Nastupte si, prosím, máme společnou cestu

Oč lépe jsme na tom my, městští lidé, oproti vesničanům! Nejen že máme hromadnou dopravu - ale ty možnosti, které skýtá! Buď pochválen, kdo vymyslel tento způsob cestování městskou džunglí.

Každý, kdo denně pospíchá na tramvaj, autobus či metro, si je jistě vědom netušených možností, které mu tento způsob cestování skýtá. Kromě toho, že má možnost souznění s davem osob majících stejný cíl, jsou tu ještě další klady, na něž bych ráda upozornila.

---

Kolektivní způsob cestování je vhodný jak pro pozorovatele-psychology, kteří zde mají přímo žně a mohou sledovat v přímém přenosu nejrůznější lidské osudy, tak i pro samotářská individua, která poznáme podle zavřených očí (či zabořených do denního tisku) a uší ucpaných sluchátky. Na své si přijdou i cestující exhibicionisté, neboť mají zaručeno publikum nejméně po tu dobu, než dopravní prostředek dojede z bodu A do bodu B, i lidé osamělí, nemající jinou možnost kontaktu než v tlačenici. Letmé doteky a náhodné hovory tak přispívají k zachování jejich duševního zdraví a zaručí, že tito lidé si díky tramvaji či autobusu stále udržují jistý společenský kontakt.

Dále zde můžeme vysledovat typy, cestující hlavně z důvodu uspokojení své denní dávky konfliktů a ventilace i těch názorů, za které by je jinde už dávno poslali do p.dele. Takoví lidé přesně odhadnou, komu mohou povídat o bezbřehých křivdách a o životě, plném úskoků proti jejich nevinné osobě. Jejich účelem není vést dialog, ale pouze získat dostatečně trpělivého posluchače. Ovšem pozor - není radno se s těmito osobami pouštět do jakékoliv diskuse! Pak totiž hrozí, že se jich nezbavíte, a pokud byste snad měli odvahu jim oponovat, riskujete verbální útok na svou osobu. Dotyčný vás zasype takovými argumenty, že se z nich budete otřepávat ještě několik dnů.

Pak jsou zde lidé, trpící samomluvou. Tyto osoby překvapují svými osamělými výkřiky zejména ve chvílích, kdy dopravní prostředek čeká někde na křižovatce (přechodu pro chodce, přejezdu vlaku). Většinou se sestávají se zde nepublikovatelných výrazů, padajících nejen na hlavu řidiče, ale i celého dopravního podniku. Takový člověk si celou dobu mumlá pod vousy něco nesrozumitelného, ale v okamžiku, kdy stojící tramvaj zhatí jeho plán na dostižení navazujícího spoje, mívá potřebu nahlas projevit svou naštvanost na celý ten všivý svět.

Další kapitolou jsou lidé přátelští a družní. Většinou to bývají starší osoby, které po nástupu do vozidla zjistí, že se v něm nachází vrstevník, či vrstevnice a okamžitě zapřádají hovor. Výměna zkušeností z lékařských ordinací a nemocnic bývá provázena barvitým popisem zážitků z výměny kyčelního kloubu, povzdechy nad tím, jak už to zdravíčko neslouží, jsou vystřídány chlubivým popisem mimořádně nadaných vnoučátek a končívá to povzdechem nad drahotou a zážitky z obchodních řetězců. Tito lidé jsou neškodní, protože si vystačí sami a málokdy mají snahu do svého družného hovoru násilím zatáhnout i další osoby. Ale nebrání se tomu a klidně vás zahrnou do svého diskusního kroužku.

V dopravních prostředcích si přichází na své i ti (nebo spíš ty), které si pletou tramvaj s přehlídkovým molem. Nejrůznější módní kreace bývají doprovázeny významnými a závistivými pohledy okolo sedících či stojích žen (Teda já nemám zdaleka tak velký zadek, ale tohle bych si na sebe nikdy nevzala.... Že se na sebe nepodívá do zrcadla... To přehnala... Tak krátká sukně? Vždyť jí jde vidět až bůhvíkam, nestydě... ) a významnými a zaujatými pohledy okolo sedících či stojících mužů (Ta má ale prdelku... Stála by za hřích.... případně: Je to hnus...)

Pokud se taková modelka rekrutuje z řad mladých dívek, většinou je si velmi dobře vědoma pozornosti, která je jí věnována a dokáže své tělesné přednosti prodat. Pokud je modelek celý hlouček, bývá v něm mnoho chichotání a veselých povídaček na téma, jak byla která z děvčat včera na solárku, kdo jí volal a co psal kamarád na facebooku, kolik toho vypila předevčírem v klubu a kam půjde dnes večer. Při tom všem dokážou děvčata házet očkem po potencionálních zájemcích a sledovat, co s nimi jejich přítomnost provádí.

Ovšem nejen dívky a mladé ženy dokážou udělat z tramvaje na chvíli módní salón. Jsou i jisté typy mužů, kteří se zase chlubí vypracovaným tělem - všimněte si, že takoví si většinou nesednou, aby mohli držíce se tyčky demonstrovat hru svalů a přesně ten správný odstín opálení.

Dopravní prostředky bývají také místem setkávání, a to:

1. dávných známých: "Karle! Ty kluku ušatá, kdy my jsme se naposledy viděli? Kam máš namířeno? A co manželka, ehm, koho sis vlastně tehdy vzal?"

2. známých: "Karle! Tedy, kdybychom se domluvili, tak se třikrát za den nesejdem! A kam jedeš? A co manželka, proč s tebou nejede? Ehm... to je vlastně dobře, co takhle zajít na jedno?!"

3. neznámých: " Nazdar, hádej kdo jsem!" .... chvíle nechápavého civění z druhé strany...." No přece jsme spolu chodili do školky!"

4. účelových: "Slečno, něco vám upadlo... A neměla byste třeba večer čas?"
5. nevítaných: "Kryj mi záda, támhle sedí bývalka! Jestli mě zmerčí, bude ji zajímat, proč jsem tento měsíc neposlal alimenty!"

Nejrozšířenějším jevem v dopravním prostředku je cestující - čtenář. A je jedno, zda je to intelektuál, hltající klasika, či buran, listující barevně tištěným bulvárem. Jedno mají tyto osoby společné - četbou dokážou zdatně maskovat, že si nevšimli babičky o holi, která se nad nimi neúspěšně snaží udržet rovnováhu a nemá odvahu je v bohulibé činnosti rušit.

A necháme si prostor i pro zvláštní kapitolu, takzvanou ťuťací. Jejími protagonisty jsou cestující v kočárku - dětičky s nevinným pohledem a nezkaženým úsměvem.
"Ťuťu, ty jsi ale hezký chlapešek!" žvatlá paní na dítko, které se vzápětí rozeřve strachy při pohledu na její špatně upevněnou zubní náhradu.

"Ťuťu, ono še nám to rožplakalo! Ňuňu, neplakej," ťuťá paní, zatímco dítě řve, jakoby ho vraždili. Tu následuje myšlenkový obrat - ňuňací paní změní pohled na věc a studeně pronese:

"Tak rožmažlené dítko jsem tedy ještě neviděla! To je ta dnešní výchova! To za nás...." a následuje výčet toho, jak vzorně se chovaly její děti i děti jejich dětí - to vše za řevu škvrněte a skřípajících zubů (zatím vlastních) jeho matky.

Ovšem děti mohou být střídmě dávkovaným ťuťáním i potěšeny, a pak není nic krásnějšího, než dialog s dobře naladěným tvorečkem - většinou jediným v celé tramvaji (autobuse...).

Městská hromadná doprava je krásné místo. Plné setkávání, sdílení, nalézání a ztrácení (peněženek a dokladů v tlačenici), učení (na písemku či zkoušení). Je to přehlídkové molo charakterů, místo pro hádky i usmiřování, rvačky i láskyplná vyznání, zkouška čichových buněk i nervů, solidarity, snášenlivosti a generačních rozdílů. Je to také jedno z mála míst, kde se v plné síle projeví naše povahy a to, jací ve skutečnosti jsme a ... světe, div se, ... pro mě je to hlavně poměrně spolehlivý způsob, jak se denně dopravit do práce i z práce. Věřím tomu, že nejsem sama a že nás, co využíváme MHD hlavně k účelu, ke kterému byla stvořena, je víc.