Kočičina aneb chudáci zvířata

My, lidé, míváme často ve zvyku používat zvířecí pojmenování - a to hlavně ve spojitosti s chováním, či vlastnostmi, které nejsou zrovna důkazem všech ctností. Tak se třeba říká, že se někdo válí jako vepř, ožral se jak to prase, kejhá jako husa, vymýšlí kraviny, koniny a kokotiny (kokot znamená ve staročeštině kohout), či snad ptákoviny, prasečiny, sviňárny, slepičárny, bejkárny a voloviny. Míváme z toho psinu, občas někomu naskočí husina, vymýšlí opičárny, nebo mu rovnou opice sedí na rameni. A taky semtam trpíváme kočičinou. No řekněte, jak k tomu ta ubohá zvířata přijdou?

---

Zaměříme se dnes na výraz "kočičina". Tohle slovo má údajně svůj prapůvod v pojmenování výtržností, páchaných proti mladoboleslavskému hejtmanovi Kotzovi v roce 1848. Proč asi Kotz byl tak neoblíbeným, to se dozvíme v článku na webu Naše řeč, kde se mimo jiné cituje: "Urozený pan baron Koc z Dobrše k představeným a hlavám svých podřízených úřadů posílal brzy po prohlášení konstituce zvláštní oběžníky, v nichž je varoval před uvědomělými Čechy, nazývaje je »vyslanci (tak řečenými emisary)«, kteří prý se vyskytli v boleslavském kraji, aby provolávali republiku a rozšiřovali nepořádek v zemském řízení. Za to se dostal pan krajský do Havlíčkových »Národních novin«; v nich byla několikrát jeho úřední horlivost podrobena přísné kritice."

Na počest pana Kotze (Koce) tedy vznikl výraz kocovina, která ovšem později začala nabývat dnešního významu pod vlivem německého výrazu Kater, označujícího jak kocoura, tak i stav po nemírném pití alkoholu.

Otázkou je, proč zrovna kocour, či kočka domácí, se stal symbolem onoho stavu, kdy nám bývá špatně, v hlavě tlučou kováříčci a žaludek se houpe jako na vodě. Mám doma jeden exemplář kočičího rodu a i když jsem u něj ta léta, co s ním žiju, vypozorovala různé chutě, alkoholu se vždy vyhýbal jak čert kříži. Náš kocour pije kávu, zbožňuje koření i vůni vanilky, ničeho ostřejšího se zatím nedotkl.

Zde jeden pěkný macek kocour z marocké Zagory

Je to snad způsobeno typickým zvukem, který kocouři vydávají během páření a který nebývá pro mnoho z nás zrovna příjemný? Navíc kocouři a kočky bývají ve svých sexuálních aktivitách nečilejší hlavně v době, kdy všichni spořádaní občané už spí a společnost jim dělají právě osoby, vracející se v poněkud pocuchaném stavu z pohostinství. Pravda, i ta pocuchanost je vlastní jak kocourům, tak i opilcům - není výjimkou, že se v obou skupinách nezávisle na sobě strhne rvačka. Kocouři se rvou o přízeň vyhlédnuté miciny a přitom z nich chlupy doslova lítají, opilci si zase dají přes držku kvůli ženské. Pokud jde o opilé ženy, ty zase během takových rvaček nepřiměřeně vřískají, což může souznít s řevem jejich kočičích kolegyň.

Noční život koček, kocourů a opilců se tedy střetává, což by mohl být jeden z důvodů názvu poopičního stavu kocovinou (či kočičinou). S přibývajícím světlem totiž většina těchto stvoření střízliví a přichází právě ony nepříjemné pocity. Nejen bolehlav a sucho v ústech, ale i výčitky svědomí.

Kocouři si lížou rány utržené v boji o srdce své vyvolené a s ohonem staženým a uchem natrženým se vracívají potupně k misce a loži svého živitele. S trochou kajícnosti zamňoukají před dveřmi a pár dní sekají dobrotu, nechávají se milostivě ošetřovat a opečovávat, aby za pár dnů opět následovali hlasu Přírody a vydali se do ztemnělých ulic za dalším dobrodružstvím.

Opilci se doplahočí domů, před dveřmi buď tiše "zamňoukají", nebo zhurta zabuší ( to podle nátury), a pak nějakou dobu sekají latinu, kají se, trpívají morální kocovinou a přísahají, že už to nikdy nepřeženou. Někteří se nechávají obskakovat, ošetřovat svými blízkými, kteří jim podávají v dobré víře nejrůznější zaručené prostředky na zmírnění obtíží, nebo je naopak čeká "držková" v podobě rozezleného partnera, či partnerky.

Co je další podobností mezi těmito dvěma živočišnými druhy? Je to způsob chůze. Opilec shledává lezení po čtyřech daleko jistějším, neboť jeho rovnováha je alkoholem narušena. Kocour po dvou chodit nemůže (vím tedy jen o Mikešovi a Kocouru v botách, ale ti určitě neměli kocovinu), pro něj je pohyb na všech čtyřech naprosto normální. Kocour tedy těžko může padnout na hubu, člověk, který se pokouší přelstít svou opici, ale určitě.

Ještě bychom měli zmínit to, že jak opilci, tak kocouři (v době svých milostných eskapád) neuvěřitelně páchnou. Kdo měl někdy doma kocoura, jistě ví, o čem mluvím. Jejich typický pach dokáže naplnit příbytek a velice těžko se ho člověk zbavuje. Stejně tak se těžko zbavuje zápachu alkoholu smíseného s potem, smradlavými ponožkami a pozvraceným trikem. Pomůže jen hodně větrat.

A čím si ještě můžete být jisti? Udělají to znovu, oba. Kocour jinak nemůže, pro něj je to přirozenost, člověk jinak nemůže, prostě musí.

Přesto ale existuje jeden rozdíl mezi kocourem a člověkem. Zatímco kocour jedná na základě pudu, člověk by měl používat rozum. Někdy se mu to ovšem vymkne z ruky a vesele dělá kraviny, koniny, sviňárny, prasečiny a kočičiny. Přitom se ovšem označuje Pánem všeho tvorstva. Pěkný příklad dáváš té ubohé havěti, člověče!