Po nás potopa

Po tuhé zimě, strávené v suché a prostorné jeskyni, přišlo předjaří. Sněhová nadílka pomalu tála z hor a co nestihlo vsáknout do zalesněné půdy, stékalo do údolí. Z kopců se řeka, vinoucí mezi nimi, zdála jako lesklá, zkroucená stužka - při tání vždy mohutněla a její přirozené koryto se rozšiřovalo.

Člověk se díval dolů na spousty vod a už věděl, že brzy se tok řeky uklidní a tráva kolem zazelená. Zelené pláně přilákají migrující stáda zvířat a bude hojnost potravy pro všechny. Ještě není vhodná doba na stěhování tlupy; skalní převis, chránící jeho lidi i oheň před nápory jarního lijavce a větru, skýtal prozatím bezpečné útočiště. Jídlo se v zimě shánělo vždy hůř, lidé navíc museli čelit útokům hladových vlků, kteří slídili v okolí jeskyně a bezostyšně kradli zbytky. Dlouhé zimní měsíce byly pro všechny vysilující - skrovné úlovky si vyžádaly daleko větší úsilí lovců a nejeden z nich už k ohni s nimi neusedá.

---

Veškerá pozornost lidí se teď obracela ke slunci. Všichni byli unavení, vyhublí a zesláblí - ale nesmělé paprsky, prodírající se hustým porostem, přinášely naději na nový život. Člověk si uvědomoval, co pro něj životodárná hvězda znamená a ve svých rituálních obřadech jí vzdával hold i přinášel oběti. Příroda mu poskytovala vše potřebné k životu, ale za to vyžadovala, aby žil v souladu s jejími zákony. Oko za oko, zub za zub. Lidský život ležel v rukou kruté Pramáti a člověk jí podřizoval vše své konání.

***

Mnoho vody v řece uplynulo a mnoho zim, jar a lét přešlo. Za ta staletí, ba tisíciletí lidský rod ustanovil sám sebe coby Pánem dříve všemocné Přírody. Přetvářel krajinu tak, aby mu sloužila, měnil koryta řek, aby tekly směrem, kterým chtěl. Potřeboval dřevo - ze zalesněných kopců a hlubokých hvozdů se staly pusté, holé a kamenité vrchy a skrovné lesíky mladých stromů. Zdálo se, že mu to prochází - byl čím dál silnější a mocnější, chytřejší a důmyslnější. Kolem řek postavil města a vesnice, podle vzoru dávných předků. Přestal uctívat Přírodu, coby svou matku a jeho modlou se staly Peníze, Moc, Zisk a Sláva. Přestal uctívat vše živé, co kolem rostlo a považoval to jen za součást svého majetku. Vymiňoval si právo na to určovat, která zvířata budou žít a která škodí, pročež je třeba je vyhubit.

Matka Příroda dlouho trpělivě čekala, až se její syn Člověk umoudří a vzpamatuje. Čekala mnoho let a mnohokrát ho varovala. On ale ve své pýše a zaslepenosti nedal na její dobře míněné rady a dále si umíněně vedl svou. Nakonec tento věčný zápas vzdala - byla už jím příliš zničená a unavená a potřebovala dát průchod svým emocím. Však na to jednou přijdou, pomyslela si, ale to už bude pozdě...

***

Déšť vytrvale bubnoval na okna a stařec se při pohledu ven zachmuřil. Roztřásl se drobným chladem, zakašlal a přitáhl si pokrývku blíž k tělu. Ocelově šedá obloha skýtala jednotvárnou podívanou a poryvy větru bičovaly střechu jak březová košťata. Stařec se natáhl k poličce a stiskl knoflík přenosného rádia. Oblastní vysílání začínalo za pět minut, snad jim dají instrukce, jak se povodňová situace vyvíjí. Pršelo už několik dnů a stařec věděl, že to není dobré. Betonový val kolem řeky není s to zadržet tolika vody, pomyslel si.

Rádio zapraskalo a po chvíli se ozvaly rytmické a jednotvárné zvuky. Tomuhle říkají hudba, zabrblal si v duchu stařec. Copak se to vůbec dá poslouchat, rozohňoval se pro sebe dál. Vzpomněl si na dobu, kdy jako mladý chlapec s kamarády založil kapelu a hráli v tátově garáži na opravdové nástroje. Sousedé z nich velkou radost neměli, usmál se té vzpomínce. Ale je to tehdy bavilo... Co baví děti dnes? Jen technika, počítače...

"Dědo, už to začalo?" ozvalo se na schodech. Anička, jeho vnučka, seskočila z posledního schodu, zakřenila se na něj a vklouzla k němu pod přikrývku. "Počkej, za chviličku. Ale myslím, že bychom neměli na nic čekat. Řeka může stoupnout během několika hodin." odvětil stařec a nastavil ucho směrem k reproduktoru.
"Pozor, pozor! Varujeme všechny obyvatele a vyzýváme je, aby se shromáždili k evakuaci. Během hodiny ať jsou všichni připraveni na stanovišti k tomu určeném!"

"Tak je to tady!" vzrušeným hlasem vykřikl stařík. " Přines tašky a kufr dolů! Ale rychle!" Anička rychle vyběhla schody a nahoře bylo slyšet vzrušené hlasy. Jen aby to nedopadlo jako loni. Tehdy zůstali uvězněni na střeše a musel je vyprošťovat vrtulník. Přišli už mnohokrát o všechno, ale stále se znovu s nezničitelnou vůlí snažili opravovat své obydlí. Zůstali tu jako jedni z mála posledních usedlíků. Všichni už se přestěhovali do hor. Ale stařec si nedovedl představit, že by měl zemřít jinde, než ve svém rodném městečku.

Když večer uléhali na lehátcích v provizorní ubytovně, věděli, že jejich dům už nestojí. Zbortil se pod náporem přílivové vlny, která zalila celé údolí. Déšť neustával a neustával. Brzy bude voda všude, je to jen otázka času.

"Dědečku, myslíš, že přijde potopa?" zašeptala Anička. "Myslím jako ta, co se o ní psalo v té staré knize?" Dědeček se zadíval před sebe a tiše pronesl : "Snad ne. Snad ještě ne.... Musíme doufat, že nás se tohle ještě nedotkne." Sám tomu ale nevěřil. A hučení za oknem bylo stále hrozivější...