbudil jen vlažný ohlas.
Někdy v té době se Plant potkal s Johnem Bonhamem, v němž našel spřízněnou duši, a také u něj nějaký čas bydlel.

Trvalo ještě nějaký čas, než se tito dva stejně staří chlapci stali členy jedné z největších rockových kapel všech dob - během té doby Robert Plant třikrát dával dohromady Band of Joy, skupinu, která nikdy nezískala nahrávací smlouvu a jejíž dema se později objevily na Plantově výběru Sixty Six To Timbuktu, vydaném v roce 2003. Band of Joy ve své třetí sestavě s Plantem za mikrofonem a Bonhamem za bicími ( na kytaru hrál Kevyn Gammond, klávesy obstarával Chris Brown a basu ladil Paul Lockey) byli vlastně přímým předchůdcem Led Zeppelin.

Během účinkování v Band of Joy Plantův hudební vkus prodělal další změnu - od blues, které nadále zůstávalo jeho láskou, se začal zajímat o west coast a kapely Západního pobřeží - ve středu jeho zájmu teď byli Love a Buffalo Springfield či Jefferson Airplane. Obdiv pociťoval i k Neilu Youngovi a Joni Mitchell, jejichž nahrávky doslova hltal. Tato změna se promítla i do repertoáru kapely.

V osmnácti letech Plant potkal svou budoucí partnerku, Maureen Wilson, s níž se o dva roky později oženil. Atraktivní Asiatka, žijící i se svou rodinou ve čtvrti Trinity Road, poskytla Plantovi zázemí a podporu v době, kdy se mu příliš nedařilo, a také nepřímo způsobila, že se začal živě zajímat o asijskou hudbu. V prostředí indických imigrantů Robert nasával odlišnou kulturu i příběhy zpěváků zhudebnělé poezie ghazal, jako byl kupříkladu Hemant Kumar.

Plant během těchto let sbíral cenné zkušenosti - jak poslechem a studiem nahrávek, tak i vlastním vystupováním, byť bez výrazného úspěchu. Než se přidal k Led Zeppelin, nahrál u CBS dva další nasmlouvané sólové singly, jež z něj naštěstí bezúspěšně měly udělat novou popovou hvězdu a dostal se také do centra zájmu Alexise Kornera, jemuž přezdívali Otec britského blues a který pomohl mnoha jiným muzikantům. Robert s ním nahrál dvě skladby, v nichž vynikl jeho vokál se silným bluesovým cítěním - Operator a Steal Away, které vyšly v roce 1972 na albu Bootleg Him.

Led Zeppelin byli významnou kapitolou profesního života Roberta Planta, kterou nelze přehlédnout. Díky působení vedle ostřílených hráčů Jimmyho Page a Johna Paula Jonese se Plantovi dostalo té nejlepší školy a také potvrzení jeho snu o hudební dráze. Nesmírný úspěch kapely byl kombinací neobyčejných čtyř talentů i zvláštní souhrou a chemií, která fungovala na pódiu i mimo něj. Každé album, které kapela za dvanáct let činnosti vydala, se může počítat k zlatému hudebnímu fondu - jejich hvězda bohužel vyhasla smrtí Johna Bonhama v září 1980. Každý ze zbylých členů se vydal na sólovou dráhu - a Robert Plant si uvědomoval, jak obtížné to bude, proto se snažil ze sebe setřást nálepku 'toho, co hrál v Zeppelinech'.

Robert Plant je vlastně jediným ze zbylé trojice, kterému se podařilo opustit vlastní minulost a vrhnout se do nejistého podniku - tvořit sám za sebe hudbu, která bude potvrzením jeho talentu a nebude se opírat o jméno a spolupráci významné kapely. Rok 1982, jenž přinesl vynikající album Pictures at Eleven, byl počátkem strhující a někdy i nevyrovnané sólové pouti Roberta Planta.

Tím hlavním, co fascinuje už hezkou řádku let jeho fanoušky, je moment překvapení, tvůrčí náboj. Robert je skutečným hudebním chameleonem, hádankou a nesmírně inspirativním muzikantem, vnímajícím hudbu v souvislostech. Je pevně zasazen v tradici blues a staroanglického folku, ale dokáže aplikovat do svých písní nové postupy. Jeho hluboké hudební znalosti i výběr spoluhráčů mu pomáhají prosazovat se na moderní hudební scéně bez toho, že by působil jako vykopávka nebo směšný stařec, kopírující nové trendy. Dokonce se zdá, že postupem let získává stále větší úspěch - vizitkou by mohlo být pěti Grammy oceněné album duetů s o dvě generace mladší zpěvačkou a houslistkou Alison Krauss Raising Sand (2008), nebo předchozí eklektické a svěží Mighty Rearranger(2005). I poslední album Band of Joy, které nás zase trochu vrací na začátek příběhu, bylo velmi dobře hodnoceno - odráží se na něm venkovská idyla jako vystřižená z období Led Zeppelin III, strašidelná psychedelie i skutečná radost, prožitá v každé notě a odzpívaném tónu, vycházejícím ze zpěvákova hrdla.

Robert Plant tedy dnes slaví 65. narozeniny a i když by mnoho fanoušků Led Zeppelin opět rádo vidělo tuto formaci spolu na pódiu, věřím, že raději bude nahrávat se svou nynější kapelou Sensational Space Shifters. I když, u něj člověk nikdy neví. Ale jedno je jisté - Robert Plant není pohodlný chlapík, který vyhledává jednoduché postupy a nerad se vrací k něčemu, co už je dopodrobna prozkoumané. Ať se mu tedy v dalších letech daří!

Robert Plant & Sensational Space Shifters - Spoonful' live 2013

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Hudební abeceda - F jako Francie

Až naprší a uschne, pitomci

Arthur Lee: Vindicator