Pár příběhů

Jako holku mě nikdy nenapadlo, že jednou budu pracovat se starými lidmi. Staří byli pro mě už třicátníci, pak se postupně hranice stáří posunovaly za čtyřicítku a dnes běžně o padesátiletých a šedesátiletých říkám, že jsou ještě mladí. A ve srovnání s těmi, o něž pečuji, mladí opravdu jsou. Takřka ještě neopeřená kuřata.

---

Mé nejstarší klientce bylo před nedávnem jedenadevadesát let. Je to velmi milá paní, duševně svěží a čiperná, i když tělesná schránka za ta léta už trochu zchátrala. Špatně se jí chodí, bolí ji kolena a záda, ale přesto si jen málokdy stěžuje. Bere život tak, jak je - možná si řeknete, co jiného jí taky zbývá?

Je sama, děti ani manžela neměla. Pomáhala ale vychovávat děti své sestře a taky se starala o její vnoučata. Vždy byla ta, která o někoho pečovala a teď se jen těžko smiřuje s tím, že někdo jiný musí pečovat o ni. To je bolestné pro všechny ženy. Byly zvyklé pobíhat okolo svých blízkých, všechno si dělaly samy a najednou to nejde.

Ještě nedávno jsem ji potkávala na cestě do obchodu, maličkou stařenku s bílými vlasy a velkými brýlemi. Bohužel se jednou připletla pod kola couvajícímu autu a skončila v nemocnici. Tělo se dalo jakžtakž dohromady, ale duše utrpěla zranění. Strach a obavy v ní převládly nad touhou to ještě zvládnout a vyjít ven.

Nedávno se do domu s pečovatelskou službou, kde paní bydlí, přistěhovala její kamarádka. Je o dva roky starší, tudíž už třiadevadesátiletá. Na rozdíl od ní jí to šlape pořád jako zamlada, po schodech běhá jako křepelka. Drobná babička s drdůlkem a věčně ustrašeným pohledem.

Ty dvě se znaly od dětství. Zažily toho spolu hodně, jezdily společně na dovolené, jejich rodiny se navštěvovaly. Stáří jejich cesty na čas rozdělilo - i když bydlely přes ulici, skoro se nevídaly. Teď je osud spojil zase dohromady.

Tonča - to jest babička s drdůlkem - si zvykla chodit na návštěvu k Miládce (to je ta s velkými brýlemi). Ovšem problém nastal ve chvíli, kdy Miládce došlo, že s Tončou není žádná řeč. Nejdřív byla vystrašená z toho, že ji rodina přestěhovala do neznámého prostředí. Nepoznávala zařízení svého nového bytu, tvrdila, že neví, kdo jí ho tam dal a že není vůbec její. Zapomínala jíst, zapomínala jména svých vnoučat a snachy. Jediný syn, kterého měla, už zemřel a snacha se o ni stále stará, i když už má svou vlastní novou rodinu.

Miládka teď s trpělivostí otevírá každý den dveře, když u nich Tonča s ustrašeným pohledem zazvoní. Marná je její snaha zapříst hovor a zavzpomínat si na staré časy. Tonča si nic nepamatuje. Nepamatuje si ani to, že před chvílí u Miládky byla a odešla. Za deset minut už to neví a zvoní znovu. "Copak jsi zapomněla?" ptá se jí Miládka. "Ale, přišla jsem se jen podívat, co děláš," zní Toniččina odpověď. A Miládka nemá to srdce ji poslat domů, a tak staví na kafe a snaží se z Toničky vydolovat alespoň to, co měla dnes k obědu. Snaha je ovšem marná, Miládka to už pochopila, ale stále se s tím neumí vyrovnat.

Je těžké vidět člověka, kterého jste znali plného sil, jako bezmocný uzlíček neštěstí. Tonička působí jako zraněné zvířátko, s očima stejně vyděšenýma a zoufalýma. Pro Miládku je utrpení takhle svou kamarádku vidět. A já si říkám, jestli jednou se svou kamarádkou budu taky takhle soucítit, nebo naopak ona se mnou. Věřím tomu, že ano, neboť jsme duše empatické. To poznáte i podle toho, že ač mám dovolenou, na 'své' lidi stále myslím.

Druhý příběh je o další mé klientce, paní Jarušce. Když jsem ji poprvé uviděla, čouhala jí z peřin jen dohola ostříhaná hlava, zabalená v plence. U lůžka stála sousedka a její rázný hlas ostře kontrastoval s rozechvělým hláskem, ozývajícím se z peřin a vzbuzujícím takřka mateřskou starostlivost.

Když jsem později slyšela její příběh, pochopila jsem, proč ve mě probouzela mateřské pudy. Říká se, že staří lidé se vracejí do dětství a tato paní ve mě opravdu vyvolávala dojem babičky-holčičky.

Babička-holčička mi vyprávěla, že tatínek jí zemřel na úraz ještě než se narodila; maminka s těžkou srdeční vadou byla upoutána na lůžko a zemřela, když jí byly asi tři roky. Dodnes si pamatuje, co jí maminka řekla - aby byla hodná a poslouchala vždy babičku a dědu, kteří ji pak vychovali. A ona hodná byla. Ve škole se dobře učila a učitelé ji vždy stavěli na stupínek a s rukou kolem ramen nabádali spolužáky, aby si z té dívčinky brali příklad. Nikoho nemá, jakou by měli její rodiče asi radost, že je tak hodná a pilná!

Holčičce-babičce to lezlo trochu na nervy. Nesnášela soucitné pohledy lidí, kteří ji hladili po tmavých vláskách a se špatně utajovanými slzami ji litovali. Přála si jen jediné - alespoň na půl hodiny smět vidět své rodiče.

Byl to její tajný sen; asi tak, jako si děti přejí vytouženou hračku. Tehdy chodila do kostela, protože věřila, že dobrý Bůh jí setkání s rodiči zprostředkuje. Každý večer, když v zšeřelém bytě samotinká psala úkoly, dívala se s nadějí směrem ke dveřím. Teď, teď už to přijde! Představovala si živě, jak maminka s tatínkem stojí ve dveřích a říkají: "To ale máme radost, že se tak dobře chováš a učíš!" Ale nikdy nepřišli. Holčička-babička zanevřela na Boha, který jí nesplnil jediné přání, i když byla tak hodná a poslušná.

Vysvětlovala jsem jí, že Bůh jí tohle setkání vynahradil v jiných věcech. Třeba v tom, že nezdědila matčinu chorobu a byla v podstatě celý život zdravá. Babička-holčička to uznala, ale přece... tolik toužila po rodičích, nedovede dodnes pochopit, proč to nešlo.

Babička-holčička je ovšem taky číslo. A je to moje krevní skupina, protože skládá verše. Jen tak z hlavy vám vymyslí básničku a ještě je schopna si ji pamatovat hodně dlouho. Říká, že když tak leží pořád v posteli a hlavou se jí honí neveselé myšlenky, zahání je právě veršováním. Nejprve jedno slovo, potom přijde nápad, no a za pár okamžiků má báseň hotovou. Sousedka ji pak přepíše, protože babička-holčička už nevidí.

Když ještě trochu viděla, napsala báseň přímo pro mě. Bylo to tak milé, až mi vhrkly slzy do očí a hned jsem řekla, že musím požádat syna, aby mi ji zarámoval. Babička-holčička se zděsila. Syna??? Jakého syna, vždyť já myslela, že je vám tak dvacet, nanejvýš pětadvacet! To byste mohla mít doma tak batolátko a ne syna, co umí zarámovat obrázek! A kolikpak že mu je?

No, paní Jaruško, je mu osmnáct. A mimoto mám ještě dceru, té je pětadvacet. To už babička-holčička lomila ručkama a smála se. Jéje, vy na to ale vůbec nevypadáte! A ukazovala mě jako raritu sousedce a pak i všem návštěvám, které se za dobu mého působení u ní vystřídaly. "Podívejte se, tahle paní má tak a tak velké děti," hlásila všem, když jsem vešla do dveří.

No řekněte, nepotěšilo by vás to? Mě ano, přestože vím, že babička-holčička mě teď už poznává jen po hlase a musí mě při řeči držet za ruku, aby neztratila kontakt. A mě hřeje u srdce, když mě po té ruce hladí a tenkým hláskem mi vypráví - nebo jak ona říká "a klapačka jede". Ráda ji poslouchám, občas se zasměju, někdy i zasmutním. A ona je šťastná, že se může vypovídat. Někdy stačí tak málo, tak málo k tomu, abychom se cítili na chvíli šťastní.