Zrychlená doba
Čas. Co vlastně představuje to slovo, které denně používáme? Zkusili jste se někdy zamyslet nad tím, jak byste ho popsali? Asi to moc nepůjde, čas je neuchopitelný. Plyne bez našeho přičinění stále svým tempem, vymezuje naše působení zde na Zemi, určuje náš životní rytmus. Občas se proti němu vzbouříme, ale moc nám to nepomáhá. Čas je zkrátka neúprosný.
Čím to tedy je, že máme pocit, jako by uháněl stále rychleji? Minuta má přece stále šedesát vteřin a hodina šedesát minut, tak, jako tomu bylo vždy. V čem je tedy problém...? Zkusíme se tomu podívat na zoubek.
Podle mě je hlavní problém ubíhajícího času v nás. Dříve lidé žili daleko víc sepjati s přírodou, respektovali její zákony a podřizovali se přirozenému běhu života. Vstávali s kuropěním a uléhali po setmění. Během roku se vykonávaly činnosti, odpovídající ročním obdobím. Zpestřovaly ho církevní svátky, které měly pro naše předky daleko hlubší význam a podporovaly nejen vzájemnou pospolitost, ale také znamenaly čas k zastavení a zamyšlení nad sebou samým.
A jak je tomu dnes? Snažíme se přelstít čas, jak jen to je možné. Nejde jen o to, že se bojíme stárnutí a proto vymýšlíme nejrůznější prostředky, jak ho oddálit. Stáří v naší společnosti zůstává na okraji zájmu a je vytlačováno dravým mládím. Umíme prodloužit lidský věk, ale k čemu to je, když pak nejsme schopni respektovat to, že kolem nás žijí starší spoluobčané, kteří by chtěli být ještě užiteční a potřební? Stáří je dnes bráno jako přítěž, jako něco, co pouze zatěžuje státní kasu. S tímto pohledem pak není divu, že je na stáří nahlíženo jako na období samoty, bolesti, opuštěnosti a chudoby.
Snad i proto se lidé snaží urvat ze života co nejvíc, dokud jsou mladí. Je příznačné, že děti se snaží dnes stát co nejdříve "dospělými", ale ne v zodpovědnosti a povinnostech, ale v chování, které bláhově za dospělé považují. A tak můžeme vidět dívky, které ve dvanácti vypadají díky oblečení a líčení na dvacet, holky, co mají pocit, že ve čtrnácti už musí odhodit trapné panenství, i děti s lahví alkoholu v ruce a děsně drsným slovníkem.
A život frčí kolem. Rychlost se stala synonymem dnešní doby. Zrychlují se dopravní prostředky, které umí zmenšit vzdálenosti na minimum, v zemědělství se používají urychlovače růstu, zrychlujeme náš metabolismus, abychom zhubli, při vaření používáme pro úsporu času polotovary. Honíme se do zaměstnání, do školy, spěcháme, abychom všechno stihli, počítáme minuty, které nám ještě zbývají. Přitom často používáme fráze jako Nemám čas, To nestihnu, Pohni kostrou, Dělej, Spěchám, Počkej chvíli, Teď nemůžu...
Čas je ovšem pouze relativní. Tím, že se budeme neustále za něčím honit, ho neušetříme. Naopak nám bude připadat, že ho máme čím dál míň. Někdy bychom se měli zastavit a podívat se kolem sebe. Zjistit, co je pro nás v životě důležité a co je jen králičí kůže, za kterou se ženeme jak lovečtí psi.
Komentáře
Okomentovat