Neuvěřitelná lehkost smrti

Bál se smrti, bál se jí i proto, že se s ní v životě setkal už mnohokrát. Teď se jí díval do očí a čekal. Hodiny, dny. Tělo napojené na přístrojích bylo tak bezmocné. V ruce, přikurtované k nemocniční posteli, byla napojena kanyla s umělou výživou, na ústech měl kyslíkovou masku. Srdce se v hrudi chvělo jako poraněný pták.

Ne, ještě nechce zemřít! Na čele mu vyvstaly krůpěje potu. Nemůže, přece je toho tolik, co chtěl stihnout.
Ucítil na čele dotek něčí ruky a snažil se otevřít oči, aby viděl, kdo to je. Marná snaha, mozkem vysílané signály slábly.

Uslyšel hlas, tichý a tak známý.

---

"Pane doktore, můžete nám říct, jak to s tatínkem vypadá?"

Dcera. Poznal ji, i když se na ni nemohl podívat. Zklamala ho, vkládal do ní tolik nadějí. Místo studia na vysoké škole se vdala a nechala si uplést děcko. Zahodila slibnou kariéru lékařky. Tolik se přitom snažil, aby se na školu dostala. Co ho to stálo peněz, úsilí, přemlouvání. Vzali ji, i když odmaturovala s odřenýma ušima. Ale ona se hned v prvním ročníku zamilovala do spolužáka a o rok později už byla těhotná. Co se do ní nahučel, aby to dala pryč. Postavila si hlavu a vdala se. Je prý šťastná. Nikdy neuvěřil, že by to mohla být pravda.

Přestal se s ní stýkat. Svého vnuka ještě neviděl, neměl zájem. Nebyl jí ani na svatbě, nebude se přece aktivně podílet na její cestě do záhuby. Ta husa si vůbec neuvědomila, co pro ni všechno udělal. Snažil se, aby jí nic nechybělo, měla vždycky to, nač si jen ukázala. Tak proč mu později vyčítala, že by jí stačilo málo, jen kdyby byl víc s ní? Copak nechápala, že pokud se člověk má mít dobře, musí pro to něco obětovat?

On obětoval rodinu. Nebyly svátky, které by strávili společně. Na dovolené jezdili s manželkou každý zvlášť. Každý si žil svůj život. Ale finančně je zabezpečil, to nikdo nemohl popřít. Postavil vilu s bazénem, koupil ženě auto...

Teď tu stála a dívala se, jak pomalu odchází. Nechtěl, aby ho takhle viděla! Nestál o soucit. Vždycky byl silný, zásadový, pevný. Teď se z něj stal bezmocný 'ležák', jak říkával. Vzpomněl si, jak často ho napadalo, jakou má tohle všechno cenu. Záchrana lidského života, prodlužování umírání. Ano, rodiny těch umírajících se těžko smiřovaly s tím, že je konec. Konec! Co prožívali ti, kteří tu leželi před ním? Také chtěli ještě žít? Nebo snad spěchali do všeobjímající náruče Smrti? Co ho čeká, až bude po všem? A hlavně, kdo?

Cítil, jak se mu derou palčivé slzy pod víčka a na jazyku se mu převalovalo jediné slovo - Máma. Najednou chtěl být zase dítětem, chlapcem v krátkých kalhotkách. Viděl před sebou jasný obraz - maminka ho drží na klíně a volnou rukou mu pročesává neposedné dětské kadeře. Vine ho k sobě s láskou a něhou, jakou nikdy později nepoznal. Slyší tlukot jejího srdce, tak blízký a uklidňující. Ach, maminko!

Máma se možná bude zlobit, až se setkají. Ale přece musí pochopit, že ji do toho ústavu musel dát! Copak mohla chtít, aby se o ni staral? A manželka už vůbec ne. Nikdy ji neměla ráda, vždy byla pro ni cizí ženská.

Pamatuje si, jak ho rozčilovala mámina bezmocnost. Její nepřítomný pohled a úsměv. To, jak zapomínala. Žila ve svém světě, v uzavřeném světě sklerotických vláken a zasutých vzpomínek. V domově, kam ji díky známostem umístil, jí mohlo být dobře. Měla kvalitní péči. Ale ona chtěla domů. Přestala mít zájem o svět, přestala jíst. Stal se z ní uzlíček, vážící sotva čtyřicet kilo.

To vše věděl, ale nechápal. Nechtěl pochopit. Na mámu se přece šel podívat, byla to od něj oběť. Mezi semináři, školeními a vlastní praxí si našel čas, aby ji viděl. Ty její smutné oči! Vydržel to jen dvakrát, příště už tam nešel. Pak ji spatřil, až když už umírala. Vzpomněl si na ten chrčivý zvuk, vycházející z jejího hrdla a ten podivný zápach smrti, naplňující místnost. Otevřená ústa a zavřené oči, už ho nevnímala. Sestra mu dala všechny máminy věci i peníze, aby pak nebyl problém. Podepsal převzetí a odešel. Za pár hodin mu volali, že zemřela. V tu chvíli cítil skoro úlevu.

Pokojem proběhl závan vzrušení. Tušil, že se něco děje. Pípání přístroje vedle za plentou zesílilo, šustění bílých plášťů, a pak už jen ticho. Vedle něj se ozval neznámý hlas:

"Tak co, kamaráde, jak je?"

Škvírou mezi víčky pozoroval postavu muže, který stál u jeho postele.

"Neznám vás," odpověděl jeho vnitřní hlas. Nemohl mluvit, ale pochopil, že muž mu rozumí.

"Ale ano, jen si vzpomeň," muž pokýval šedou hlavou a jeho moudré oči se na něj zadívaly s vlídností a klidem. "Tys vždycky jen věděl, ale nevěřil jsi."

"Co, co to má znamenat?" Cítil, jak ho splavuje nová vlna potu.

"Podej mi ruku a uvidíš. Pojď se mnou tam, odkud není návratu. Nebo se snad bojíš?" pousmál se muž.

"Ještě nechci! Nechci, copak to nevidíš?" Slova zanikala v stále silnějším zvuku. Místností zavířila hysterie.

Ucítil, jak ho nějaká podivná síla vymršťuje nahoru a pak přišla uklidňující lehkost, s níž proplouval světlými vrstvami vzduchu. Cítil se najednou tak volný, mohl létat a nic ho netížilo. Náhle jakoby na jeho křídla padl kámen. Stahoval ho dolů a dolů, svištěl teď úzkým tunelem a jediné, co stačil vnímat, byl jeho vlastní zvířecí řev. To je konec, uvědomil si. A dál už byla jenom tma.