Ve spirále času

Opatrně a s úctou se tě dotýkám. Jsi krásná, vím to.

Cítím podivnou bázeň ve chvíli, kdy hledím na tvou tvář. Nese stopy stáří, přejíždím po ní bříšky prstů. Vpíjím se do ní očima, nechávám se unášet do tvého světa. Bude lepší, když dám prostor i ostatním smyslům. Zrak bývá rád klamán vnější schránkou, barevností.

Zavírám oči a nasaju tvou vůni. Mísí se v ní podivná sladkost; stávám se znovu dítětem a toužím po své první čokoládě. Nemohu se dočkat, až tě rozbalím a propracuji se k tvé podstatě. Stejně jako to dítě, které nedočkavě trhá staniol a cpe si do úst kus nádherně vonící a lahodně chutnající hmoty. Pak se náhle zarazím. Jak to tehdy bylo? Usmívám se a napřahuji ruku do prostoru. Vezměte si taky, nabídněte si!

Pomalu tě vyprošťuji ze schránky. Říkám si, že černá jen podtrhuje tvou eleganci. Snažím se být co nejopatrnější, abych tě neupatlala svými prsty se stopami čokolády.

Teď přijde ta chvíle, na níž se celou dobu těším. Bude to bolet, já vím. Ale jen chviličku. Tu chvíli, kdy hrot přenosky zaskřípe na periferii tvých cév a ty se celá rozechvěješ. Je to zvláštní vzrušení. Naslouchám tichému praskání a s rozkoší přivírám oči.

Teď, teď to přijde! První tóny mi pronikají do duše. Nevydržím to. Skrz zavřená víčka se probojovávají první slané krůpěje a stékají mi volně po tváři. Schoulím se vedle tebe do klubíčka a nechávám se drásat i hladit, nechávám se unášet někam do krajiny zapomění.

Zpíváš a já si uvědomuju, že je to je vykoupeno tvým utrpením. Vím, že utrpení člověka poznamená a zocelí. A každá rýha na tvé tváři znamená příběh.

Už nevnímám čas. Vracím se zpět, vracím se do doby, kdy do tvých drážek někdo vtiskl odraz toho, co miluji. Vracím se a vidím potěmnělou atmosféru studia, cítím to zvláštní souznění, které v něm panuje. Vzduch je prosycen elektřinou, jiskří jako při bouřce.

Zatajím dech a nechám se pohltit. Rotuji na spirále času, chci, aby to nikdy neskončilo. Otáčím se s tebou za vším, co bylo a co stále je. Stávám se tvou součástí a podvědomě cítím bolest - to jak se vzdálenost ke středu zmenšuje. A bolest se mě zmocňuje ještě víc, když si uvědomím, že tvůj čas už vypršel. A to doslova.

Chtěla bych vrátit tyhle krásné časy rotujících černých kotoučů. Ty časy, kdy jsme byli unášeni na barevných vlnách chvějícího se zvuku. Časy, kdy nebylo vše dokonale sterilní, ale o to víc dobrodružnější. Poslouchání vinylů je dobrodružství. Je to nahlédnutí do světa, kde dokonalost vytlačuje lidská touha po prožitku a opravdovosti.

---