Odchod

Zastrčený lokál na předměstí byl poloprázdný, mezi několika štamgasty tiše jako stín proplouval číšník s netečným, unaveným výrazem. Naučeným pohybem přejížděl zvolna po stolech vlhkým utěrákem a rozmazával kolečka od pivních sklenic do fantaskních obrazců. Servírka za barem se zasněně dívala skrz kouřovou clonu do okna, ozdobeného krátkou zažloutlou záclonkou. Poklidné odpoledne, venku horko k zalknutí, viděla se spíš někde na plovárně s přítelem. Ale co naplat, dnes vyšla směna na ni.

---

Jeden z hostů se náhle zvedl a přistoupil k baru. Byl to vyšší tmavovlasý muž s očima jako chrpy, z nichž čišelo zdravé sebevědomí. Servírka zvědavě pozvedla hlavu k příchozímu a s nevyřčenou otázkou v očích se na něj zadívala.

"Prosím vás, mám zde schůzku. Měla by přijít jedna moje známá, ale já si bohužel zrovna teď musím na moment odskočit. Chtěl jsem... chtěl jsem vám jen říci - až přijde, usaďte ji někam stranou ať máme soukromí a řekněte, ať na mě počká. Přijdu hned."

Muž se očima usmál na dívku s bílou zástěrkou, vložil jí do ruky vizitku a jí se náhle zdálo, že lesk v jeho očích pohasl. Nezmohla se na víc, než přikývnutí, muž s lehkou úklonou hlavy opustil lokál a zamířil do rozpálených ulic.

"Co chtěl?" optal se netečný číšník bez zájmu.

"Coby... Pozvat mě na skleničku!" pohotově odsekla dívka. Pohodila vzdorně hlavou, až se jí tmavé vlasy rozvlnily okolo obličeje. Protiva jeden, pomyslela si na adresu číšníka, co je mu do toho? Jsem snad jeho majetek? Pod pultem rychle mrkla na bílý papírek. 'Josef Život', stálo na něm výraznou kurzívou.

Z myšlenek ji vytrhlo vrznutí dveří. Ohlédla se s nadějí, že spatří onoho neznámého hosta, ale byla to jen postarší, hubená žena. Že by to byla ta známá, o níž mluvil? uvažovala v duchu. Nějak mi k němu nesedí...

Žena se chvíli bezradně rozhlížela kolem, jakoby někoho hledala. Pak se otočila směrem k dívce. Už už se nadechovala k otázce, ale děvče ji předběhlo.

"Pokud hledáte pana Života," lehce se tomu nezvyklému jménu pousmála,"tak ten hned přijde. Sedněte si zatím támhle k oknu. Budete mít nějaké přání?"

"Přineste mi sklenici vychlazené minerálky. A trochu ledu k tomu." chladně pronesla žena hlasem, který byl zvyklý rozkazovat.

No tak se nezblázni, babo, blesklo hlavou děvčeti, takových jako ty jsem už viděla! Takové jako ty většinou nedají ani tringelt. To víš, že se nepřetrhnu!

Dívka vytáhla z ledničky láhev minerální vody, nabrala lopatkou do sklenice kostky ledu a vše na jednom podnosu nesla k zadnímu stolu, kde se usadila neznámá příchozí.

"Prosím, madam," pronesla s hranou uctivostí.

Žena se na ni pronikavě podívala, až se dívce zdálo, že jí vidí až do žaludku.

"Děkuji, Adélo," řekla tiše, přesto zřetelně.

Adéla zůstala stát jako solný sloup a horečně uvažovala. Odkud ta ženská zná moje jméno? V životě jsem ji neviděla. Že by nějaká učitelka ze základky? No, to chování by tomu odpovídalo, ale Adéla nebyla ze školy pryč tak dlouho, aby si nepamatovala tváře svých vyučujících. To jsem blázen... pomyslela si a náhle se jí zmocnil nepříjemný pocit.

Nové otevření dveří vehnalo dovnitř závan horkého vzduchu. Neznámý host se vrací! Ale jak to vypadá? Tváře propadlé a zašedlé popelem, oči bez lesku, unavený, smutný výraz. Adéla ho jen stěží poznala.

"Pane, vaše známá už sedí tamhle pod oknem." zašeptala. Něco jí bránilo mluvit nahlas, ale nedovedla vysvětlit, co.

Muž se jen smutně pousmál a prkennými kroky mířil ke stolu.

"Dobrý den," podával ruku ženě, "omlouvám se, že jsem vás nechal čekat."

"Nemusíte se omlouvat, vím, co vás zdrželo. Já přišla na čas."

"Jistě," řekl trpce muž, "vy chodíte vždy včas. Někdy dokonce ještě dřív, než jste očekávána."

"Jsem dochvilná," ironicky se zašklebila. " Dochvilnost je znamení královen. Zato vy jste lehkomyslník. A jakpak to vypadáte? To se nemůžete trochu upravit, když jdete na schůzku s dámou?"

Cítil lehký osten v jejích slovech a zabolelo ho u srdce. Věděla přece, proč vypadá tak bídně. Není včerejší, ví, jak to chodí.

"Přejděme k věci," zlehka začala konverzaci, "Je vám jasné, pro koho jsem si přišla. Sešli jsme se zde právě proto, že tato hospoda byla jeho oblíbeným místem, to je vám jasné. Tak co, je už připraven?"

"Jste krutá," vydechl muž.

"Ne, ne, mýlíte se, drahý. Jsem milosrdná. To vy jste krutý a ničíte lidi, nebo je necháváte, aby se zničili sami. Berete jim naději, ponižujete je, necháte je plácat se v tom vašem mrňavém rybníku. Já jim naopak pomáhám se z toho bahna dostat!"

Poslední slova vyřkla téměř s vítězoslávou. Muž se na ni díval stále skleslejším pohledem.

"Ale... " snažil se oponovat, " já přece lidem dávám lásku, touhu po vědění, nezlomnou vůli, chuť žít! Jak můžete říkat, že jsem krutý? Ano, někteří lidé se ničí, ale přece víte, že lidský život je křehká nádoba. Častým používáním se opotřebí..."

"Ano, vím to. A On byl toho důkazem. Budiž vám ovšem útěchou, že žil rychleji a plnohodnotněji, než kdokoli jiný, koho jsem poslední dobou vyprovázela. Byl to člověk, po němž zůstane na světě nesmazatelná stopa."

"Proč o něm mluvíte v minulém čase? Vždyť snad..." zděšeně hlesl muž.

Jen pokynula hlavou ven. Za našedlým sklem byl vidět obrys drobné mužské postavy. Prořídlé vlasy, propadlý, bledý obličej, jen oči stále i přes velkou únavu vyzařovaly nesmírnou laskavost.

"Vidíte? Už mě čeká, musím jít. A vy hleďte se sebou něco dělat, nebo vás vezmu sebou." ušklíbla se na rozloučenou a položila na stůl dvacetikorunu. Pak odkudsi vytáhla podobnou vizitku a dala ji vedle mince.

"Na památku. Nashledanou příště, příteli. A nebojte, já se už o něj postarám. Bude mu dobře."

Dveře zavrzaly a propustily do lokálu trochu chladného vzduchu. Na všechny jakoby najednou sáhla Smrt... Z ulice se náhle ozvala melodie písně, kterou tak dobře znal. Najednou se mu strašně, ale děsně chtělo spát...

***

Filip Topol : 12. 6. 1965 - 19. 6. 2013