"Ďáblova" hudba

R: Léto je v plném proudu, okurková sezóna vrcholí, co kdybychom na blog napsali nějaký ten článek o konspiračních teoriích?

G: Můžeš to zkusit, trocha teorie nikoho nezabije. Snad.

R: Fajn, jsem ráda, že souhlasíš. Máš nějaký návrh?

G: Tak třeba... Schody do nebe?

R: Myslíš tu historku s textem, co dává smysl, když se pustí pozpátku?

G: Kupodivu ti to myslí. Jaký div v tom horku. Přesně to jsem myslela.

R: Ty dobře víš, že tohle téma je pro mě jako stvořené! Už jdu na to...

---

Tak nějak to vypadalo v mé hlavě, když jsem se rozhodovala, zda psát článek k tématu. Jakožto hudebního fanouška a obdivovatele Led Zeppelin mi v souvislosti s konspiračními teoriemi vytanula na mysli jedna z nejslavnějších skladeb v dějinách. Jestli o tom totiž nevíte, tak právě tato píseň byla podrobena dost důkladnému zkoumání jakéhosi baptistického výboru pro ochranu posluchačovy duše. Po poslechu pozpátku se zrodila teorie o skrytých satanistických promluvách a souvislém textu, oslavujícím Satana.

Abychom se podívali na tuto problematiku trochu šířeji, musíme se vrátit někdy na začátek minulého století - někdy do roku 1911, kdy spatřil světlo světa jeden z nejvýznamějších bluesových hudebníků, který kdy žil. V deltě řeky Mississippi, kde přišel na svět, se tradovalo, že počká-li začínající bluesový hudebník za měsíčné noci na nějaké opuštěné křižovatce, přijde sám ďábel a naladí mu kytaru, čímž spolu uzavřou smlouvu, v jejímž obsahu bude moc, sláva a vydělané peníze - ovšem za zaprodanou duši. Téma jako z pohádek. Mladý Johnson ale svým životním stylem opravdu ztělesňoval lidovou víru v ďáblovu moc, která ovládá struny bluesové kytary. Naříkavý a kvílivý zvuk nástroje, na nějž hrál uraženým hrdlem láhve, doprovázely texty prozrazující vnitřní rozervanost umělcovy duše. V jedné ze svých nejznámějších písní Hellhound on My Trail se zpovídá ze strachu, že pekelník dostihne jeho duši.

Nakonec černý bluesman umírá mlád ve věku sedmadvaceti let za poněkud nevyjasněných okolností - údajně otráven žárlivým manželem jedné ze svých obdivovatelek. Lidová fantazie ovšem pracovala naplno, a tak se Johnson stal slavným nejen pro nenapodobitelný styl využití bottlenecku, ale i pro svůj neobjasněný odchod. Jako mnoho jiných slavných osobností byl pohřben v tichosti do bezejmenného hrobu a jeho kytara zmizela.. Ovšem to, co zůstalo, byla legenda a hudba, v níž se inspirovala celá řádka hudebníků, přicházejících po něm.

Blues, to je hudba, která vznikla z útlaku. Vyrvána z kořenů a přenesena do jiné země, nesvobody a otroctví, ztělesňovala veškerou bolest a hněv utlačovaných. Muzikanti umírali mladí, nepochopení a bez peněz - uznání se jim dostalo často až mnoho let po smrti.

Na konci šedesátých let vznikli Led Zeppelin, kteří se k odkazu starých bluesmanů nepokrytě hlásili. Na jejich prvním albu můžete najít dost bluesových kousků, zahraných ovšem s neobvyklou razancí a typickým střídáním nálad. Třešničkou na dortu je už jen kouzlo okamžiku a výborně zachycený zvuk nahrávacího studia.

Ovšem to, že Zeppelini bluesmany obdivovali, je jedna věc. Druhá věc je, že je provázela stejně neuvěřitelná historka, jako Roberta Johnsona. Údajně se totiž tři členové kapely (Robert Plant, Jimmy Page a John Bonham) upsali ďáblu. Odměnou jim měl být nesmírný úspěch a nehynoucí sláva.

Když se na to podíváme logicky, tak hudba byla odjakživa opředena tajemnem. Každý virtuos byl tak trochu šáhlý chlapík (vzpomeňme Mozarta či Paganiniho). Nebylo přece možné, aby úspěchu dosáhli přirozeně svým talentem. Musela jim určitě dopomoci nějaká vyšší síla.

Tohle byl názor laické veřejnosti a někteří lidé dokonce i ve střízlivém stavu popisovali, jak Paganinimu vede ruku s houslovým smyčcem sám pekelník (což prý na vlastní oči viděli!). No a Led Zeppelin s Jimmym Pagem, tajemným mágem se smyčcem, přejíždějícím po strunách kytary, se svou nedobytnou image a s pověstí orgií, odehrávajících se v hotelových pokojích, se octli na seznamu kapel, které měly onen punc spolčení s temnými silami. Jak jinak vysvětlit to, že jejich vzducholoď se vznesla až příliš rychle a že pobláznili v krátké době hlavy mládeži na obou březích Atlantiku?

Lidé mají rádi tajemné příběhy a Led Zeppelin svým fanouškům dopřáli možnost být součástí jakéhosi tajného spolku. Když vydali své čtvrté album beze jména, našli na něm fandové čtyři symboly, které představovaly jednotlivé členy kapely. Kromě toho tam byl ještě pátý, který odkazoval na duet zpěvačky Sandy Denny s Robertem Plantem v písni The Battle of Evermore. Nikdo jiný než oddaný příznivec neměl šanci zjistit, čí je to album. Musel znát skrytou symboliku. A přesto se stalo jedním z nejslavnějších v rockové historii.

Album obsahovalo i text k Stairway to Heaven, která o deset let později upadla v nemilost právě díky tomu, že se v ní začal vrtat výbor kalifornské sněmovny na popud oněch už dříve uvedených baptistických kazatelů.

Připomínalo to trochu hon na čarodějnice, když se zkostnatělí páprdové zaposlouchali do zpětného chodu pásku, z něhož se údajně ozvalo: "Here's to my sweet Satan." Samozřejmě padl návrh zničit tuto skladbu, aby nemohla narušit zdravý vývoj křesťanské mládeže.

Když se po letech Planta ptali, co na to říká, jen se zasmál a prohlásil, že to byla fáma, která je hodně pobavila. Ale jedna věc na tom byla dobrá - lidi tehdy měli dost času poslouchat nějakou desku tak důkladně, že na ní našli i takové blbosti. Dnes by podobnou teorii muselo vymyslet marketingové oddělení vydavatelské společnosti. A ani pak není záruka, že by si někdo dal tu práci zkoumat, jestli je to pravda.

Ať to bylo, jak chtělo, každopádně to byly doby, kdy ještě hudba měla onen tajemný podtext a hudebníci byli skoro jako bohové, ovládající svým kouzlem davy. Dnes bychom něco takového v hudbě marně hledali. Snad bychom mohli najít skrytou i otevřenou reklamní propagaci značek automobilů, voňavek, oblečení, šperků... Ale hledat něco víc? To snad ani ne. Trochu škoda, že se kouzlo tak vytrácí.

Madison Square Garden 1973

***

Pokud máte zájem poslouchat to naopak, můžete zde. Led Zeppelin ale zní líp klasicky.:-)