Tajemství staré kolébky

Přistěhovali se teprve nedávno do bytu ve staré čtvrti; podařilo se jim ho získat v domě, ve kterém toužila bydlet od dětství. Už při vstupu na ni dýchl závan starých, dobrých časů - stoupala po širokých, kamenných schodech, lemovaných ozdobným kovovým zábradlím a s uznáním pozorovala okenní parapety, plné rozkvetlých květin. Hm... tady se lidé starají o to, aby se jim hezky bydlelo! Něco docela jiného, než ve dva plus nula na sídlišti, kde si každý hleděl jen sebe a sousedi se zapomínali pozdravit. Když přišla zpráva, že za devět měsíců budou tři, začal se manžel poohlížet po vhodnějším a prostornějším bytě.

Hlavně je tu hodně zeleně, povzdechla si blaženě v duchu, hledíc přes okno do zahrady. Uprostřed rostl mohutný dub, kolem plotu keříky, vše pěkně upravené. Na jedné lavičce zahlédla starou ženu v šátku, sehnutou v jakési podivné strnulosti. Vůbec se nepohnula, vypadalo to skoro, jakoby spala. Chvíli ji pozorovala, ale pak ji vypustila z hlavy. Kolem stěhování byla spousta starostí.

---

Jejich byt v prvním patře byl prostě kouzelný. Z čtvercové vstupní haly se šlo na balkón, na který by se krásně vešel piknikový stůl a čtyři židle. Z haly vedly troje dveře do pokojů a jedny přímo do velké kuchyně, vedle níž byl ještě malý kamrlík. Kdysi sloužíval jako pokojík pro služku, ale ona už viděla místnost plnou věšáků. Přála si vlastní šatnu, byl to její sen. Stála uprostřed bytu jako vítěz.

Radek se k ní zezadu přitočil a objal ji kolem pasu.

"Tak co, jak se ti tu líbí? Spokojená?" zašeptal jí do ucha.

"Je to nádhera! A vůbec nevadí, že je tu všechno staré. Ty krásné dveře přelakuješ nabílo, parkety se vydrhnou a kredenc v kuchyni by byla taky škoda vyhazovat..."

"Miláčku, na tobě mě baví, že umíš vždy všechno pěkně zorganizovat," smál se Radek. "Mě by jen zajímalo, kdo to všechno udělá!"

"No přece ty," lichotivě se k němu přivinula. "Pro tebe to bude hračka," dodala jedním dechem.

"Ještě jsme zapomněli na jednu důležitou věc!" plácl se do čela. "Musíme přece vymyslet, kde bude dětský pokojíček," mrkl na ni a zlehka přejel rukou po vzdouvajícím se bříšku.

Ruku v ruce procházeli pokoji. Parkety pod nohama tajemně praskaly.

"Nebudeš se tady bát?" laškovně se zeptal.

"S tebou nikdy," vydechla. "A až bude malé, nebude čas na žádné strachy."

Vcházeli do zadního pokoje.

"Tady bude postýlka, tady skříň, přebalovací pultík a zbude ještě spoousta místa na hraní." pronesla s dětským nadšením. Díval se na ni a oči se mu usmívaly. Bylo to štěstí, že získali tento byt. Něco měli našetřeno a se zbytkem pomohli rodiče, když se dozvěděli tu radostnou novinu. Ještě si nestačil zvyknout, že Saša nosí pod srdcem jejich budoucího potomka. Copak to asi bude - chlapec, nebo holčička? Někdy ji v žertu škádlil, že by rád syna. To proto, že Saša byla přesvědčená, že to bude holka. Vždy si přála nejdřív dcerku. Holčičku s blonďatými culíčky a modrýma očima.

Měla jasnou představu, jak by měl byt vypadat. Chtěla ho zařídit ve starém stylu, tak obcházela vetešnictví, zatímco byl manžel v práci. Podařilo se jí objevit pár pěkných kousků nábytku a hlavně, v jednom zapadlém obchůdku uviděla vyřezávanou kolébku. Bylo jí sice jasné, že dítě z ní brzy vyroste, ale nemohla odolat. Byl to překrásný kousek s malovanými bočnicemi a vyřezávanými ornamenty. Až se jí zatajil dech nad tou krásou.

"Před pár dny mi ji prodala jedna stará paní, měla ji celá léta na půdě. Máte štěstí, že vám ji nikdo nevyfouk, tyhle kousky se tu moc dlouho neohřejou. Sám bych ji bral! Mně by ale k ničemu nebyla, já mám děti už velký," vtipkoval vetešník, když mu dávala peníze a objednávala odvoz. Nechtěl za ni ani tak moc, což ji překvapilo. Tím líp, pomyslela si, až tohle Radek uvidí... Ne ne, musí to být překvapení. Neukáže mu ji, zatím ji schová. Třeba na půdu. Zase vedle, co kdyby ji někdo ukrad. Dá ji do kumbálu, přikryje starými dekami a hotovo.

Od onoho dne, co kolébku schovala do kamrlíku, začala mít nepříjemný pocit, že se děje něco divného. Manželovi se svěřit nemohla, ale občas, když v noci ležela s očima dokořán a nemohla usnout, zdálo se jí, jakoby slyšela vzdálený pláč. V domě přitom bydleli jen staří lidé, děti tu nikdo neměl. Jednu noc už to nevydržela a vzbudila muže.

"To se ti jen něco zdá," zamumlal rozespale. "Bude to kočka, miláčku. Však víš, jak dovedou ty potvůrky vřeštět, když mají chuť..." zajel jí rukou pod lem noční košile.

Strnule ve tmě poslouchala.

"To není kočka," řekla vyděšeně, "a nic se mi nezdá."

Přivinul ji k sobě a konejšivě šeptal slůvka, která tak ráda slýchala, až v jeho náruči nakonec usnula. Za pár dnů ji ale zvuky překvapily znovu. Tentokrát byla sama doma a kutila cosi v kuchyni.

Něco jako dětské kňourání se ozývalo z kumbálu, kam schovala kolébku. S hrůzou se zahleděla na dveře, strach jí nedovolil je otevřít. Už to nevydržela a vyběhla z bytu na chodbu.

Asi blázním, pomyslela si po chvíli, kdy se rozdivočelé srdce trochu uklidnilo. Kdoví, co to bylo.

Pomalu přešla k oknu na zahradu. Stará žena seděla na svém místě na lavičce a hlavu měla otočenou nahoru. Dívala se na ni a kynula jí rukou, aby sešla dolů.

Od sousedky už Saša věděla, že stařenka je podivínka. Děti ani manžela neměla, zůstala starou pannou, jak se kdysi ošklivě říkalo. Byt měla plný koček a celé dny dokázala prosedět na zahradě a nepohnout se. S nikým v domě nikdy nemluvila, proto se Saša divila, že ji k sobě volá.

Seběhla schody a otevřela zadní dveře. Vdechla svěží vůni čerstvě posečené trávy a znovu se utvrdila v přesvědčení, jak dobře udělali, když se sem nastěhovali. Stařenka seděla otočená k ní a dívala se jí přímo do očí.

"Dobrý den," pozdravila Saša stísněně.

"Pojďte si ke mě přisednout," zvala ji stařena a pokračovala," všimla jsem si, že čekáte rodinu. Už víte, co to bude?"

Saša si instinktivně pohladila kulaté bříško. "Nevím, necháme se překvapit," říkala rychle, jakoby tím zaháněla obavy. "Já bych ale radši holčičku," svěřovala se.

"Kdysi jsem taky čekala holčičku," zašeptala žena a oči se jí naplnily slzami. "Pro ni jsem objednávala kolébku, kterou jste si před nedávnem koupila. Viděla jsem, jak ji vynášejí k vám do bytu."

Saša jen zalapala po dechu. " Tak to byla vaše... Proč jste ji prodala až teď? A vůbec, co se vlastně stalo s vaší dcerkou?"

"Příliš mnoho otázek. Pěkně popořádku," začala stařena vyprávět.

"Tehdy jsem byla mladá, asi tak, jako dnes vy. Byla jsem zamilovaná do chlapce z takzvaně lepší společnosti, plánovali jsme svatbu, ale jeho rodiče byli proti. Jenže se stalo to, co se stát nemělo - já otěhotněla. Když se to můj chlapec dozvěděl, nechal mě.

Doma jsem si nedovolila ani ceknout, táta by mě zabil. Stahovala jsem si břicho, dokud to jen šlo, ale maminka poznala, že se něco děje. Uhodila na mě a já s pláčem všechno přiznala. Zapřísahala mě, že se to nesmí nikdo dozvědět. Ta ostuda, ta hanba. Sehnala známého felčara, který dělal potraty podomácku. Byla jsem už v šestém měsíci, nechtěla jsem tam jít.

Ale musela jsem. Máti všechno zařídila. Říkala, ať nejsem hloupá, že si zkazím život. S děckem budu navždy poznamenaná, nikdo si mě nevezme. Nakonec jsem poslechla.

Bylo to hrozné. Felčar sice mamince slíbil, že bude postupovat co nejšetrněji a že mi dá injekci, ale nakonec to ze mě rval zaživa. Strašně jsem křičela a plakala. Když bylo po všem, omdlela jsem bolestí. Říkali, že jsem málem vykrvácela."

"To je strašné," zašeptala Saša s očima rozšířenýma hrůzou. " A jak jste věděla..."

"Že je to holčička? Zeptala jsem se. Nejdřív mi to nechtěl povědět, ale pak mi to prozradila sestra. Vždycky jsem si přála dceru, ale pak už jsem nikdy děti mít nemohla. Vyhýbala jsem se mužům po tom hrozném zklamání. Ale na svou holčičku jsem nikdy nepřestala myslet," pohlédla na ni stařena očima plnýma slz. "Kolébku jsem pro ni objednala až potom," pokračovala, když viděla nevyřčenou otázku v očích mladé ženy. "Postavila jsem ji do zadního pokoje, přesně do toho, který jste vybrali jako dětský pro vaši dcerku."

"Jak to víte? A vůbec, jak můžete vědět, že to bude holka?" zděšeně hlesla Saša.

"Pověděla mi to. Moje holčička. Pořád tu je se mnou," mumlala stařena. "Neslyšela jste ji plakat?"

Saša na ni zírala s očima dokořán. Co to ta žena povídá, to přece není možné...

"Slyšela jste ji, já vím. Slýchávala jsem její pláč dlouhá léta, pak jsem kolébku přestěhovala na půdu. Celá ta léta jsem si vyčítala, že jsem ji zabila. Zabila jsem své dítě. To je neodpustitelná vina, kterou nikdy neodčiním," roztřásla se stařena drobnými vzlyky.

"Proč mi to vlastně povídáte," zalapala po dechu mladá žena.

"Proč?" Otočila k ní stařena uplakané modré oči. "Protože díky vám moje holčička může konečně v klidu spát. Něco vám povím. Až se vaše dítě narodí a dáte jej do kolébky, pláč ustane. Věřte mi, prosím. A teď už běžte domů, jsem moc unavená." Stařena opět sklopila hlavu k zemi a strnula ve své obvyklé poloze.

Saša pomalu a opatrně šla po schodech nahoru. V hlavě se jí honila spousta otázek, ale ani na jednu neznala odpověď. Snažila se to celé pustit z hlavy, bylo to šílené, stejně jako ona stařena. Ale i když byla realistka, teď, v období těhotenství, byla citlivá a rozpolcená. Co bude dělat? Něco jí říkalo, že by měla stařeně věřit.

Při vstupu do bytu se nejprve zaposlouchala. Pláč utichl. Po špičkách přistoupila ke dveřím kabinetu a stiskla kliku. Dveře propustily úzký proužek světla. Nic se nedělo, tak vstoupila dovnitř. Odkryla kabát a deku, kterou byla kolébka přikryta. Byla prázdná. Zlehka ji pohladila a s citem, jakoby v ní leželo dítě, ji rozhoupala.

"Neboj se, malá," zašeptala tiše. "Už brzy bude tvému trápení konec."

V tu chvíli tomu sama pevně věřila.