Má "bezdomovecká" zkušenost
Jak lehce se odsuzuje člověk na dně, jak lehce vyvolá slzy falešného soucitu, nebo naopak vlnu odporu a nepochopení! Pro ty, kteří z pohodlí svých načančaných domovů sledují ty podivné postavičky, hrabající se v odpadcích a válející se ve špíně a prachu u cest, je těžké pochopit, že ne každý má v životě stejné šance a ne každému při jeho startu padla šťastná karta. A pak taky to, že nejsme všichni stejní a každý z nás nemá potřebu žít podle pravidel společnosti.
Představte si kupříkladu, že jste byli vychováni v dětském domově, nefunkční rodina o vás ztratila zájem (případně si z ní odnášíte dědičnou zátěž a vzpomínky na fyzické a psychické týrání), nikdo o vás nestál, neměli jste "svého" člověka, ke kterému byste citově přilnuli a který by vám stejným oplácel. Vždy se kolem vás střídaly tváře lidí, pečujících o vaše základní potřeby bez toho, že byste je nějak zvlášť zajímali. Nenaučili jste se dávat a přijímat lásku, nenaučili jste se starat sami o sebe tak, jako se tomu učí dítě v rodinném prostředí. V osmnácti vás vykopnou na ulici a starej se!
Dnes už existují takzvané domy na půl cesty, kde se čerstvě dospělé děti z problematického prostředí učí samostatně hospodařit a žít. Mnohé z nich se v té době už potýkají se zákonem, drogami, mají za sebou pobyt na ulici. Některým se podaří nastartovat a protlouct se životem bez větších šrámů, ale většina z nich těžce bojuje se svou minulostí a později končí tam, odkud původně přišla.
Před šestnácti lety jsem si sama na vlastní kůži zkusila, jaké to je být bezdomovec. Ne bez střechy nad hlavou a na ulici, ale v prostředí takového domu, který pomáhá matkám s dětmi ve svízelné životní situaci. Byla jsem i s dvěma dětmi nucena opustit náš byt, který jsem do té doby sdílela s bývalým manželem a odejít do relativního bezpečí azylového domu. Nikdo, kdo to neprožil, si nepředstaví, jaké je soužití s někým, kdo vás udržuje v permanentním strachu. Ponižování, nadávky i fyzické napadání dosáhly vrcholu a já chtěla z toho šíleného kolotoče vystoupit.
V domově pro matky s dětmi jsem našla útočiště, ale také poznala spoustu lidí, ke kterým byl život ještě krutější. Většina mých spolubydlících pocházela z poměrů, které by se rodinou daly nazvat jen s velkým otazníkem a mnoho z nich nedokázalo dát svým dětem to, co doma nedostali. Naopak jim měrou vrchovatou dopřávali toho, čeho se dostávalo jako dětem jim - řvaní, bití, nadávek.
Zprvu jsem nechápala, proč se ty matky tak chovají. Žila jsem v naivní představě, že jsou to chudery, které prožívaly něco podobného jako my a měly pouze smůlu ve vztazích. I když jsem si dobře uvědomovala svůj díl viny za to, že jsem si špatně vybrala partnera a kvůli tomu sebe i děti uvrhla do tak nezáviděníhodné situace.
Postupem času jsem poznávala jejich jednotlivé příběhy, které mi vyprávěly, a byla jsem šokována. Některé z nich jsem popsala v článku Jak se žije matkám v azylových domech.
Byla jsem svědkem toho, kterak mladá matka odvážela asi dvouleté dítě v kočárku do kojeneckého ústavu, protože pro ni v domě nebylo místo. Poznala jsem matky alkoholičky, které se nedokázaly zbavit svého návyku a kvůli němu o děti přišly. Poznala jsem matku, která byla regulérní bezdomovkyně a i se svou dcerou se protloukala po podobných zařízeních po celých Čechách a Moravě. Zažila jsem i cizinku s hepatitidou, která přišla z uprchlického tábora do Prahy, kde otěhotněla a partner ji i s nenarozeným dítětem odkopl. A také ženu, která se na stará kolena 'podařilo' přijít do jiného stavu a o své postižené dítě nestála.
Mezi matkami jsem byla jednou z "bílých vran", jednou z těch, u nichž nikdo nechápal, jak se v takovém prostředí ocitla. Ano, měla jsem rodinu, od níž bych snad v těžké situaci mohla čekat pomoc, ale tuhle hořkou pilulku jsem musela spolknout sama. S pocitem ponížení a bez pevné půdy pod nohama, se studem za to, kam jsem své děti přivedla a se strachem z budoucnosti. Byla to velmi trpká zkušenost, ale jsem za ni vděčná. Na vlastní oči jsem se přesvědčila, že nic není jen černé a bílé a když jsem se po půl roce konečně vracela zpět do prázdného bytu, z něhož se mezitím bývalý manžel odstěhoval, byla jsem šťastná.
Po pár letech jsem shodou okolností přičichla k práci, která souvisí se sociálními službami a i když s bezdomovci přímo nepracuji, potkávám je denně. Z vlastní zkušenosti vím, že odsoudit člověka je lehké, ale pochopit už horší. Jsou mezi nimi takoví, kteří měli tu smůlu a přišli o všechno, i ti, kteří si tento styl života vybrali dobrovolně. Někteří se snaží najít si alespoň příležitostné zaměstnání a uchytí se třeba jako prodejci Nového prostoru. Pak jsou i tací, kteří pro peníze jen natahují ruku. A kupují si za ně alkohol, aby na chvíli zapomněli.
Nesouhlasím s těmi, kteří dávají bezdomovci pěťák s poučením, co si za něj má koupit. Pokud chci někomu něco dát, je na něm, za co peníze utratí. Ještě jsem se nesetkala s tím, že by mě bezdomovec napadl a snažil se mě okrást. Ale už jsem častokrát stála tváří v tvář člověku, který působil slušně a civilizovaně a brousil si na mé peníze zuby. Tito "slušňáci" jsou podle mě daleko horší, protože na první pohled vypadají solidně. Nejsou otrhaní a nesmrdí. Ale v jednom okamžiku z vás můžou udělat bezdomovce třeba tím, že vám předloží k podpisu výhodnou smlouvu o půjčce.
Komentáře
Okomentovat